Bacha, kouše! ( 12. )

( 12. ) NÁVRAT DO PROCESU


Šermíř mě donutil jít si znovu lehnout do té odporně bílé rozvrzané postele, ačkoliv jsem mu nejméně desetkrát bez servítek zopakovala, že mi už je vážně dobře a cítím se, jak by řekl rodilý Amerikán; naprosto „Okay“, a naposledy jsem dokonce i dodala, jak moc velký je tvrdohlavý zabedněný pitomec.
Kupodivu to nepomohlo.
Ale aspoň jsem si ulevila.
Jediné, co mu můžu přičíst k dobru je to, že jsem si u něj úspěšně vydupala bezdrátový telefon. Tedy… Mám to na jazyku… Ach. Mobilní telefon. To bude ono.
Asi bych se měla přestat vztekat, když mě Leonard oslovuje: Technofobe. Patrně mi tak říká právem.
Ale nahlas bych to nikdy neřekla.
Po chvíli lovení v mé děravé paměti se mi podařilo vzpomenout si na těch devět čísel a další tři vteřiny na to se už ze sluchátka ozývalo vytrvalé pípání.

* * *

„Ano?“
Mlčela jsem.
Netrpělivé odfrknutí. „Kdo volá?“
Ušklíbla jsem se a přiblížila telefon k uchu, levou nohu pokrčila v koleni. „Taky tě miluji,“ zavrkala jsem svůdně, očekávajíce dychtivě reakci.
Zapraskání.
„Ty malá zrádná kryso,“ dodala jsem neméně sladkým tónem hlasu. Tak sladkým, až by se z toho jeden pozvracel. „Já vím, že ty víš, kdo ti volá.“
Odkašlal si. „Claire,“ ta nejistota byla až bolestná. „Rád tě… erhm... Slyším, drahá.“
Tak drahá. Když jsem tohle slyšela naposledy, přibodl mě nohou od křesla k zemi a vydal mě na milost i nemilost Solomonovi.
Dvě věci, které mu nikdy neodpustím, a že já jsem poslední dobou až nechutně benevolentní.
„Však já tebe taky,“ broukla jsem, hlas dokonale uhlazený, ačkoliv jsem toužila řvát, křičet, nadávat a po ukončení hovoru se sebrat a jít ho zmasakrovat. Ta animální stránka mé osobnosti po tom přímo toužila a bažila po krvi zrádce.
Ostře se nadechl. Zvláštní. My dýchat přeci nepotřebujeme. „Proč voláš?“
Přicházel zlatý hřeb – vrchol – programu. „Mám pro tebe malou přátelskou radu. Užívej si života, dokud můžeš, protože až tě najdu, a že já tě najdu, to si buď jistý, tak z tebe udělám žrádlo pro kočky.“ To poslední jsem již div nezavrčela. „Pa.“
Konec hovoru.
Život je krásný.

* * *

Přesně po pěti hodinách ležení ala mrtvola jsem toho měla tak akorát dost. Ta bílá všude mě ubíjela a nečinnost přímo zabíjela. Pomalu. Velmi pomalu.
To si rovnou můžu lehnout do hrobu. Tam by byla aspoň tma, když už nic. A společnost hřbitovních červů by taky nebyla k zahození.
Posadila jsem se a čile vstala. Následovala rychlá obhlídka pokoje.
Ti hadi!
Nikde žádný kus oblečení. Více, než kdy jindy jsem si uvědomila, že ten nemocniční anděl moc prostoru pro fantasii opravdu nenechává. Tedy, ne že bych se styděla, ale v tomhle nemůžu mezi lidi, jestli nechci vzbudit zbytečný rozruch.
To mě nemohli obléknout do něčeho… Jiného?
Čichám, čichám, Šermířovi prsty.
Ale co. Přeci mě nevrátí zbaběle do postele taková maličkost.
Levý koutek se zhoupl nahoru ve zvláštním úšklebku.
Tak fajn.

* * *

„To je hrozné, ta dnešní mládež,“ zabrblala postarší bábuška jako vystřižená ze socialistického SSSR, jež seděla v tramvaji vedle místa, kde jsem stála já.
Její sousedka pohoršeně mlaskla a přikývnula. „Ba, už to neví, co by si to vzalo na sebe…“
Zacukaly mi koutky nad lamentováním těch dvou soudružek. Před sto lety jsem vedla úplně stejný rozhovor.
Ovšem zatímco postarší dámy můj anděl spíše pohoršoval a nutil diskutovat o tom hrozném stylu oblékání všech mladých, mužské osazenstvo tramvaje číslo 9 na mě mohlo oči nechat.
Snad jen jsem s napětím čekala, kdy někdo zavolá policii, že z nemocnice pravděpodobně utekla pacientka.
A ve chvíli, kdy jsem se opět chystala mile se pousmát, jsem zahlédla na opačné straně tramvaje známou tvář.
Nasucho jsem polkla.
Marcus.

* * *

Zákon schválnosti zase zafungoval přesně tak, jak měl, možná ještě lépe.
A to jsem si naivně myslela, že svůj příděl smůly jsem již za všechna ta dlouhá století svého bytí vyčerpala.
Opět se ukázalo, že myšlení je velice škodlivý proces.

* * *

Tramvaj začala zpomalovat.
A čas též.
Marcus se začal zcela nenápadně a šetrně prodírat tou mačkanicí lidí stejně vláčnými pohyby jaké lze vídat u kočky na lovu.
Já tolik šetrná nebyla. Vystřelila jsem ke dveřím přesně ve chvíli, kdy se začaly otevírat a lokty mi zajistily, že jsem se dostala na ulici první, ačkoliv cenou za to bylo strčení do jednoho nebohého kravaťáka, asi daňového úředníka, který mi posloužil jako zpomalující zátaras pro Marca.
Já vím, za tuhle službičku a dobrý skutek zároveň si asi vyslouží přinejmenším pár nalomených žeber, ovšem přičte mu to plusové body ke karmě.
A že je bude potřebovat.

* * *

Mé nohy se velice rychle v té panické hrůze vzpomněly, co je to sakra rychlý sprint.
Inu, správná motivace.
A zatímco bosé nohy pleskaly v rychlém rytmu o špinavou dlažbu a kočičí hlavy, mozek šrotoval a pracoval na plno.
Je tu snad Marcus sám? Potkala jsem ho čirou náhodou? Nebo se loví? Past?
Sakra. A to jediné, co jsem chtěla, bylo dostat se domů, převléct se do něčeho normálního, doplnit zásoby v lednici a dát si dlouhou vanu. Tak dlouhou dokud by se mi nerozpustila kůže a já nesplynula s vroucí vodou.
A možná bych někoho i přizvala a...
Škrt.
„Jau!“ sykla jsem, když se můj palec intimně seznámil s vyčnívajícím rohem šedé betonové dlaždice. Donutilo mě to klopýtnout.
Raději jsem se ani neohlížela, tady byl každý metr, každá setina sekundy více než dobré.