Smrtí nebo mírem I. část

Vítězství? … a co dál?

A je to tady! Po dlažbě před naším domem pochodovaly stovky a tisíce bot. Černých, vysokých, okovaných bot. Hned jsem vyskočil a pozoroval ten proud lidí, koní a aut přes záclonu. V ostatních oknech naproti i vedle našeho domu už vykukovaly hlavy a lidi stáli i venku na ulici, někteří začali zdobit domy, vyvěšovali prapory. Lidé se radovali, najednou jim docházelo, čeho se dočkali, čeho jsou svědky, čeho jsou spolupodílníky. Teď tu stojí vítězové, někteří ve spodkách či špinavých pracovních kalhotách, ženy umaštěné zástěry a nedbale stočené vlasy do drdolu, ale všichni byli vítězi. Boty dál rytmicky dusaly po ulici a lidé byli u vytržení, zvedali ruce a dav začínal skandovat. Vítězství, vítězství…
Otřásl jsem se, strachem, možná odporem nebo vzrušením z té síly davu a jednotného skandování. Ta vlna štěstí v těch lidech. ŠTĚSTÍ! Všichni mají své vítězství. Vítězství nad kým…? Otočil jsem se, přešel na druhou stranu pokoje a ponořil se do křesla.
„A je to tady.“ Řekl jsem si pro sebe polohlasně, tak abych to slyšel, abych si to uvědomil, aby se dostavila ta síla a výjimečnost okamžiku, který jsme se všichni nějakou dobu očekávali. Ale nic. Já se sice neradoval s ostatními na ulici, ale ani jsem se netrápil jako mnozí jiní. Vlastně jsem jen tak seděl v křesle a pokuřoval, byl jsem v očekávání, jakou změnu přinesou další dny.
Na dlažbě šlapaly boty a z ulice se ozývalo skandované „Heil Hitler!“



Mnoho se toho nezměnilo. Odešli někteří lidé české národnosti a někteří židé samozřejmě. Slunce ale vycházelo a začínalo příjemně hřát, restaurace otevíraly své předzahrádky a sezóna MILOVANÉHO ŽIVOTA znova začínala. Období tepla, slunce, lásky, zábavy a krásy.
V úterý ráno, tedy přesněji řečeno v jedenáct třicet, protože jsem si toho dne přivstal, jsem opustil svůj byt a vykročil na tradiční úterní setkání s Karlem. Scházívali jsme se každé úterý ve dvanáct a probírali jsme plány na týden. V úterý proto, že jsme bývali celý víkend v zápřahu a v pondělí jsme tudíž odpočívali. Karlova práce byla shánět zábavu pro movitější pány ze zdejších lázní. Pánové samozřejmě chtěli ženy, víno, zpěv a … HAZARD.
Sedl jsem si, objednal a pobaveně jsem sledoval přes výlohu, jak se Karl na druhé straně ulice dvoří dvěma dámám.
Přeběhl silnici mezi dvěma povozy a konečně vrazil do restaurace. Klesl do křesílka naproti mně. „To mě podrž. Takový kočky. Viděls je?“
„Jo, viděl. I tebe, jak si před nima slintal.“ Usmál jsem se a napil se minerálky.
„To nebylo možný jinak. Ale řekli mi, kam dneska večer jdou, takže se můžem jít mrknout. Co řikáš?“ Karl přitom vybíral z lístku, náhle se zarazil a zabodl do mě zrak. „Vlastně prdlajs! Dneska serem na baby. Dneska máme kšeft. Důležitej … nějakej stranickej šéfík z Drážďan.“
Povytáhl jsem obě obočí. „Stranickej šéfík? Co to znamená?“
„Klid, klid. Dostal jsem avízo, že prej už takhle hrál ve Varech a v Mariánkách a nedělá problémy.“
„No dobře Kájo!“ Poškádlil jsem jej tímto výrazem, protože jsem věděl, že to nemá rád, říkala mu tak totiž v dětství česká sousedka.
Karl se naoko nasupil. „Za prvý jdi do prdele s Kájou. A za druhý buď dneska v deset večer tady.“ Mrknul na mě a zhluboka se napil piva.

Sestoupili jsme po úzkém schodišti do sklepní herny, kde vládlo přítmí. V jednom rohu stála rozměrná pohovka s červeným polstrováním a vedle ní na starobylé komodě unaveně svítila vetchá lampa s vybledlým cilindrem zdobeným orientálními motivy. Vedle lampy v rohu stál muž v obleku a zíral tupě a jakoby nepřítomně před sebe. Uprostřed místnosti stůl a kolem něj již seděli tři muži a náš stranickej šéfík.
Byl to tlustý muž, asi tak mezi čtyřicítkou a padesátkou, ve zlatavé uniformě se spoustou odznaků; v ní vypadal vznešeně, ale po několika minutách hraní bylo z jeho chování a vyjadřování poznat, že rozhodně nemá nejlepší školy a zřejmě se mu nedostalo ani patřičné výchovy pro lepší společnost. Byla to nerovnováha, na kterou jsem nebyl uvyklý – navenek kolosální muž ve zlaté zářivé uniformě a uvnitř nanicovatý, nervózní, tupý a neinteligentní člověk bez špetky nadhledu, vtipu nebo velkorysosti. Nebylo zábavou ani radostí s ním hrát, ale Karl mě pozval a tak jsem se zúčastnil. Obdržel jsem onoho večera téměř celou peněžní hotovost zlatého tupce a značnou část jeho rodinných úspor ve formě úpisů a šeků. Když už situace začínala být neúnosná a neslibovala ani výdělek, začal jsem přemýšlet jak zmizet a nekomplikovat to; věřím, že stejné myšlenky se honily hlavou i Karlovi. Náš funkcionář se náhle rozhodl nás vysvobodit sám.
Těžce funící, pološílený adrenalinem ze hry a strachem ze své manželky pronesl: „Tak budu…pánové…myslím…končit.“
Měl vytřeštěné oči a celkově vypadal ztrhaně; na židli se doslova roztékal, ramena mu schlíple visela a ruce mu sahaly téměř až na zem, měl propocenou uniformu v podpaždí a obrovské rudé skvrny v obličeji. Nebylo divu, hráli jsme již několik hodin a venku již zřejmě začínalo svítat.
„Myslím, že také ukončím hru.“ Pronesl jsem vznešeně.
Straník zíral dál s vytřeštěnýma očima na stůl a propaloval si doutníkem svou zlatavou uniformu.
Karl si odkašlal. „Takže? Pánové, přeji příjemný zbytek večera.“ Zvedl se. „A snad zase někdy v našich lázních.“
„Já se připojím pánové.“ Snažil jsem se chvatně využít situace. „Taktéž se těším na shledanou.“ Podařilo se mi během této krátké věty zvednout se od stolu, nacpat si do kapsy vyhrané peníze a šeky a přesunout se ke dveřím, kde jsem rychlým pohledem zkontroloval, zda jsou ostatní na svých místech. Vše bylo ale podezřele klidné, všichni kteří zůstali u stolu, paralizovaně sledovali zlatého tupce a jeho výraz, jakoby čekali bouři, výbuch nebo sebevraždu – nic by je nepřekvapilo tolik, jako ticho a tupý výraz Nacisty ve chvíli, kdy přišel o mnoho a ještě ke všemu prohrál.
S Karlem jsme vyšli ven. „Ten čuměl. Bylo to děsivý, vůbec nevím, co to jako mělo bejt.“ Vyhrknul. „Ten se dneska oběsí nebo odbachne a dostaneme hovno z těch peněz, co nám dluží.“
„Ty seš normálně blázen. Vůbec nečekám, že nám ty prachy někdy dá. Ať jde do hajzlu, hlavně že sme vypadli a máme co máme.“ Překvapeně jsem prohraboval kapsy.
„No dobrá dobrá kamaráde, ale jestli nejsme nějaký skromný.“ Usmíval se Karl, který se nakonec spokojil s mým pohledem na věc a bylo vyřízeno.
Následovala tradiční pitka spojená s hlasitým zpěvem, utrácením peněz a zakončená před polednem příštího dne.
Probudil jsem se s Annou v pět hodin odpoledne, dosti nezvykle v mém bytě. Chodívali jsme většinou k Anně, neboť její byt byl luxusnější a taky mívala častěji uklizeno a něco k jídlu a k pití. Ale tentokrát jsme byli oba moc opilí nebo unaveni a šli jsme ke mě domů. Anna zjistila kolik je hodin, a že už v tuto dobu dávno měla být s přítelkyněmi na kafíčku; okamžitě vstala a oblékla se, lehce si upravila líčení pak vlasy, políbila mne na krk a čelo a vyklouzla z bytu. Upustil jsem svou hlavu zpátky na polštář, zahleděl jsem se na lustr, nasál její vůni z polštáře a usnul jsem.

Po nějaké době klidného spánku se začalo všechno třást a vlnit, musel jsem začít máchat rukama kolem sebe a pak jsem se probudil. Vedle mé postele stáli dva chlapi v pláštích a ten menší z nich mnou dosti nevybíravě třásl, abych se probudil k životu. Stáhnul se mi žaludek a celá bránice a dýchal jsem jen napůl. Co to může být? Z hrozného snu jsem přešel rovnou do hrozné reality.
„Jste Franz Nowak?“ Zeptal se ten menší a zuřivější.
„Jo, to sem. A kdo ste vy?“ Pronesl jsem poněkud frackovitě.
„Ptáme se my!“ Zvýšil hlas ten větší a já věděl, že drzý už nebudu.
„Policie. Oblečte se a jdeme!“

Uvnitř začínám panikařit, přemýšlím o různých scénářích, jak se protáhnu do světlíku a uteču po střeše, jak se jim vysmeknu venku před domem. To ale nejsem já, Já nejsem ten superhrdina z románů, nevyšplhám po tyči, neudržím se na okapu, neuteču po střeše. Neuteču. NEUTEČU! Co chtěj? Co můžou chtít? Nejsem nebezpečnej pro tu jejich partaj, nejsem komunista, žid ani homosexuál. Nejsem hrdina. NEJSEM HRDINA! Rychle jsem se při těch myšlenkách nasoukal do kalhot, košile a saka.
Pak mne odvedli, za dohledu všech sousedů, po schodech dolů před dům, kde mne nasoukali do černého mercedesu, ve kterém čekal další policajt. Vyrazili jsme městem, kde se pomalu rozjížděl život, podniky se začínaly plnit, lázeňáci vyráželi ven, dámy se vykrášlily a nasadily ty jejich výrazy – my o vás pánové nestojíme. Výraz, který k lázním patří, ale kterému žádný zkušený lázeňák nevěří. Budou se bavit, pít, tančit, milovat. Ty jejich bezstarostné pohledy do výloh obchodů a kaváren, jak si stíní a mhouří oči, když se snaží přes výlohu zahlédnout, jestli je její kamarádka či přítel uvnitř. Jen tenké skleněné okno Mercedesu dělí můj svět hrůzy, zmatku a strachu, od jejich světa lásky, krásy a zábavy – od mého MILOVANÉHO ŽIVOTA.

Nejdříve mi odebrali všechny osobní věci, doklady, tkaničky a opasek a byl jsem umístěn do jakési čekárny ve sklepě. Byla to malá vlhká místnost bez okna, jenž vznikla přepažením nějaké větší. Nebylo tam nic, jen žárovka svítila u stropu. Sedl jsem si na zem, opřel se o zeď a cítil, jak mi mokro proniká od podlahy přes kalhoty na zadek. Sakra! Rychle jsem se zvedl a zkontroloval stav kalhot. Byl na nich špinavý, tmavý a vlhký flek, který ze všeho nejvíc vypadal, jako bych se pokálel. Vydržel jsem stát ještě asi tři hodiny a pak mi přestalo záležet na skvrně na kalhotách.
Po dalších několika hodinách mě vyvedli z čekárny a předvedli před značně slizského člověka, který se mi chystal sdělit, proč jsem v situaci, ve které jsem.
Seděl za stolem a vůbec si nevšímal, když mě předvedli. Byl to chlápek asi metr sedmdesát, samozřejmě v uniformě, a překvapilo mě, že byl i uprostřed noci tak neuvěřitelně svěží a upraven.
„Znáte Karla Nackeho?“ Přešel rovnou k věci ten chlápek, aniž by zvedl oči od spisu, který ležel před ním.
„Znám.“ Odvětil jsem.
„Výborně, těší mě, že si nebudeme přidělávat starosti.“ Pokračoval a pročítal dál.
„Kde jste byl včera večer?“
„S přáteli jsem poseděl v restauraci a baru.“ Nesnažil jsem se zapírat a snažil jsem se vypadat uvolněně, což bylo v tu chvíli směšné.
„S PŘÁTELI??!“ Ihned mi skočil do řeči.
Trochu jsem se zarazil a pak jsem zastřeným hlasem špitnul. „Ano, s přáteli.“
„Vy se PŘÁTELÍTE s drážďanským župním vedoucím??“ Dal silný důraz na slovo přátelíte - poprvé zvedl oči a s hraným údivem mě pozoroval.

Co odpovědět? Co tím sledujou? Já nejsem hrdina. NEJSEM HRDINA! Nesmím přemýšlet moc dlouho. Ta SVINĚ! Já to tušil, že to takhle dopadne. Zahrát si, to jo, ale pak nás všechny udal! Ta svině!

„Vy se PŘÁTELÍTE s drážďanským župním vedoucím??“ Zopakoval důrazněji a bez mrknutí oka očekával mou reakci.
„Nepřátelím.“ Tipnul jsem.
Stoupnul si, ale zůstal za stolem a chvíli počkal, aby vychutnal dramatičnost okamžiku a vyšponoval moje nervy na maximum; prohlédl si mě od hlavy k patě a pobaveně zkontroloval můj flek na zadku a pak se vyjádřil zcela jasně.
„Podívej se, pan župní vedoucí mne požádal, abych ti vysvětlil, jak se věci mají. Včerejší večer zůstane zapomenut. Pokud snad byly podepsány nějaké směnky, šeky či úpisy, zapomeň. Jediné, co si pamatuj je, že pan župní vedoucí není tvůj přítel.“ Volně přešel k tykání, ale nebyl jsem v pozici, ve které bych snad mohl protestovat. Pouze jsem naprázdno polknul.
Odmlčel se a otočil se oknu, pod nímž právě projel vůz. Vůz s lidmi, kteří se baví, tančí žijou, kteří si vezou kus toho světa lásky, krásy a zábavy a mého MILOVANÉHO ŽIVOTA.
Náhle se obrátil zpět na mne a dodal. „Ještě si pamatuj…, že to krátké posezení u nás v čekárně, dokážeme značně prodloužit. Víme o tobě všechno! Víme o tý couře Anně Nowotne z hotelu De Saxe a podívali jsme se i na kamarádíčka Nackeho. “
Sedl si zpět za stůl a listoval asi půl minuty mojí složkou. Pak ji zavřel do desek, svázal obřadně tkalouny a s výrazem člověka, který našel řešení nějakého zásadního problému položil dlaně rukou na desky a opřel se spokojeně na židli.
„Přišel jsem na způsob, jak vyřešit tvůj problém.“ Pronesl obřadně a chladně se usmál.
Opět se dostavilo to sevření žaludku a bránice a v podpaždí mi vyhrknul pot; čůrky sjížděly po bocích a vpily se do košile až v místech, kde mizí v kalhotách. Cítil jsem překvapující slabost v nohách a všechno se se mnou začínalo točit.
„Víš?! Lidi jako ty, potřebujou trochu poučit, co od nich vůdce očekává. Je válka. Vůdce mnoho dává, ale nyní potřebuje muže! Vy český Němci jste byli rádi, že vás Vůdce zachránil, ale teď se po vás taky něco chce.“
Už nebylo třeba nic říkat, pochopil jsem naprosto jasně a je pravdou, že v prvním okamžiku se mi ulevilo. Očekával jsem vězení a odsloužit si vojnu, mi teď v mém světě hrůzy, zmatku a strachu připadalo, jako že mi vše prošlo.
„Vypadni … a čekej povolávací rozkaz. A žádný karty, … mám tě na očích, to si pamatuj!“

Pak mne vyvedli, vrátili mi všechny věci mimo kapesního nožíku ze Švýcarska, který jsem vyhrál na jednom obchodníkovi a doslova mne vykopli na ulici. Vypadal jsem bídně a stejně tak jsem se i cítil; stál jsem zpět v tom vytouženém světě za sklem, světě lásky, krásy a zábavy, ale byl jsem smradlavý, ponížený a s flekem na zadku.