Prokletí královské krve (44. kapitola)

Trvalo jen pár dní než byla sestavena nová královská rada. Vybraní rytíři se sjeli na Camelot, aby složili přísahu nejen králi, ale také prvnímu rytíři D’Shayovi a jeho ženě. Konečně bylo vše připraveno k odjezdu a jednoho dne zrána vyjela skupina jezdců na koních směrem na Catcastle. Odtud pak královská garda doprovodila druhého dne zpět rodiny bývalých radní. Ihned po příjezdu spěchali D’Shay s Maxi za dětmi. Zdálo se jim, že všechny tři děti opět vyrostly, že jim jejich dětství utíká pod rukama.
Na Catcastlu se zdrželi jen pár dnů, než D’Shay vyřídil důležité věci ohledně svého panství.
Konečně nadešel den návratu na Chardonnay….

Běžely dny, týdny, roky.
Dle úmluvy s králem trávil D’Shay s rodinou zimy na Camelotu. Zatíženi dvorskou etiketou vraceli se z jara vždy rádi na klidné Chardonnay. Uběhlo osm klidných let od doby, kdy bylo odhaleno spiknutí na Camelotu. Byla to klidná léta, která D’Shayovi a Maxi přála. Jejich panství upevnilo svou pozici, války se jim vyhnuly. Děti rostly k jejich radosti a spokojenosti. Blížil se máj a desáté narozeniny prince D’Shaye a princezny Kateřiny. Král Anlek chtěl uspořádat oslavu na Camelotu a u příležitosti jejich narozenin uvést dvojčata do společnosti. Maxi se za podpory svého muže postavila proti. Chtěla dětem dopřát ještě svobodu. Věděla, že jakmile budou uvedeni do společnosti, skončí jejich bezstarostný život. Král byl však neoblomný, ale po mnoha dohadech ustoupil – děti budou uvedeny do společnosti na podzim při oslavě Petrových devátých narozenin. Maxi i D’Shay byli vděčni za každý den, který bude jejich dětem dopřán.
Princ D’Shay vyrostl v pěkného a odvážného chlapce. Miloval jízdu na koni, hodiny šermu a svou sestru Kateřinu. Byl chytrý, ale knihy považoval za zbytečnost.
Princezna Kateřina rostla do krásy. Stále byla věrnou kopií svého otce a svou povahou nezapřela, že je dvojčetem svého bratra. Po stromech lezla lépe než kdejaký chlapec z podhradí a na koni jezdila stejně dobře jako její bratr. Z učitelů, kteří byli sezváni na Chardonnay si tropila žerty a klavír by bývala nejraději vymazala ze světa. Obě děti si nelámaly hlavu se svým postavením. Na Chardonnay jim byla ponechána naprostá volnost a jen jeden či dva strážci z diskrétní vzdálenosti dbali o jejich bezpečí. Naopak na Camelotu, kde byli svázáni určitými pravidly, dokázaly ze svého postavení dostat co nejvíce. Velmi se bavily proháněním služebnictva i úctou, která jim byla projevována. Z toho, že je jejich děd králem si pranic nedělaly.
Mladší Petr, byl pravým opakem svých starších sourozenců. Bylo to klidné a přemýšlivé dítě a Maxinnými rysy. Všechen možný čas trávil v knihovně, miloval D’Shayovo povídání o bylinkách a procházky s Maxi po vinicích v okolí hradu. Ve svých téměř devíti letech hrál výborně na klavír. Koní se však k D’Shayově nelibosti bál a s hodinami šermu stále ještě nezačal. Byl miláčkem své matky, za což často sklízel od svých sourozenců posměšné poznámky.

Jednoho dne seděla Maxi se starou chůvou ve své pracovně. Chůva již nezvládala povinnosti okolo dětí a chtěla odejít na odpočinek. Maxi trvala na tom, aby chůva zůstala na Chardonnay a užívala pohodlí hradu. Milovala starou ženu a svůj život si bez ní nedokázala představit. Chůva se již zvedla k odchodu, když se ozvala rána a třeskot skla … oknem v pracovně přilétl kámen. Maxi vyhlédla ven a tak tak stihla zahlédnout cíp sukně své dcery, která zmizela za rohem stájí. To Maxi rozzuřilo. Měla dost princeznina řádění. Sedla ke stolu a napsala dopis na Camelot, v němž vysvětlila situaci s chůvou a žádala krále Anleka o pomoc při výběru guvernantky pro Kateřinu. U večeře pak vyprávěla vše D’Shayovi. Ten jen pokýval hlavou.
„Otec jistě někoho vhodného vybere, nedělej si s tím starosti…“
Sám měl starostí nad hlavu a o tom, že chůva děti nezvládá věděl již dlouho. Byl rád, že konečně budou mít nad sebou pevnou ruku.
„Je ale třeba najít ještě někoho pro chlapce.“ Maxi chtěla se svým mužem tento problém probrat. Král Anlek jí už před časem nabízel, aby oba chlapce nechala na Camelotu jako pážata, ale Maxi o tom nechtěla ani slyšet. Věděla o muži, který by byl pro výchovu jejich synů vhodný, ale i po devíti letech se bála před D’Shayem vyslovit jeho jméno. Stále myslela na Toma. Již před lety zjistila, že Tom žije se svou dcerou Annou nedaleko hradu Dundoffu a že má malé hospodářství… Nikdy s ním nemluvila, neboť se příliš bála, že by se dotkla starých ran. Nyní ho však potřebovala.
„Maxi, probereme to jindy,“ pohlédl unaveně D’Shay na svou ženu. Ta jen přikývla.

O pár dní později přinesl posel vzkaz s královskou pečetí.

„Milá Maxi, drahý synu,
Váš problém s guvernantkou má snadné řešení. Pomoc je již na cestě. Posílám k vám hraběnku Luisu, která nedávno ovdověla. Je to osoba poměrů na dvoře znalá a věřím, že rozpustilost mé vnučky zvládne usměrnit.

Myslím, že si ji brzy zamilujete.
Anlek“

Tak vida, jeden problém bude vyřešen. Oddechla si Maxi. A dala rozkazy, aby byly ještě toho dne připraveny pokoje pro hraběnku Luisu. Již druhý den se na nádvoří objevil kočár s královským erbem. Maxi s D’Shayem vyšli ven, aby přivítali novou guvernantku pro svou dceru. Očekávali postarší zkostnatělou ženu, ale z kočáru vystoupila mladá dívka. Pokud mohla Maxi posoudit – byla krásná. Černé vlasy jí v neposlušných kudrlinách lemovaly
drobný obličej. V tmavých očích jí hrály jiskřičky a její úsměv byl okouzlující. Hluboký dekolt jejích šatů lákal pohledy přítomných mužů a upnutý živůtek šatů zvýrazňoval krásné křivky jejího těla. Hraběnka se poklonila, poté zvedla oči a usmála se na D’Shaye a nabídla mu ruku k polibku…
D'Shay se sklonil a jemně nabízenou ruku políbil. Při pohledu na mladou hraběnku projel rytířovým tělem elektrizující pocit, který však záhy zahnal.
„Vítám vás na Chardonnay, hraběnko. Doufám, že se vám zde bude líbit,“ řekl a snažil se dívat kamkoliv jinam, jen ne na hraběnku a její vnady. Kateřina, která zřejmě tušila, kdo to na hrad přijel, se s uvítáním své guvernantky neobtěžovala.
„Maxi, lásko, ukaž naší nové společnici hrad a zkus najít i Kateřinu.“
„Jmenuji se Luisa,“ pronesla nesmělým hlasem hraběnka a svůdně se na D’Shaye usmála. Pak spěchala za Maxi do hradu.
Rytíř zůstal stát na nádvoří jako opařený a jen se za ní díval. Takové pocity již nezažíval hodně dlouho...vlastně od doby, kdy poprvé spatřil Maxi, ale teď...
„Možná je to tím, že je tak mladá... a pro mne neznámá...,“ pomyslel si, ale když si všiml, že není jediný, kdo se za Luisou dívá, zahnal všechny myšlenky na ni a raději se obořil na okounějící čeleď...

Další dny zůstával D’Shay většinu času venku - měl strach jít do hradu...bál se, že tam narazí na Luisu, že se zase jeho myšlenky rozeběhnou směrem, kterým by rozhodně neměly.
Jednou večer, když už vstupoval do hradu, ozval se z hradeb zvuk rohu - to stráže spatřili cizí jezdce blížit se k Chardonnay.
Rytíř vděčný této zámince vydal se na hradby, z nichž uviděl početný průvod na koních, který se rychle blížil k branám. Zanedlouho již zřetelně rozeznal purpurové praporce - znak krále Arthura, mocného vládce nedaleké země na jihu.
D’Shay se smutně zadíval na svůj prostý oděv, ale již bylo pozdě. Doufal, že ho král omluví.
Přikázal otevřít bránu a poslal jednoho vojáka se vzkazem pro Maxi.
„Vítám vás králi Arthure a je mi velkou ctí uvítat vás na svém hradě. Musím se vám ale omluvit za můj prostý šat - nečekali jsme vás,“ pronesl rytíř s úklonou, když Arthur vjel na nádvoří Chardonnay. To už z hradu vyběhla také Maxi, aby Artura přivítala. Král mávl rukou nad jejich úborem.
„Taky bych si chtěl takto žít - stranou od světa a nevázán společenskou etiketou,“ usmál se.
„Nicméně, bohužel jsem nepřijel pouze na zdvořilostní návštěvu. Mohli bychom jít někam do soukromí?“, zeptal se král Arthur. D‘Shay si vyměnil tázavý pohled s Maxi, která stejně jako on netušila, co by po nich mohl král Arthur chtít.