Bacha, kouše! ( 7. )

( 07. ) VÍTEJ, TATI


Mělo cenu utíkat?
Odpověď zněla: Ne, nemělo. V tuto chvíli by to stejně ničemu nepomohlo. Naopak. Všechno by to zhoršilo.
A tak jsem jen zůstala nehybně ležet na zemi právě tak krotce a poslušně, jak Nate očekával a raději soustředila veškerou svou pozornost zastavení krvácení z otevřené rány. Aspoň mě to zaměstnalo.
I když ne na dlouho.
Jako by mi hrudník sevřel příliš těsný korzet.
Ačkoliv Solomon svou auru Moci též držel na uzdě podobně, jako jsem to dělávala já, nedokázal zakrýt tu prastarost, starobylost, zatuchlinu co byla cítit na metry daleko. Plula vzduchem podobna dusivé cloně. Dusivé, rozzlobené a především vzteklé cloně.
A mé šance se snížili na mizernou nulu.
Za tohle Nathana jednoho krásného dne pošlu nad dno jámy pekelné. Hezky pomalu a bolestivě.
To přísahám.

* * *

Co jsem komu udělala?!
Dobře, já vím. Špatná otázka.

* * *

Vpluli do místnosti tak tiše, že duchové a jiné nehmotné přízraky by zbledli závistí. Kdybych necítila ten příliv síly, nepostřehla bych je. A v sladké nevědomosti dál bezvládně spočívala v chladnoucí krvi srážející se v tom krásném drahém peršanu barvy velbloudí srsti.
„Claire,“ přerušilo houstnoucí ticho chraptivé zašeptání.
Ten hlas nepatřil Nathanovi, králi všech zrádců.
Kam se na něj hrabe Jidáš.
Ačkoliv jsem se za to o pár úderů srdce později nenáviděla, nedalo mi to, abych se nepodívala. Jak vypadá. Nešlo tomu odolat.
Krve by se ve mně nedořezal, když jsem vzhlížela k té tváři, tělu, které navždy zvěčnil Michelangelo ve svém Davidovi. Božsky krásný andělský obličej, vysedlé lícní kosti poseté sprškou nazlátlých pih rámovaly lehce vlnité vlasy žluté barvy, jakou jen zřídka zahlédnete u někoho, komu je více jak pět let. Oblečen byl ve viktoriánském stylu a až hříšně mu to slušelo.
Průzračně modré oči mě ve svém pohledu zachytily a již nepustily, i když jsem bojovala ze všech sil. Cítila jsem se slabší a slabší…
„Tak dlouho jsem tě hledal,“ vydechl podruhé, avšak nyní to vyznělo až nebezpečně zlověstně. Pár kroků a já nezírala do jeho očí, ale na jeho špičky vysokých kožených bot. „A proto mě tolik mrzí, jak jsi mě zklamala,“ to už zasyčel.
Ani jsem nestačila postřehnout, kdy vytrhl nohu křesla z mých zad a vzápětí nabral nohou do levého boku.
Jen vím, že v jednu chvíli jsem ležela přibodnutá k podlaze a v druhé jsem letěla napříč místností.
Další regál knih vzal za své, když zarazil můj krátký let.
S heknutím jsem se převalila na záda, koutkem oka zahlédla Nathana. Stál kousek ode dveří a přísahala bych, že se tvářil nejistě, jako by přemítal, zda udělal dobře. Ovšem Solomona jsem nikde neviděla.
To mě znepokojovalo ze všeho nejvíce.

* * *

Musím se poopravit.
Přijímací hala nebude třeba znovu vybavit, ale rovnou postavit.
Takovou nakládačku jsem snad nikdy nedostala. Stejně jsem ale byla vděčná. Mohl mě zničit, zlikvidovat po psychické stránce. Místo toho se jen rozhodl, že mi dá tuhle lekci, která proti tomu byla procházka růžovým sadem.
Ani jsem se nezkoušela bránit. Akorát by ho to ještě více rozčílilo a z dob, kdy jsem s ním trávila veškerý svůj čas, jako jeho mládě jsem párkrát viděla, co dokáže v afektu.
Nyní mi chtěl jen ublížit a ne mě zabít.
Tak proč ho pobízet k druhé variantě.
Zase takový masochista vážně nejsem.
Přesně ve chvíli, kdy mě od sladkého bezvědomí dělila velice uzoučká hranice, náhle bez varování to krupobití ran přestalo stejně rychle, jako začalo.
„To by stačilo,“ sykl. „Jdeme.“
Chytl mě za vlasy a jako hadrovou panenku vytáhl do stoje. Bolelo to? Už nevím. Vše jsem vnímala zpoza vrstvy řídké mlhy. Jen vím, že jsem s ním poslušně klopýtala ke dveřím.
Už jsem chápala, proč zbitý pes vždy svého pána poslechne. Bez odmlouvání.
Smutné to poznání.
„Ne, domluva přeci zněla jinak,“ ozval se najednou ode dveří Nathan poněkud podrážděně. Úplně jsem zapomněla, že tam stál a celé to ponižování mlčky sledoval. No, Nathan zřejmě masochista byl, protože jinak by ani nepípnul, s ohledem na Solomonovu náladu.
Solomon se zastavil a přivinul si mě k sobě s takovou jemností, až mě to donutilo tiše syknout bolestí.
„Vážně?“ odpověděl naoko překvapeně.
I přes své zkreslené vnímání zpoza opony mi bylo jasné, že by Nate měl mlčet.
„Ano,“ přikývl ovšem ten zrádce. „Dodal jsem ti ji výměnou za něco jiného.“
Bastard.
Solomon jen pokrčil rameny. „Nepamatuji se.“
„Mám tomu rozumět tak, že nedržíte své slovo?“
Aj. Nathane, už mlč. To poslední, co chci je, aby tě zabil dříve než já. Solomon si totiž nepotrpí na sáhodlouhé mučení, když je tak naštvaný.
A to bys měl moc jednoduché.
„Rozuměj si tomu, jak je ti libo,“ přimhouřil Solomon oči. „Ovšem to je tak asi všechno, co můžeš.“
Nathan musel souhlasit a nechat nás odejít. Jeden z důvodů byl asi i ten, že viděl, co mi provedl. Zřejmě si dokázal rychle uvědomit, jak by mohl případně dopadnout on sám. Alibista.