Prokletí královské krve (50. kapitola)

Rytíř vešel do pracovny a hned mu bylo jasné, že se něco děje. Maxi nikde, Luisa se tvářila ublíženě a král ji utěšoval.
„Co se tady děje? Kde je má žena!“, zeptal se a v hlase se mu objevil vztek. Už začínal mít všeho dost - otce, Luisy, plesu...království... - chtěl být odsud pryč, daleko a sám s Maxi.
„Tvá žena začíná být nepříčetná! Přiběhla sem, neupravená, rozčílená a začala z čehosi obviňovat tady hraběnku a pak zase kamsi zmizela.“
„A z čeho vás hraběnko obviňovala? Co jste jí řekla! Mluvte!“, obořil se D'Shay na Luisu.
„Já...já jen...o plese...o přípravách...a taky...“, zakoktala hraběnka.
„A taky, co?!“, zeptal se netrpělivě rytíř. Začínal tušit, proč se Maxi tak rozčílila a bál se toho, co Luisa řekne.
„Já jen...že mě mrzí, že sama není schopna na ten ples jít a...že je mi ctí, že...můžu...po vašem boku na plesu...“, dokončila Luisa tiše a sklopila oči.
„A na to jste přišla jak?“, zeptal se chladně D'Shay a cítil, že se brzy přestane ovládat.
„No, přeci...král to říkal...a já...už jsem si připravila šaty a...“, víc už hraběnka neřekla. Rytíř povolil uzdy svému hněvu a hřbetem ruky praštil nebohou hraběnku. Ta upadla na zem a bolestně vykřikla. Levá tvář se jí začala zbarvovat do červena.
„Tak dost! Tohle jsi už přehnal! Pokud se neumíš chovat tak...kam jdeš!“, zařval král za synem, který ho už neposlouchal. Konečně vše chápal. Tak Maxi si myslí, že s ní nechce jít na ples a kdo ví, co všechno jí hraběnka napovídala. Bylo mu jasné, že ji musí najít a vše vysvětlit.
Vtrhnul do ložnice, ale ta byla prázdná. Zamířil do pracovny, nic. Prohledal celý hrad, ale po Maxi jako by se slehla zem. Až jeden z vojáků, kteří měli hlídku na hradbách, mu oznámil, že viděl Maxi odjíždět z hradu.
„Kam?“, zeptal se D'Shay, ale voják jen pokrčil rameny.
Rytíř se otočil a spěchal do své pracovny.
Tam už na něho čekal otec.
„To jsi přehnal synu.“, řekl stroze. Z hlasu mu čišel led.
„Co po mě chceš?!“
„Co po tobě chci!? Aby jsi se vzpamatoval! Aby jsi se probral a začal se věnovat budoucnosti svých dětí! Aby jsi jim zajistil takovou budoucnost, která jim náleží! A pokud to nezvládneš ty, tak potom se o to budu muset postarat já!“
Rytíř se rozmáchl, ale rána nedopadla... Dal by tím otci jen další záminku.
„Mé děti odjíždí na Catcastle. Budou tam střeženy ve dne v noci a nikdo kromě mě se k nim nedostane! Jakýkoliv posel z Camelotu nebo odněkud jinud nebude do hradu vpuštěn. K dětem se nikdo nepřiblíží kromě mě a mé ženy. A tobě, ať pro mě za mě spadne Camelot na hlavu. Dokud nenajdu svoji ženu a nevyřídím si to s ní, tak žádné uvádění do společnosti nebude!“
Král začal rudnout vzteky.
„Nedovolím ti, aby jsi opustil brány Camelotu!“
„Chceš snad držet člena královské rady pod zámkem či snad ve vězení? Víš jakou bouři bys tím rozpoutal? Navíc už jsem se postaral o jednu věc. Pokud se mně a mé ženě cokoliv stane, opatrovnictví mých dětí přejde na regenta Catcastlu a ne na tebe - to bych nikdy nepřipustil.“ Nebyla to až tak úplně pravda, ale to nemohl Anlek vědět. Ten už nic neřekl - otočil se a s prásknutím dveří odešel z D'Shayovi pracovny...

Za několik hodin vyjíždělo z Camelotu několik kočárů doprovázených početnou stráží. D'Shay Jel na koni v čele průvodu, ale za chvíli se oddělil. Dlouho přemýšlel, kam se mohla Maxi vydat a napadlo ho, že ji možná najde v troskách Charleslandu. Věděl, že ji ty kameny stále přitahují. Bodl koně do slabin a hnal se nocí...

K ránu dorazil na místo, kde kdysi mocný hrad stál. Celé tělo ho po jízdě bolelo, měl hlad, žízeň, byl vyčerpaný. Seskočil z koně a zkusil zavolat Maxinno jméno. Odpovědí mu byla pouze ozvěna jeho vlastního hlasu. Hnal se sem marně...
D'Shay se zklamaně posadil do trávy, opřel se kámen, který kdysi stál v základech mocného hradu. Do očí se mu tlačily slzy zoufalství. Po dlouhé době dostal strach – strach o Maxi. Netušil, kde ji má hledat. Jak mohla uvěřit upovídané hraběnce? Cožpak pro ni jejich láska už nic neznamenala? Tomu nemohl D'Shay uvěřit. Poslouchal skučení větru, který se proháněl mezi zbytky zdí až únavou usnul.

Maxi jela dlouho. Chvílemi na koni již usínala, ale strach, že za ní vyšlou královskou gardu, ji hnal stále dál. Již byla hluboká noc a kůň sotva šel… Maxi se bála, že někde sešla z cesty, že zabloudila. Svezla se z koně dolů do trávy a opřela se o jeden ze stromů. Rázem usnula.
Probudila se až ráno – zimou. Kůň se pásl nedaleko. Měla štěstí, že neutekl, vždyť ho v noci ani nepřivázala. Vyškrábala se na koně a pokračovala dál cestou… Vyjela z lesa a v dálce uviděla věže Dundoffu. Ulevilo se jí. Od jízdy na koni ji již bolelo celé tělo. Měla hlad a byla naprosto vyčerpaná. Pobídla koně a za nedlouho již projížděla malebným podhradím.….
Před hostincem seskočila z koně a uvázala ho. Vešla opatrně do lokálu. Přítomní muži zvedli hlavy, aby si prohlédli nově příchozího. Nikdo v ní nehledal ženu jejich pána. Kývli hlavou na pozdrav a dál si jí nevšímali.
Usedla ke stolu a brzy k ní přispěchal hostinský. Nebyl zvyklý, že by mu do lokálu přišla žena bez doprovodu. Pohlédl na ni. Měla pěkné šaty, i když dost zašpiněné. Byla rozcuchaná a hodně bledá. Vypadala velmi vyčerpaně.
„Mohl byste nechat napojit mého koně, prosím.“ požádala ho Maxi.
„A pak bych si dala trošku polévky a… máte volný pokoj?“ Uvědomila si, že sotva stojí na nohou. Nechtěla přijet na Dundoff v tomto stavu. Stejně by ji nepoznali … na hrádku byla s D’Shayem jen párkrát.
„Ano, paní…jak si přejete.“ Pro hostinského byla záhadou. Mluvila jako dáma, ale rozhodně tak nevypadala. Zaváhal. „Ale máte na zaplacení?“
Maxi vyndala váček se zlaťáky. „Bude to stačit?“ zeptala se znaveným hlasem.
„Omlouvám se, paní. Hned to bude…“ – je to tedy dáma, pomyslel si hostinský. O chvíli později jí už hostinská přinášela polévku. Maxi se najedla a nechala se doprovodit do útulného pokojíku. Poprosila ještě hostinskou, aby jí nechala vyčistit šaty, které cestou hodně utrpěly. Sotva se dotkla polštáře, usnula hlubokým spánkem.
Probudil ji až večer hluk z lokálu. Na židli měla přehozeny vyčištěné šaty. Oblékla se a sešla dolů. V hospodě byla tancovačka. Rozhlédla se po hostech a vzpomněla si, že zítra se na Camelotu koná ples … Náhle zahlédla Toma, který se točil v kole s nějakou dívkou. Dohrála hudba a Tom svou partnerku nepouštěl. Naopak. Objal ji a políbil. Zdál se být šťastný. Maxi stála na schodech jako opařená. Tolikrát toužila ho vidět a nyní neměla odvahu, aby ho pozdravila. Chtěla se tiše vrátit do pokoje, ale náhle uslyšela své jméno. Tom ji zahlédl.
Chvíli váhal, neboť tohle bylo poslední místo, kde by ji čekal. Neviděl ji téměř devět let….
„Maxi!“ zvolal. Celá hospoda rázem ztichla. Otočila se a oba se k sobě rozeběhli. Padli si do náruče.
„Maxi, copak tady děláš?“ šeptal Tom.
„Nevěděl jsem, že se náš Tom kamarádí s vrchností…“ ozval se někdo z mužů.
„Mlč a hleď si svého…“ obořil se na muže Tom. Pak se otočil zpět k Maxi. Opodál je pozorovala dívka a nezdálo se, že by byla nadšena tím, co vidí.
„Pojď se k nám posadit, musíme si toho tolik říct. Maxi, dovol abych ti představil svou ženu Alžbětu…“ ukázal Tom na dívku a vedl Maxi ke stolu.
„Madam…“ poklonila se Alžběta a dál si Maxi nedůvěřivě prohlížela.
„Tome, jsem ráda, že sis našel ženu…“ usmála se Maxi na Alžbětu.
„Bětko, to je Maxi. Paní na Dundoffu a Chardonnay, kde jsem byl správcem. Však jsem ti o tom povídal….“
Ano, vyprávěl Alžbětě mnoho ze své minulosti, ale pravý důvod proč opustil Chardonnay i to, že Maxi miloval a že ji stále nosí v srdci, zatajil. Muzika již zase hrála a nějaký muž vzal Alžbětu do kola.
Tom pohladil Maxi po ruce a pohlédl na ni. Nikdy nenašel odvahu ji vyhledat. Věděl, že tenkrát vše dobře dopadlo, vždyť poté několikrát navštívili s D’Shayem Dundoff. Ani jednou nebyl vítat svého pána, příliš se bál, že by ho zahlédli.

„Kde je D’Shay?“ zeptal se opatrně. Maxi se zarazila. Náhle pocítila potřebu někomu se svěřit. Podvědomě věděla, že po shledání s Tomem toužila právě proto, že v něm měla dobrého přítele. Vždyť kdo jiný znal D’Shaye tak dobře jako on… V lokále však byl příliš velký hluk…
„Jsem tady sama. Ubytovala jsem se tady nahoře v pokojíku. Je to na dlouhé povídání…“ Tom poznal, že se něco stalo. Byla bledá, hubená… celkově vypadala nezdravě. Nechápal, jak jen ji mohl D’Shay pustit někam samotnou bez jakéhokoliv doprovodu. Ke stolu se vrátila Alžběta. Maxi se na chvíli omluvila a odešla zaplatit hostinské za ubytování a vyčištění šatů. Tom se rychle otočil se ke své ženě:
„Bětko, Maxi je zde sama. Nemůže tu jen tak bydlet bez doprovodu, je to pro ni příliš nebezpečné. Vezmeme ji k nám. Může zatím být v té komůrce vzadu. Zjistím, co se děje a nechám poslat zprávu jejímu muži, ano?!“ Alžběta přikývla jen nerada. Stále se mezi ně pletla Tomova minulost – dcera Anna, se kterou si Alžběta vůbec nerozuměla a teď paní z Chardonnay…
Přesvědčit Maxi, aby zůstala u nich v komůrce nebylo těžké. Toužila po společnosti a potřebovala si s Tomem v klidu promluvit. Ráno se pak chtěla vypravit na Dundoff. Všichni tři opustili hostinec. Tom bydlel nedaleko. Měl malé hospodářství a zdálo se, že se mu daří. Alžběta ukázala Maxi malou komůrku a odešla spát. Tom a Maxi osaměli. Zadíval se na ni. Měl ji stále rád, ale ta láska se časem změnila v přátelství. Byl rád, že tu s ní sedí, ale už po ní netoužil. I Maxi cítila něco podobného. Postavil před ni hrnek s podmáslím a přisedl na lavici vedle ní. Nastalo ticho…
„Jak se daří Aničce?“ zajímala se Maxi o děvčátko, které kdysi milovala jako vlastní.
„Dobře, děkuji. Jen s Alžbětou se nemají rády… Je to těžké…. Ráno ji uvidíš. Stále si na tebe pamatuje. Ale teď povídej Maxi, proč ses vypravila takhle sama na Dundoff? Copak se přihodilo?“ Maxi chvíli váhala, ale pak se rozpovídala… mluvila dlouho a cítila, jak se jí zvolna ulevuje.
„Maxi….“ zašeptal Tom. Zamyslil se a vzal její ruku do svých. „Nevěřím, že by D’Shay zradil tvou lásku. I kdyby se zadíval na chvilku někam jinam, vzpomeň na události před devíti lety... Jak těžké to bylo. A ani jeden z nás nechtěl D’Shaye zradit. O se tenkrát zachoval úžasně. Vděčím mu za mnohé. Věř mu, nechtěj ho ztratit kvůli řečem nějaké ženy. Promluv s ním…“ Pohladil ji po vlasech.
„Můžeš tu zůstat jak dlouho budeš potřebovat. Do té doby než najdeš sílu s ním promluvit, ano?“ podíval se jí do očí, ve kterých se objevily slzy.
„Teď bys měla jít spát. Musíš být strašně slabá po tom všem…. Dobrou noc, Maxi.“ Vyprovodil ji do komůrky a zavřel za ní dveře. Maxi ulehla a během chvilky tvrdě usnula.
Časně zrána vyrazil Tom na Dundoff. Měl štěstí. Bez problémů se dostal až k regentovi, který po dobu D’Shayovi nepřítomnosti hrádek spravoval. Pověděl mu, jakou návštěvu u sebe má i to, že nechce, aby někdo Maxi vyplašil. Dohodli se, že zdrží Maxi co nejdéle u sebe. O chvíli později vyrazili poslové na Chardonnay, Camelot i Catcastle se zprávou, kde se Maxi nachází. Tom věděl, že riskuje D’Shayův hněv, když rytíř zjistí, kde Maxi pobývá, avšak věřil v rytířův úsudek…