Růže a meč-kapitola VII. co bylo potom

Nastala chvíle ticha, všichni poodstoupily a jen na mě zírali. Gisila se nadechla tak jak jí to jen dovolovaly plíce. Nepohyblivá chvíle ještě chvíli pokračovala, pak někdo zavolal: „rouhání, kacířka, čarodějnice“ a všichni se na mě vrhly.

___bratr Adam se pokoušel lynčující dav roztrhnout,ale byly jako šílení, klidně ho zchodily na zem div mu něco nezlomily, paní Magdalena se dala na Eiřinu obranu také odtrhla ze skupiny Huga a zprava i zleva mu vlepila pohlavek. Štěpán chvíli přemýšlel na čí stranu se postaví, to co udělala bylo proti bibli, ale ať žena či muž byl to jeho přítel, rozeběhl se proto k Tristanovi do stanu, vtrhl tam a chvíli mu trvalo než popadl dech.
„co se děje Štěpáne?“
„Matouš…oni…něco…zabijou ho“____

Někdo mě táhl za vlasy po zemi. Už jsem na sobě měla tolik modřin, že jsem musela vypadat jako borůvka. Ozvalo se hlasité zapískání, ale kopat do mě nepřestávali, ozvalo se tedy druhé zapískání tentokrát silnější a dav nade mnou poodstoupil.
Zrak jsem měla zatemnělý a skoro jsem neslyšela. Tristanův obličej se změnil na naprosto zděšený, klekl si ke mně a přiložil mi prsty na krk. Něco zakřičel, Karel mu cosi odpověděl, Tristan ho chytil pod krkem a několikrát s ním zatřásl, Karel už jen něco poslušně pípl. Sluch se mi zase v mezích vrátil, jako by na mě někdo mluvil v tunelu.
„…stydět!“ pronášel ještě něco Tristan „to děvče má víc kuráže než vy, nehledě na tom, že každého tady nejméně jednou porazila, včetně mě! Tohle není otázka víry…“vzal mě ze země do náručí „jen si nechcete připustit, že může být šestnáctiletá holka schopnější než vy!...“ jeho řeč ještě pokračovala, ale to už jsem omdlela.

Probrala jsem se na ošetřovně, paní Magdalena mi dávala na opuchlí obličej studené obklady, bratr Albert mi obvazoval loket, který mi někdo podle druhu dlahy vykloubil –ještě, že jsem byla v bezvědomí-
„bratře Adame,běžte spravit i ty ostatní, ne že by si to nějak zasloužili, ale jděte. Paní Magdaleno přinesla byste jí nějaké ženské šaty, potřebuji si s ní promluvit“ pronesl klidným hlasem Tristan.
Pokusila jsem se posadit na posteli, ale Tristan mě jediným gestem zastavil. „jen tak pro pořádek v žádném případě tě nehodlám upalovat či věšet, jak mi mnozí navrhovaly, ale pro začátek chci vědět proč.“
Vše jsem mu tedy vypověděla od toho co kostel napadli Vikingové až po to jak mě oni přepadli v lese a proč jsem se vlastně převlékala za muže. On tam celou dobu jen seděl a občas ze sebe vydal: „hmm“.
„to je mi skutečně líto, ale proč jsi byla v převleku i poté co jsi zjistila, že lapkové nejsme?“
„naskytla se mi možnost jak pomstít svojí rodinu a nesnažte se mi tvrdit, kapitáne, že by jste ženu bojovat nechal.“
On mojí otázku ignoroval „a to si se nebála božího trestu?“
Tomu jsem se pouze zasmála „bůh…hmm…no co na to říct“
„ty jsi snad nevěřící?“skoro ho to vyděsilo
„možná, ale co vím určitě, že bůh nemůže být spravedlivý, proč mé sestry mají takový osud? Můžete mi říct co může devíti, sedmi a dokonce čtyřleté dítě udělat tak strašného aby si něco takového zasloužilo a pokud by mělo pikat za cizí viny?...to není spravedlnost“
moje řeč ho zřejmě přesvědčila. „no“ dodal „zkouškou si prošla, všichni odstoupily na dva kroky co jsem slyšel, takže vítej v naší armádě“
pouze jsem se nevěřícně usmála…ještě před půl hodinou jsem si myslela, že bych mohla být ráda za zbičování nebo vyhnání…do stanu vtrhl otec Ignác, hned se na mě vrhl a začal škrtit.
Tristan ho odtrhl a zeptal se ho a co se tu pokouší.
„démon je mezi námi, pokud jej nezničím, všechny nás stihne záhuba, voda bude plná jedu, děti se budou rodit mrtvé a churnatost pohltí naše mysli. Musí zemřít“
„opovažte se! Tyhlety vaše apokalypsy měly být už osmkrát, zatím se narodily tři děti, všechny zdravé, voda ještě nikoho neotrávila a chorou mysl tu máte tak nanejvýš vy!“
„ty si dovoluješ urážet zástupce božího? To je rouhání! Skončíš v plamenech pekelných!“
Tristan zvedl hlavu k nebi „ó bože vyslyš má slova, pokud jsem se ti kdy s čímkoli zprotivil nechť mě k zemi skolí tolik ran kolik uznáš za vhodné…hmm nic se neděje“
„to, to je rouhání!“
„běžte pryč! Hned!“ Tristan musel otce Ignáce ze stanu vytlačit, když stál venku několikrát zapískal na nástup. „chci vás upozornit, že ta dívka prošla zkouškou, takže je součástí naší armády“ v davu to zašumělo a ozvali se nějaké námitky „za prvé: Nechal bych jí v armádě i kdyby se z ní vyloupla matycká příšera, zkouškou prošla což je závazné, za druhé: je lepší bojovník než tři čtvrtiny z nás. A za třetí: kdo by jí třeba zkřivý třeba jen vlásek na hlavě, bude trestán jako by napadl jakéhokoli jiného spolubojovníka.“
-opravdu mě tak bránil a zastával se mě? Vždy mi připadal při nejmenším spravedlivý, ale až tak? Je skvělý-a pak mi vytanulo na mysli něco co mě samotnou trochu vyděsilo-...Miluji ho- tíha mých vlastních myšlenek mi vyrazila dech.
...