Mijorewell - 12.kapitola

Anotace: Věřím, že tato kapitola se bude obzvlášť líbit! :)

 

 

12.kapitola

 

Krok. Výpad. Krok, krok a výpad.

Opakovala jsem si neustále dokola v hlavě, kdy jsem zatvrzele útočila cvičným mečem na Reese. Mé údery byly přesnější, nohy jsem měla pevnější v postavení. Tělo uvolněné, a i když jsem se snažila ulevit i na mysli, byla jsem všeho plná.

Skličovaly mě vize, o kterých se mi zdálo, kdy mě pronásledovaly i ve snech.

Trápilo mě zachování Aranela.

Trápilo mě taky to, že mi Reese vyznal lásku a já nebyla schopna žádné odpovědi.

Ovšem já to tak cítila stejně. Cítila jsem své srdce, jenž bilo jen pro něj, a přesto mi ta slova nešla přes jazyk. Možná ještě bylo brzy.

Možná ještě pro ta slova byla brzy.

Reese ustoupil v dalších obranných výpadech, až zcela ustoupil a přeměřil si mě vážným výrazem, jako kdyby hledal v mém Nitru, co se mnou je.

„Od včerejška si nemluvná, děje se něco?“ zeptá se tiše do mé mysli, aniž by mě vystrašil. Podvědomě mě napadlo, že možná naráží i na ten fakt, že mi řekl ta dvě slova a já mu na to nic neřekla. Pouze jsem ho políbila a svinula se do jeho náruče. V té pozici jsme i usnuli a když jsem se ráno probudila, už byl samozřejmě pryč.

Možná byl zklamaný, že nedostal ze mě stejná slova.

Možná ho to bolelo.

„Jsem jen plná toho…všeho, bolí mě z toho hlava,“ přiznám zadýchaným tónem a sklopila meč podél těla. Už mě bolela ruka a v dlani se mi dělal další mozol.

„Ještě si mi ani neřekla, co se včera stalo…“ nadhodí poklidně a přešel k věcem odloženým na pařezu. Z tlumoku si vytáhl bandasku s vodou a napil se z ní.

Rozešla jsem se k němu a hledala vhodná slova. Vlastně jsem ani nevěděla, kde bych měla začít.

„Ale samozřejmě mi to nemusíš říkat, nechci to z tebe za každou cenu dolovat,“ řekne smířlivým tónem, který ukonejšil mou neklidnou duši. Nebyl takový jako Aranel, který vpadl do mého Nitra a mou ochranu roztříštil na kousky, jen aby věděl tu Pravdu.

„Jestli ti to nebude vadit, ráda bych to nejdřív sama v sobě zpracovala,“ utrousím zlehka, kdy mi podal bandasku s vodou poté co se napil. Pouze se na mě usmál.

Jeho úsměv byl ranhojičem na mé Nitro.

„Ale ráda bych se tě na něco zeptala, na minulost této říše,“ odvětím, kdy jsem se žíznivě napila a bandasku mu podala nazpět.

„Ptej se,“ vyzve mě poklidně, kdy se svými kroky navrátil na naše místo tréninku a rozmachoval kolem sebe svým cvičným mečem.

„Co se stalo s lidmi? Co se stalo, že už přes čtyři sta let neexistují?“ zeptám se ostýchavě a protáhla si dlaň, kterou jsem neustále svírala meč.

„Neznám přesný důvod, možná nikdo ne, ale povídá se, že lidstvo zachvátila nemoc. Přesněji horečka, rudá horečka, která napadala jen lidi. Lidé se stahovali z velkých měst, až do hor, na území Elfů, a i když Elfové vyslyšeli jejich prosby o pomoc, žádná magie nedokázala zabránit tomu, že Lidstvo zcela vymřelo,“ vysvětlí mi Reese a předváděl mi další obranné výpady během jeho vyprávění.

„A kde dříve žili?“ zajímá mě.

„Existovali tři lidská Království, jedno jižně pod naší Říší, jedno na severu vysoko v horách a jedno na západě na pobřeží oceánu.“

„A zajímali se někdy Elfové o to, proč lidé vymřeli?“

„Samozřejmě,“ odvětí mi horlivým tónem do mysli, „Mezi lidmi a Elfy panoval dlouholetý mír, a našemu dřívějšímu Králi záleželo na soužití našich národů. Myslím, že na to vynaložil všechny síly, aby lidstvo ochránil, a přesto to nedokázal nikdo.“

„A ten dřívější Král…jaký byl?“ zeptám se. Pamatovala jsem si, že mi o něm krátce vyprávěla Rhyssa, že to byl velice moudrý a vlivný Král, který dokázal usmířit dva národy.

„Byl to otec Aranela. Velice moudrý, uvědomělý, zaopatřenou silnou mocí,“ odvětí Reese s jakousi hořkostí v hlase, kdy bylo vidět, že nerad mluví o Aranelovi.

„Co se mu stalo? Zemřel přesto, že byl nesmrtelný?“ nechápala jsem a postavila se do obranné pozice, když jsem viděla, jak se ke mně Reese nebezpečně přikrádá se vztyčeným mečem vzhůru. Udělal rychlý výpad a zaútočil, přesně jak jsem čekala. Hbitě jsem mu ustoupila a vykrývala jeho rychlé útoky. Až ustoupil a uznale přikývl.

„Byl zabit ve válce,“ odpověděl následně, co se zase několika kroky vzdálil.

„Válce? Jaké válce?“ překvapilo mě to.

„Válce mezi jeho Královstvím a mým Královstvím,“ odpoví potemnělým tónem, kdy jsem zachytila mihotavé střípky temnoty kolem něj.

„Jsi z rodu Temných Elfů ze severu,“ vzpomenu si na vyprávění Merry.

„Po smrti Krále, otce Aranela, převzal jeho místo na bojišti on. Byl tím zlatým princem, který dokázal svou mocí rozdrtit hordy nepřátel. Porazil tak naše vojska a můj otec se mu nakonec vzdal, aby ochránil to, co zbylo,“ odvětí Reese a kopl do malé větvičky, která jako kdyby mu překážela v cestě.

„Ty jsi synem Krále Temných Elfů?“ udivím se, když mi dojdou jeho slova. O tom se Merra nezmínila. Reese na mě pohlédl pohledem a jako kdyby tiše pravil To jsem.

„Můj otec uzavřel s Aranelem příměří a jako příslib jejich míru, dal Araneli mě, jeho jediného syna,“ Reesův hlas zhořknul, jeho slova byla chladná jako led, přesto jsem z něj pociťovala ten žár temnoty, který mu koloval v žilách.

„Aranel mě však přijal, byl jsem o dekádu mladší jak on, přesto jsme si rozuměli. Stali jsme se přáteli, pomalu i bratři. Vyrůstali jsme spolu na bojišti, kdy se bojovalo proti trpaslíkům a jejich tvrdohlavému králi, který si nárokoval území naší Říše. Mír přerostl ve spojenectví a panuje až do teď.“

Reesovi kroky přecházely po mýtině sem a tam, jako kdyby potřeboval zaměstnat ruce a nohy, a ještě nikdy jsem ho neviděla v takovém rozpoložení. Byl možná nervózní, možná se mu o tom zatěžko mluvilo, přesto se mi svěřoval a odpovídal tak na každou mou otázku.

„Po několik desetiletí jsem si vybudoval silný vztah s Aranelem a k tomu i případné tituly. Měl jsem své panství, svou půdu a můj otec byl hrdý na to, co jsem tu dokázal. Díky mně, existoval mír mezi našimi Říšemi,“ pokračoval dál ve vyprávění, kdy až skoro dupal v trávě a mechu. Jeho slova byla klidná, ovšem jeho tělo bylo napjaté.

„A pak ses zamiloval…“ vytuším k čemu se schylovalo. Vybavila jsem si Merry slova z jejího vyprávění.

„A pak jsem se zamiloval…“ zhodnotí tiše, kdy se zastavil v pohybu a pohlédl na mě, „Slyšela si ten příběh? Co se stalo?“ zajímá ho a pohlížel na mě s určitou horlivostí v očích.

„Slyšela, ale ráda bych slyšela tvůj příběh, tvou část pravdy,“ odvětím a sklopila meč podél těla. Měla jsem jisté tušení, že dneska jsme s tréninkem už skončili.

Reese si povzdychl do mé mysli a nervózně máchal mečem kolem sebe. Otočil se čelem na les a pohlížel do něj, jako kdyby tam něco hledal.

„Byla nádherná,“ sotva šeptnul ta slova, „Byla nádherná jak první jarní vykvetlá louka, ozářená brzký sluncem. Měla zlaté vlasy, neustále v nich měla květiny, či zdobené čelenky s drobnými kameny. Její oči byly zelené jak ten nejzelenější mech a její smích, slyším ho do teď ve svých snech.“

Nevěděla jsem přesně proč, ale jeho slova mě zasáhla. Cítila jsem z něj tu lásku, tu něhu, se kterou se mi včera svěřil, že mě miluje, ale jeho hlas, kterým teď popisoval jeho osudovou dívku, v tom bylo něco jiného. Něco skrytého a silného.

„Zamiloval jsem se do ní hned, jak jsem ji spatřil a věděl zcela jasně, jako jsou hvězdy na obloze, že ji musím oslovit. Oslovil jsem ji ještě ten den, při oslavách Slunovratu. Měla barevné pentle zapletené ve vlasech, její šaty byly barevné jako ta nejbarevnější duha a její zář kolem celého těla byla tak zaslepující, že jsem se přesvědčil k tomu, že tuto krásnou ženu si nesmím nechat utéct ze svého života. Sblížili jsme se a zamilovali se do sebe. Nikdy bych nevěřil, že dívka jako byla ona, by se zamilovala do Temného elfa ze severu, jakým jsem byl já. Byli jsme jako Den a Noc. Jako západ temnoty a východ světla. A přesto…naše pouto bylo velmi silné. Miloval jsem ji tělem i duší. Chystal jsem se vyslovit, že bychom naše pouto stvrdili pevným svazkem, ovšem Aranel si ji vybral jako svou milenku.“

V duši mě zabolelo za něj. Dokázala jsem si zcela jasně představit, jak se Reese musel cítit.

„Vybral si ji i přesto, že věděl, co pro mě znamená, co pro nás znamenalo naše pouto a on na to nehleděl. Byl zaslepený chtíčem a chtěl to, co patřilo mě. Jenom mě a nikomu jinému. Chtěl jsem, aby se mnou utekla, abychom žili na opačné straně kontinentu, prostě abychom byli jen spolu a nikdo jiný,“ vydechne mi tíživě do mysli, kdy se pevně chytil v bocích a svěsil hlavu mezi ramena. Vnímala jsem zcela zřetelně jeho bolest, která ho obklopila. Byla to i temnota, která se kolem něj vznášela jako obláčky páry.

Rozešla jsem se pomalu za ním a položila mu jemně ruku na rameno, abych ho uklidnila. Konejšivě jsem ho pohladila a zadívala se na něj lítostivým pohledem.

Mrzelo mě to za něj.

Bolelo mě to za něj.

„Ona byla jako zaslepená a s vidinou nastávající Královi milenky s ním jednoduše toho večera odešla do jeho komnat. Ani se na mě neohlédla. Ani koutkem její duše nedala najevo, že by s tím nesouhlasila,“ utrousí hořce do mé hlavy, až mi spánky zatepaly.

„Následujících několik dní jsem ji neviděl, až jsem ji spatřil v zahradě. Přišel jsem za ní a snažil se ji přesvědčit ať se mnou okamžitě uteče. Měl jsem v hlavě plán a jasné rozhřešení pro nás oba. Řekl jsem ji, že na ni budu o úplňku čekat pod hradbami, abychom odjeli. Měl jsem připravené zásoby na cestu, osedlané koně a v žilách mi kolovalo odhodlání. Ona to ovšem prozradila Králi a asi ti nemusím říkat, jak to dopadlo dál…“

Stíny kolem mě poletovaly ve zběsilém tanci, kdy jsem ho silně stiskla v rameni až stíny ustaly a rozplynuly se ve vzduch.  

„Můj přítel se stal mým nepřítelem a ten pocit ze mě nevybušili ani v řádu, kde se mě snažili potrestat za mou zradu vůči Králi, který přitom zradil mě, svého přítele.“

„Proto máš tak zjizvená záda?“ opomenu se nad jeho jizvami přes celá záda. Ať byl obdarován nesmrtelností a v žilách mu kolovala vznešená krev, která dokázala rány zcela uzdravovat, tyto rány se mu nikdy nezahojily. A ty na srdci už vůbec ne.

„Sešlehaly mě začarovaným bičem, abych si pamatoval do konce své smrti na hříchy, které jsem napáchal. Zlomili mě až po několika letech, kdy jsem zcela propadl řádu Silenciálů a nějaký vrtkavý pocit po pomstě vůči Králi už mě nezajímal.“

„Dokázal si mu odpustit?“ optám se opatrně a natočila si ho čelem k sobě. Smířlivě jsem ho pohladila po černém bandalíru a pohlédla do jeho očí plných zloby a hořkosti.

„Přenesl jsem se přes to,“ odvětil neurčitě a já se natáhla po jeho obličeji. Pohladila jsem ho po tváři a přejela po jeho černém strništi. 

„A co se s ní stalo?“ vytanula mi otázka na mysli.

„Když přestala Krále bavit, odešla do jiného Království, stejně tak jako všechny jeho další milenky, kterého po měsíci už nebavily,“ sykne rozlíceně a mnou se rozlilo horko zlosti.

Aranel byl parchant.

Sobecký a pokrytecký parchant.

„A to už jsi ji nikdy neviděl?“

„Slyšel jsem, že si vzala nějakého bohaté Elfa vznešeného původu a dál se o to nezajímal. Zradila mě úplně stejně, jako Aranel. A sama víš, že řád Silenciálů zakazuje manželský závazek. Už jsem ji nemohl ani nic nabídnout,“ vysvětlí a hladil mě ve vlasech, stejně jako já jeho. Srdce se mi třáslo a měla jsem v koutku mysli tu myšlenku toho, že bych mu právě řekla ty dvě slova, které zřejmě potřeboval.

Potřeboval je slyšet.

Potřeboval zacelit rány, které mu zohyzďovaly jeho krásné vřelé srdce.

Nechtěla jsem však působit jako nálepka, říct mu to jen pro to, že si to žádala chvíle. Musela jsem to cítit doopravdy, být si tím stoprocentně jistá. A nepochybovat o těch slovech, která pro mě tak znamenala.

Na místo toho jsem si ho přitáhla k sobě a vřele ho pomalu políbila. Jeho rty byly teplé, jemné a jeho jazyk, který prohloubil polibek byl chtivý a vášnivý. Začali jsme se urputně líbat, až nám docházel dech. Reese mě svalil do trávy, kdy bleskově kolem nás vyvolal štít a my si to tak bezhlavě rozdali uprostřed mýtiny.

Opět se naše těla a naše duše staly jednou.

 

-

 

„Chci ti něco ještě říct,“ utrousím tiše s určitou prosbou v hlase, když se Reese oblékl do svého oblečení a mínil zrušit štít kolem nás. Tázavě na mě vzhlédnul a já si poupravila halenu u výstřihu. Svěsila sem tíživě ramena a zadívala se na něj oddaným výrazem.

„Neptej se mě proč, nebo jak, protože to sama nevím, ale včera…se stalo něco zvláštního, mé ruce vzplály plamenem rudého ohně. Jako kdybych měla dvě zapálené pochodně místo rukou. Uvnitř mě jsem cítila nezkrotný žár, který poháněl mou zlost a málem jsem zranila Krále. Vlastně dost možná mi bude chtít za to setnout hlavu,“ přiznala jsem tu událost, která mě pronásledovala od toho okamžiku, kdy se to stalo.

Reese na mě zíral, jeho černé oči byly prozíravé, jako kdyby se snažil ve mně číst a pak přistoupil blíž. Uchopil mě za bradu a palcem mi přejel po rtech.

„Co se stalo?“ zeptal se mě jeho hlas v mysli.

„Vlezl mi do hlavy, narušil mou bariéru, narušil mou ochranu Nitra, aby jednoduše spatřil to, co jsem viděla v zrcadle Živé vody. Naštvalo mě to. Neskutečně mě to popudilo a projel mnou tak ostrý nával vzteku, až jsem cítila, jako kdyby každičká buňka mého těla vzplála a vyslala proti němu obranný úder. Odstrčila jsem ho tak silně, až odjel dál po podlaze. Možná jsem ho svým dotykem spálila i na kůži…ale ten jeho pohled. Ten jeho šokovaný pohled, kterým na mě koukal,“ hlas se mi třásl z těch vzpomínek. Projela mnou husí kůže a na zátylku mě až zaštípalo. Vlezlý niterný pocit mi podryl srdce.

„Tvůj vnitřní oheň tě bránil, bránila své Nitro, což je dobře,“ promluví poklidně a dál mě konejšil ve svých rukách.

„Copak to nechápeš, Reesi?! Z mých rukou šlehaly plameny ohně! Nikdo z Elfů nevládne elementem ohně!“ nabádám ho, aby pochopil, v jakém průseru jsem se to vlastně ocitla. Z nedávného vyprávění Rhyssi mi ještě tu noc došlo, že elementem ohně žádný z Elfů nepanoval.

Byly to pouze Voda, Země a Vítr, které dokázaly zkrotit a využívat je ku příkladu svému. Ať už pomocí Větru dokázali přemisťovat věci, rychle postavit domy a vysušit mokré oblečení, či pomocí elementu Země dokázali pěstovat ty nejkrásnější květiny, široká úrodná pole a vztyčit majestátné stromy. Oheň mezi ně nepatřil, byla to moc Chaosu a Chaos do této Říše nepatřil.

„Dobře, ale ty nejsi Elf, Leio, jsi mnohem víc než to,“ oponuje mi důležitě Reese, aniž by dal najevo alespoň náznak starosti, kterou by měl znít.

„Copak tě to nešokuje? Nikdo tu nevládne ohněm! Budou se mě chtít zbavit, nebo co víc, zabít, a až to zjistí Velekněžka, co se mnou udělá!“ zněla jsem už daleko víc zoufaleji, jak jsem si uvědomovala celou tu situaci.

„Já tě ochráním, za nic na světě nedovolím, aby se ti něco stalo, to přeci víš,“ naléhá na mě Reese svými slovy, aby mě uklidnil a přitáhl si mě tak do své hřejivé náruče, „Nikomu nedovolím na tebe jen sáhnout. Zapracujeme na tvé ochraně Nitra, aby se to už neopakovalo a tys tak mohla chránit tvé tajemství, které je už nyní i mé. A já ti děkuji za to, žes mi ho řekla,“ opáčí mi do mysli, mezitím co mi vštěpoval drobné polibky do vlasů.

A pak jsem si to uvědomila…mými dalšími schopnostmi, jako kdyby se návrat domů zcela oddálil, nebo se zcela vytratil. Už jsem nebažila po tom, vrátit se do svého světa, kde na mě čekal celý můj život, bažila jsem jen po tom, být v ochraně Reese a žít s ním někde v poklidu, tak jak si sám přál.

 

-

 

Po obědě jsem seděla na svém balkóně, rozvalená po polstrované lenošce a pohlížela na blankytné nebe. Rozjímala jsem v tichosti nad tím vším, kdy starost a strach ochromil mou mysl a já si lámala hlavu nad tím, co vlastně budu dělat. Jak vyřeším celý ten problém s mými nabývajícími schopnostmi, jak vyřeším to, co mě spojovalo s Králem, ač jsem se tomu bránila zuby nehty a jak se vypořádám s Velekněžkou.

Zaslechla jsem dveře a přisuzovala to lehkému kroku Liy, kdy jsem se však ohlédla ke dveřím, kde se kroky zastavily, spatřila jsem Aranela.

Jeho oči v podobě roztaveného zlata se na mě upíraly a ve mně by se krve nedořezal.

Zase jsem pocítila ten vnitřní žár, který ve mně vyvolal jen jeho obličej. Tak krásný a dokonalý, falešný, pod pravou umírající maskou.

„Co tu chceš?!“ vyprsknu na něj bezostyšně, když vstoupil na balkón a zavřel za sebou dveře, jako kdyby nás nikdo neměl slyšet zevnitř komnaty. Postavil se čelem ke dveřím a zvedl zrak na zárubně nad dveřmi. Dlaní přejel ve vzduchu a začal bezostyšně pronášet nějaká slova ve starém jazyce, kdy se nad dveřmi začaly objevovat stejně velké a světélkující runy, jako byly nad jeho dveřmi vedoucích do komnat.

Následně ustoupil a otočil se na mě.

Seděla jsem jak přibitá na lenošce, zvládla se jen posadit do lepší pozice, než ležet před ním rozvalená a můj pohled se těžce zabodával do toho jeho.

„Co tu sakra chceš?! Znova se tě ptát nebudu!“ syknu varovně, nehledě na jeho královské postavení. Cítila jsem vůči němu takovou zlost, že mě to prostě nezajímalo.

„Dal jsem ti na dveře ochranné kouzlo, aby nikdo nemohl proniknout do tvého pokoje a ublížit ti,“ odvětí poklidně, přičemž si mě prohlédl krátkým pohledem.

„Nikdo se tě o to neprosil!“ zaprskám popuzeně a zadívala se na runy nad dveřmi.

Jako kdyby se do kamenné zdi vsákly a už nebyly vidět.

Přiměla jsem se konečně vstát a byla tak tváří v tvář Aranelovi, který mě pečlivě pozoroval. Jeho Královský vzhled byl opět dechberoucí, stejně jako jeho koruna na temeni hlavy, která zářila v paprscích slunce až házela mírná prasátka.

Rozčiloval mě. Rozčiloval mě svou přítomností, že tu tak stál a ledabyle na mě čuměl.

„Nebude to trvat dlouho a někdo se o to bude chtít jistě pokusit,“ zdůrazní poklidným tónem a mírně natočil hlavu, aby pohlédl na můj výhled na Království. Pak se podíval zpátky na mě a natočil se na dveře k odchodu.

„To měla být jako výhružka?! Já se totiž o ten oheň neprosila, ani jsem nevěděla, že ho v sobě mám, nedokážu ho plně ovládat!“ začala jsem se bránit a možná zněla trochu vyplašeně. Aranel vzal za zlatavou kliku dveří a otevřel dveře, avšak ještě jimi neprošel. Podíval se na mě přes rameno svým úsečným pohledem.

„Dnes večer, chce Velekněžka provést rituál. Přímo pod vodopádem, za svitu hvězd. Chce nahlédnout do tvé Nitra a ty ji to necháš udělat. Až pohlédne a uvidí vše, co jsem viděl já, prozře a nebude trvat dlouho, než se najde někdo, kdo ti bude chtít ublížit,“ vysvětlí a zřejmě si myslel, že za jeho slova bych se měla cítit vděčná. Že mě vlastně chrání!

„Tak ji to nesmíš dovolit! Nesmí to spatřit Araneli!“ nabádám ho prosebně a měla tendenci ho chytnout, alespoň za rukáv, ale neudělala jsem to.

„Nedokážu ji v tom zabránit,“ zakroutí hlavou a zvrátí hlavu zpátky, „Ale budu tam, kdyby se náhodou mělo něco stát,“ dodá a s těmi slovy taky odešel.

Jednoduše mě postavil před hotovou věc a tím mi oznámil, že večer se Velekněžka dozví o všech mých niterních tajemstvích.

Zhroutila jsem se na lenošku a začínala v duchu panikařit.

Nevěřila jsem jeho slovům, ani jeho úsudku.

Nechápala jsem jeho činy, které si tak protiřečily.

Nevěděla jsem, co všechno viděl v mém Nitru, měla jsem dojem, že za tu krátkou chvilku dokázal prohlédnout pouze mé vize, ale když řekl ta slova Uvidí vše, co jsem viděl já zatrnulo mi.

Jistě věděl o mém vztahu s Reesem. O mých citech vůči němu.

O tom, že jsem se už nakláněla k tomu, že se domů nevrátím.

 

-

 

Celé odpoledne jsem se snažila spojit s Reesem, ale nikde jsem ho necítila. Nevěděla jsem, vlastně ani krajně netušila, co dělá po časech odpoledne, kdy jsme se vídali jen zřídka. Byla jsem nervóznější a strach mnou pulzoval, kdy už jsem se nedokázala soustředit ani na naše silné pouto a když odpoledne vystřídal večer, už jsem měla žaludek na vodě. Odmítla jsem večeři a Merra s Liou mě vykoupaly v jakési posvátné vodě nabrané z vodopádu. Vysvětlily mi, že to tak má být, na rituál jsem musela být čistě umytá, upravená a náležitě připravená.

Panika mi zastínila mysl a mé základy Nitra se často zachvěly.

Dech jsem měla rychlý, a srdce mi bilo do hrudi jak šílené.

Merra mi nechala rozpuštěné vlasy, které však pečlivě rozčesala, až byly hedvábně jemné. Lia mi pomohla se navléknout do bílých šatů v podobě roucha, pod kterým jsem neměla zhola nic. Připadala jsem si jako nahá, a to mému rozpoložení moc nepomohlo.

Následně přinesly bílou barvu, kterou mě pomalovaly svými bříšky prstů. Brázdily mé tělo, kreslily na mou kůži různé ornamenty a mě spíše připadalo, jako kdybych se chystala na nějaký pohanský rituál, kde mi podříznou hrdlo a následně vyvrhnou mé útroby.

Nazula jsem se do jednoduchých bot bez podpatku a následně se nechala dovést až do nižšího dvora paláce, ve kterém jsem nikdy nebyla.

Klenbovou chodbou jsme vyšly do kradmé otevřené místnosti, kde burácel vodopád a před námi se rozprostíralo blyštivé jezírko. Při straně stál Aranel, ve zlatém rouchu, po jeho boku stála jeho garda a ve stínu jsem zahlédla Reese. Srdce mi poskočilo, když na mě smířlivě přikývl.

Byl tu. Byl připravený mě ochránit.

Opodál stála Rhyssa s manželem, ještě několika vznešenými Elfy, včetně Celduina, který na mě pohlížel jakýmsi bolestným pohledem.

Suše jsem polkla a v hrdle jsem měla jako kdybych spolkla žiletky. Merra s Liou mě dovedli k Tiandel, která postávala v mělké vodě jezírka. Třpyt vody se ji blyštil na bělavé až popelavé kůži a vyvolával tak kontrast s jejím červeným slavnostním rouchem.

Na schodu před vodou postávala její schovanka a obezřetně mě sledovala.

„Pojď, Leio, lidská ženo, přistup ke mně,“ vyzve mě Tiandel a natáhla mi pomocnou ruku, která měla rozhřešit všechno. Chtěla jsem ustoupit, chtěla jsem utéct, ovšem mé nohy vstoupily do vody. Voda byla chladná, ovšem opojná a od nohou mi začal projíždět jakýsi poklid, který pohltil mou duši a srdce.

Takhle to má být, takhle je to správné.

Poddej se tomu. Nebraň se.

Tiandel mě chytla pevně za ruku a vedla dál do vody, až jsme měly vodu obě po pas.

Postavila se naproti mně a chytla mě za obě ruce.

Pevně se na mě podívala a na rtech se ji vykouzlil drobný úsměv.

Krátkým pohledem jsem pohlédla na Aranela, který mě pečlivě sledoval, stejně jako Reese v jeho pozadí. Rozklepaly se mi nohy, kolena, třas pohltil celé mé tělo a překonávaly tu uklidňující hloubku vody.

„V klidu dýchej, prociťuj ten okamžik,“ pronese tiše a vábivě Tiandel, jako kdyby mi odříkala slova milenci. Následně vzhlédla nad nás a já její pohyb zraku musela zopakovat. Přímo nad námi zářily hvězdy. Opět všechny barevné, blyštivé a barevné.

„Nyní je správný čas,“ praví poklidně za burácivého zvuku vodopádu, jejichž silné kapky vody dopadaly až k nám. „Budu hledat ve tvém Nitru odpovědi na tvé otázky, budu se prodírat tvým srdcem, tvou duší, tvou myslí, vše, co uvidím…zůstane jen mezi námi,“ pronese následně důvěrným tónem, kterému jsem však nevěřila.

„Nebraň se tomu, když se budeš bránit, pouze ti to ublíží,“ dodá, a ještě pevněji chytla mé ruce nad vodou.

Třas mého těla ustal v tom okamžiku, kdy jsem pocítila, jak do mě její síla pronikla.

Zasáhla nejprve mou duši, do které se snažila dostat.

Chtě nechtě, bojovala jsem s ní hodnou chvíli, ačkoli se to zdály jako milisekundy. Trvalo ji to o něco déle než Araneli, kdy rozlouskla mou bariéru, která chránila vše, co mi bylo svaté. Od duše přešla do srdce, kde jistě spatřila můj cit vůči Reesovi.

„Ve svém světě si hledala přesně takový cit, cit, jenž ti dopřeje štěstí. A tady si ho nalezla…“ slyšela jsem její hlas jako kdyby z vpovzdálí, „A to hned dvakrát,“ uchechtne se, což mi navodilo až mráz. Byl to jako závan čehosi nepříjemného.

Pokračovala však dál a nijak se nenechala rozhodit tím, co dalšího tam mohla vidět.

Zřejmě to nebylo natolik zajímavý.

Bažila po jiných informacích. Přemístila se tak do mé mysli a zcela od začátku přejela všechny dny, týdny a měsíce od mého příchodu do této Říše. Spatřila naprosto vše.

Mé první setkání s Reesem.

Bludičku, jež nás zachránila před tím Ohnivým stvořením.

Ten hvězdný jas, kterým jsem ho následně zabila.

Ten záchvěv na srdci, kdy se na mě Reese poprvé usmál.

Moment, kdy jsme pohlíželi spolu na hvězdy a já mu brečela do náruče na palouku.

Oči Aranela, jež mě pronásledovaly.

Jeho tvář, když jsem ho spatřila poprvé.

To ono…co se nedalo mezi námi popsat.

Pouto, jež mě spojovalo s Reesem.

Všechny hodiny učení meče, všechny hodiny strávené s Karaffaxy.

Všechno.

Viděla naprosto všechno.

„Je to zvláštní…“ pronesl její hlas mírně zmateně a já se přiměla konečně otevřít oči. Pohlédla jsem na ni, s jakým soustředěním měla zavřené oči a přitom cítila, jak se mi vkrádá dál a dál a nepřestává hledat, „Ta tvá síla, tvé schopnosti, jsou zvláštní,“ dodá tiše, jaksi zadumaně.

Cítila jsem každý její spár síly, jenž se ve mně přehraboval a měla jsem silné nutkání ji ze své hlavy vykopnout, ale neměla jsem žádnou sílu. Byla jsem jak chromá a její síla, jenž mi pronikala do rukou mi nedala možnost ani uhnout.

„Není to tvá síla…“ vydechne jaksi úděsně a já se zhurta nadechla, „Není to tvá síla, jsi pouze…tělesná schránka…jsi…“ najednou zachraptěla a bolestivě mi semkla ruce. Vyděšeně se na mě podívala a já spatřila její hnědé oči, které se začaly zalévat rudou krví, které se přehouply v slzy. Začala mi drtit ruce a já se ji snažila vyškubnout.

„Není to tvá síla! Je jeho! To on…to on za to může! Je zpátky! Chaos…chaos se vrátil!“ začala křičet a její křik a krev přilákala všechny ostatní.

Najednou se mi vytrhla z rukou, kdy se její tělo vzneslo vzhůru nad vodu. S úděsem v očích jsem pohlížela na její tělo, které křičelo v bolestné agónii.

„Udělejte něco!“ slyšela jsem její schovanku za mnou, jak vstoupila do vody společně s ostatními. Všechny hlasy jsem slyšela jako kdyby z dálky a dívala se jen na Tiandel, která se zmítala v křečích a silném škubání.

Tělo se ji kroutilo do nepřirozených tvarů, až mě z toho transu vyvodilo zaškubání jejího těla, kdy se jí zlomil vaz a ona spadla přede mě zpátky do vody. Vyděšeně jsem zírala na její tělo, které hladina zvlnila a v tu chvíli mě už někdo táhl z vody ven. Lapala jsem po dechu, snažila jsem se v mysli přebýt ten křik Tiandel, který jsem neustále slyšela a rezonoval mi až do morku kostí.

„Leio, pojď!“ vštípil se mi do mysli Reese, který mě silně táhl za ruku z vody. Klopýtla jsem, nalokala se tak blbě vody, až jsem se rozkašlala a když mě Reese konečně vytáhl zpátky na kamennou dlažbu, podlomila se mi kolena.

Obrovská síla mě zvrátila na záda a projela mi duší jako tsunami.

Před očima jsem měla rudý chaos.

Plameny chaosu.

Celé Království hořelo, celá říše hořela.

Byla jsem to já.

To já jsem byla Chaos.