Bacha, kouše! ( 11.)

( 11. )
OKO ZA OKO,
SMRT ZA ZUB


Pomalu jsem přicházela k sobě.
Kdyby mě někdo vzal opakovaně vodovodní trubkou po hlavě, cítila bych se jistě podstatně lépe. S tichým zaúpěním jsem se přetočila na bok. Vlastní tělo mě sotva poslouchalo.
Dorůstání páteře a obnova míchy prostě není nic, co byste si chtěli zopakovat vícekrát, jak jednou za desetiletí. Možná i století, záleží na tom, jak moc se vám líbí ten pocit, že nemůžete pár pěkně dlouhých dnů, někdy i týdnů, pohnout pomalu ani malíčkem u nohy, natož se podrbat na nose.
Nesnášela jsem to.
Počkat, ne nesnášela, ale z duše nenáviděla.

* * *

Notnou chvíli mi trvalo, než jsem identifikovala, kde to ležím. V jednom z těchto bílých strohých pokojů s nábytkem a železnými postelemi ještě z druhé světové války jsem kdysi dávno byla. Ta vtíravá vůně desinfekce, ocele a smrti se nedala jen tak snadno zapomenout.
Ležela jsem na nemocničním oddělení v budově Organizace.
Celkem příjemná změna po tom čase stráveném v cele italské ambasády.
Dlouze jsem nadechla, napočítala do třech tisíc, vydechla a teprve poté se odhodlala k riskantnímu kroku. A to – posadit se.
V mysli jsem totiž stále měla jednu velice nepříjemnou vzpomínku na to, když se mi tohle stalo úplně poprvé. Tehdy jsem se s vypětím sil posadila a o pár vteřin později si div nevyzvracela i žaludek.
Vzhledem k tomu, že nerada zvracím na veřejnosti, tak to patří do kategorie zážitků, na které nevzpomínám moc ráda. Tedy spíš – velice nerada.
Ušklíbla jsem se sama nad sebou a za doprovodu hekání a nadávání se vytáhla pomocí mravenčících paží do sedu. Nepěkně se mi zatočila hlava a zlověstně křuplo v páteři.
Štíplo to.
Se zhnuseným odfrknutím jsem přelétla očima bílého nemocničního anděla, kterého mi někdo navlékl místo těch páchnoucích hadrů, jež bývaly prvotřídním drahými kousky od těch nejlepších značek. Také mi došlo, že mě někdo musel umýt.
Co umýt. Sedřít kůži z těla, aby odstranil zažranou špínu a ten odér bezdomovce.
Nedělá si iluze o tom, v jakém jsem musela být stavu.
To vážně ne.
Opatrně jsem se protáhla a ještě opatrněji spustila nohy na zem. Do bosých chodidel mě zastudily studené šedé kachle, ovšem já to považovala za dobré znamení.
Vrátil se mi do nic cit, tudíž by měla být mícha i páteř víceméně zhojené.
Postavit se nakonec nebyl žádný problém, snad jen se mi trošičku zatočila opět hlava a na kořenu jazyka jsem ucítila hořkou pachuť žluče a krve.
Jak říkám, čekala jsem, že to bude horší.

* * *

Na chodbě onen zápach desinfekce a sava ještě více zesílil. Polkla jsem hořkou slinu a potlačila tu nevýslovnou chuť opatřit ty fádní bílé zdi poněkud nelichotivým vzorem z mých zvratků.
Ostře jsem se nadechla a opřela zády o zeď.
Možná to nebyl úplně nejlepší nápad vydat se na průzkum a lov někoho, koho budu moci seřvat za to, že místo záchrany mě málem zabili.
Pitomci.
Jsem si naprosto jistá, že Xaver neví, co s upírem neudělá kulka zaseknutá o páteř.
To ví málokdo – takové malé upíří tajemství.
„Kláro!“
Mé tělo sebou škublo, hlavu jsem okamžitě pootočila příslušným směrem.
Šermíř. V závěsu mu cupitalo vícero postav, před očima se mi ovšem zamlželo a ne a ne zaostřit. „Bonjour, monsier Blake,“ zamumlala jsem.
Jonathan Blake. Oficiální Šermířovo jméno pro svět tam venku, pro svět naivů nevěřících na bubáky pod postelí, krvelačné vlkodlaky a upírskou smetánku.
Koho by napadlo, že Šermíř je původně suchý anglán?
Ještěže se od první světové války aspoň trochu změnil. I když upřímně řečeno, to my všichni. Ono se ani nejde nechat změnit dobou, plynoucím časem, ať chceme sebevíc.
To už ale odbíhám od tématu.
Zase.
Během pár vteřin stál vedle mne a můj nos zalila ostrá vůně jeho kolínské po holení. Kýchnout či nekýchnout?
„Co to vyvádíš, máš ještě ležet,“ zamručel a vzal mě kolem ramen. Zdálo se, že úplně zapomněl na to, jak jsme se pohádali pomalu do krve. Čert to ale vem. V tuhle chvíli mně to též bylo od srdce jedno.
„Jsem dobrá,“ namítla jsem a na důkaz se vymanila z jeho objetí, udělala krok k druhé stěně. Šikulka, hlava se mi již ani moc nezatočila.
Šermíř tiše odfrkl. „To vidím,“ prohodil pochybovačně. „Vypadáš hrozně,“ nasadil tomu korunu a právě tímhle mě do krve urazil. „Takhle jsi vypadala naposledy, když si tě vzala do parády ta skupina náckovských vlkodlaků,“ dodal ještě.
Otřásla jsem se. Tuhle vzpomínku jsem neměla ráda, vlastně ne, nenáviděla jsem ji. Tehdy mě vyslýchali kvůli malému klukovi, kterého jsem měla v rámci úkolu ochránit. Nevím, proč byl tak důležitý pro ně i pro nás, ale nemohla jsem dopustit nesplnění úkolu.
Od té doby vděčím Šermíři za svůj život.
Jak nemilé.
Rychle jsem zaplašila vzpomínky na ono neblahé setkání s kožoměnci a raději se vrátila duchem ze studeného Berlína sem, do přítomnosti. „Přeháníš,“ zachraptěla jsem. „Ostatně, jako vždy.“
V ten okamžik můj pohled upoutalo i něco jiného. Šermíř za mnou nepřišel sám, jak jsem si stačila všimnout, ale v doprovodu Xavera a Petry.
Xaver.
Přesunula jsem veškerou svou pozornost jen a jen na něj.
Ještě aby ne. Vždyť mě zastřelil!

* * *

Petra se široce pousmála, až se jí kolem úsměvu vytvořil vějíř vrásek a temně zelené oči zazářily v jinak bledém pihovatém obličeji tolik typickém pro všechny zrzky. „Tvůj nový rekord, Kláro,“ broukla a mrkla na hodinky, které ovšem na ruce neměla. „Jen pět dní, tři hodiny a dvacet dva minut a páteř je v pořádku…“ vychrlila ze sebe přesto.
Tohle jsem na ní vždy obdivovala. Čísla, to bylo její. A o paměti raději ani nemluvím. Vsadila bych se, že zeptat se jí za měsíc, bude si to stále pamatovat.
Děsivé.
Já ovšem úsměv neopětovala. Neměla jsem náladu ani energii na přetvařování, zvláště když Xavera ode mne dělily dva metry.
Zhruba.
„Zdravíčko,“ houkl a nejistota v jeho stále chlapecké tváři vzrostla. Zhoupl se na patách a pohledem kmitl k tmavému pouzdru u pasu, v němž si hověl desert.
Náš ostrostřelec.
Ušklíbla jsem se. „Salut, X.,“ odpověděla jsem se a v duchu přemítala, zdalipak se mi krom citu vlila do končetin i ta ohromující rychlost a síla našeho druhu.
Ne, že bych byla pomstychtivá mrcha – možná jenom trošičku – ale tady šlo zkrátka o princip.
A že já si na principu opravdu potrpím, o tom žádná.
Nakonec jsem dospěla k přesvědčení, že tomu nechám ještě pár dní odpočinku.
A teprve potom si Xavera náležitě vychutnám.
Oko za oko, páteř za pár zlomenin.
Amen.