Růže a meč-kapitola V. Lekce číslo jedna

Napřáhl ke mně ruku a já jsem znovu ucukla „proč se mě tak bojíš?“
„co já vím co jste, lapkové, vrazi, rabovači okolí?“
On se mojí otázce pouze zasmál „my jsme normální královská armáda“
„takže jen vrazi a rabovači okolí.“
„ne, jsem kapitánem tohoto pluku a ani jeden z nás nikdy neraboval.“
„a co děláte uprostřed lesa a proč napadáte nebohé kolem jdoucí?“
Znovu se zasmál „pravda je, že momentálně z nás jsou spíš zbojníci, protože Lothar je přinejmenším špatný král, spíš než aby se staral o problémy s nájezdy Vikingů…“zbystřila jsem „…snaží se rvát se svými bratry o trůn…“
„chceš tím říct, že válčíte proti Vikingům?“ přerušila jsem ho.
„eh…spíš se snažíme, většinou přijdeme pozdě, jsou moc rychlý, ale z lesa nemůžeme po jeho bratrech jsem Lotharův nepřítel číslo jedna…“
„chci se k vám přidat“ hlesla jsem.
„co?“ nebyla to otázka údivu spíš ho to zaskočilo.
„pokud mi zaručíš, že dřív nebo později budu moc zabít alespoň jedno ho z nich, přidám se k vám“
Pořád byl mou rychlou reakcí zaskočen.
„je mi jedno pro kterého z potencionálních králů budu bojovat, jestli budu bohatým brát chudým dávat, chci jen zabít jakéhokoli z nich…“ přišoupla jsem se blíž „nebudu na obtíž stačí mi výcvik, viděl jste sám dokázal jsem, jak se říká, nakopat zednici čtyřem z tvých mužů bez jakéhokoli výcviku…budu se učit, dřít, cokoli. Jen chci pomstít mou rodinu…“
„dobrá, dobrá…“ byl z mé reakce skoro vyděšený, ale i přes rozmazaný zrak jsem poznala, že se upřímně usmívá.

Ještě o půlnoci jsem seděla a držela své vlasy –pokud mě poznají, zabijí mě- přesto jsem se rozhodla to neudělat alespoň do té doby než je pomstím.


Druhý den ráno jsem vstala poměrně pozdě, ostatní již dojídali snídani, kterou, jak jsem poznala podle hlasu, rozdávala paní Magdaléna, vysoká silnější dáma s širokým úsměvem a vlídným obličejem.
Za dne to tu vypadalo úplně jinak…děti tu pobíhaly mezi stany a malí chlapci bojovali s dřevěnými meči. Vojáci co trénovali lukostřelbu se po každé trefě do černého, napili z korbelu piva, zřejmě to měli jako nějakou hru, nějaké dítě mi podrazilo nohy a se smíchem běželo dál. na pomoc mi ihned přispěchala mladá dívka, která mi byla později představena jako Gisila Magdalenina dcera, a neustále se na mě usmívala.
Když jsem si konečně sedla se svým talířem ovesné kaše, někdo mě praštil po zádech, až mi dřevěná lžíce vyletěla z ruky.
„co se tak lekáš, včera si mě málem připravil o všechny mé nenarozené děti a teď tě zaskočí malé poplácání“
„co prosím“
„já jsem ten jehož si málem o mužství připravil“ zasmál se a posadil se na lavici vedle mě. Bylo mu tak šestnáct let, měl dlouhé sice mastné, ale sytě černé vlasy, opálený úzký obličej s malou bradkou, na rukou a obličeji měl spoustu jizev, ale jinak byl pohledný.
„to je mi skutečně líto“
„ó ty jsi nějakej vychovanej“
„matka mě tomu vždy učila“
„tak to jo, takže…“ ukázkově si odkašlal „Štěpán jest jméno mé, a sám náš kapitán Tristan mne vybral abych tě zaučil“
Vyděšeně jsem se usmála a začala se cpát kaší, měla jsem neuvěřitelný hlad. Štěpán ještě řekl něco jako: „jdu pro vercajk“ a odešel.

Vrátili mi zpět můj meč, teď už se ho nehodlám vzdát, protože on a Matoušův amulet je to jediné co mě spojovalo s domovem…

„tohle není tanec Matouši!“ Okřikl mě Štěpán „vidíš tu ruku máš měkkou jako rákosí, při boji se nestojí rovně…tak dej tuhle nohu dopředu“ nakopl mi levé chodidlo a já málem upadla „pokrč kolena, trochu se předkloň a tu ruku taky ohni, takhle by si se ubránil leda by si se točil v kruhu“ přešel naproti mně a zaujal stejnou pozici. „teď zaútoč!“
„jak“
„vyraž proti mně a pokus se mě zasáhnout, nic na tom není“
„co když vás zraním?“
„pokud mě zraní taková nudlička jako ty, tak už jsem starej, dělej ať je to ještě dneska“
Máchla jsem proto mečem, ale Štěpán mou ránu vykryl skoro aniž by se na ní podíval. „moc síly, unavíš se, málo švihu, znovu…“

Meč mi již do rukou vytlačil mozoly které začali pomalu krvácet, ale vzdát jsem se nehodlala.
„myslím, že pro dnešek by to již stačilo“
„co došel vám už dech?“
„ne, ale ty už máš dost“
„neříkejte mi co já…já se to chci naučit i kdybych kvůli tomu měl ztratit cit v rukou“
„to by ti moc nepomohlo“ozval se mi za zády další hlas. Všichni muži ať dělali cokoli na okamžik sklonily hlavu a znovu se vrátily ke svým činnostem.
„je to horliví pískle, snad mu to vydrží, musím ti říct Tristane našel si nám talent“
Tristan ke mně přišel a začal si prohlížet moje ruce. Byl velice pohledný, až krásný dalo by se říct. Hlavně se mi líbili jeho vlasy, takhle plně zrzavé vlasy měla i Elisa. Ze zamyšlení mě vytrhl jeho hlas „skončete.“ Už jsem se nadechovala k námitkám, on mi, ale položil ruku kolem ramen a vedl mě k ošetřovně „já vím, že se ti nechce skončit, je to taková ta mladická nerozvážnost, ale bude to tak lepší, kdybys to přehnal mohly by tě ruce bolet tak že by jsi dva dny meč neudržel…věř mi mě se to stalo“ voněl po borovicové kúře a smůle, stejně jako otec, Matouš a i já když jsme chodily přes les do města, vzpomínka na Matouše mi málem vehnala slzy do očí. „bratře Adame, postarejte se o něj…doporučuji ti Štěpána poslouchat, možná se ti nebude chtít, protože je jen o tři roky starší než ty, ale v armádě žije již od narození…ví jak co chodí i když je trochu zvláštní“ řekl ještě a odešel.
„líbí se ti…“podotkl bratr Adam a mě to dost vyděsilo.
„co prosím?“
„no, každý nováček je z něj naprosto unesen, a vzhledem k tomu co jsi…“
…