Bacha, kouše! ( 13. )

( 13. ) JAK Z TELENOVELY


Dnešní den se z minuty na minutu stával šílenější a šílenější. Až mě to začínalo děsit.
Poprvé za posledních padesát let jsem neměla věci pevně pod kontrolou, ale spíše naopak. Otěže se mi vysmekly z rukou a kůň pode mnou si se mnou začal dělat, co uznal za vhodné.
Bude třeba cukru a biče.
Začala bych s tím bičem.

* * *

Ani nevím, jak se mi to mohlo vůbec podařit, ovšem mohla jsem žasnout sebevíce, ale nic to neměnilo na faktu, že jsem v tuto chvíli seděla na policejní stanici zabalená v nevkusné a především kousavé dece se zeleným pruhem na béžovém podkladu.
Přede mnou na dřevěném stolku stál netknutý hrnek čaje, z něhož se ještě kouřilo a z bílého porcelánu na mě mrkal červený usměvavý obličej.
Leč já vnímala jen jediné. Změť hlasů a zvuků, šum vysílaček a výkřiky opilců.
Bylo zde živo jako v úle.
V pěkně naštvaném úle.

* * *

Marcus mne doháněl, pozvolna dotahoval. Upřímně řečeno, to pro něj nebylo až takovým problémem vzhledem k tomu, že jemu se týden neregenerovala páteř.
A možná mu do karet hrálo, že na sobě neměl toho nemocničního anděla a tudíž si h nemusel přidržovat za běhu na jistých místech. Jo, a taky měl na nohou běžecké tretry, abych nezapomněla.
Zkrátka zdrhat před Marcusem a ještě ke všemu, jak mě Pánbůh stvořil, by bylo moc i na mě. Vše má své meze. A kupodivu i mé jindy nepuritánské já.
Smykem jsem zahnula za roh.
Rána.
Hlasité zaklení.
Muž v špatně padnoucím saku ležel na zemi a prohmatával si žebra, zatímco já jen potřásala hlavou, abych zahnala všechny ty vláčky a hvězdičky, co mi obíhaly kolem hlavy.
Vzhledem k tomu, že jsem do něj vrazila rychlostí rozjetého auta… Prohmatávání hrudníku bylo logické.
O pár vteřin později se ukázalo, že je to strážce zákona. A že musím jít s ním.
A nejdivnější na tom bylo, že…
Marcus zmizel.

* * *

„Slečno…?“
Mlčela jsem. Jméno schválně nedodala, ačkoliv se to ze mě snažili vypáčit nejrůznějšími, zatím nechutně milými metodami. Čekala jsem, až konečně vybouchne někomu kotel a již tak milí nebudou.
Bylo to vážně otravné.
Jen jsem seděla, ve tváři nepřítomný výraz a pohled upřen na ten nevkusný hrnek.
„Nikomu nechybí,“ dolétla ke mně věta od úst drobné brunetky sedící za stolem v mém zorném poli. Ke komu mluvila, mě neinteresovalo.
Tak je to tady. Otázky vyplouvají na povrch, ovšem odpovědi ne.
Proč tady vlastně sedím? Ani by nestačily mrknout a byla bych už venku.
Ach.
Již vím.
Někde venku na mě číhá Solomonova garda.
Přeci jen ani oni netoužili porušit celou tu maškarádu: „My přeci neexistujeme…“ tudíž nehrozilo, že by sem vtrhli a všechny zmasakrovali jen a jen kvůli mé maličkosti.
Takže mám na výběr. Buď zůstat a přestát všechny ty budoucí dotěrné otázky a vyplývající nesrovnalosti nebo druhá možnost, utéct a venku se zkusit vypořádat z bandou naštvaných upírů a bůhvíjakých ještě individuí.
Nechcete, abych odpovídala, že?

* * *

„Slečno…?!“ na rameno mi dopadla čísi ruka a stiskla ho.
Ostře jsem se nadechla, hloupý zlozvyk. Ani jsem se nemusela otáčet, abych zjistila, že je to ten muž, díky kterému jsem se ocitla právě tady.
Ten-kterému-jsem-málem-zlámala-žebra-a-jiné-věci-ach-jaká-škoda netrpělivě odfrkl. Tepová frekvence se mu nepatrně navýšila.
S nic neříkajícím výrazem, který jsem za celou tu věčnost dokázala dotáhnout k úplné dokonalosti, jsem se na něj podívala přes rameno a chvíli zápasila s tou nutkavou potřebou mu oznámit, že jestli tu ruku okamžitě nedá dolů, zlámu mu ji ve stylu 2D puzzle.
Neměla jsem zrovna růžovou náladu. Spíše zelenou, či temně modrou. Nebo snad šedou?
Shledala jsem jen pár nepodstatných změn. Vytáhlý brunet s čokoládově hnědýma očima již odložil to špatně padnoucí sako a odhalil tak černou košili. A pod levým okem se mu rýsoval monokl.
Nádhera.
„Pojďte za mnou do kanceláře, slečno,“ promluvil stejně neutrálně, jako jsem se já tvářila, když jsem poprvé za celou dobu projevila jakési známky zájmu o okolí.
Trhla jsem rameny a vytáhla se na nohy.
Mlčky, samozřejmě.
A poté se krokem hodným Sybily, královny ze Sáby se rozešla směrem k lepenkovým dveřím té údajné kanceláře.

* * *

Zase jsem jen seděla a mlčela, pohled upřený do prázdna.
Kancelář byla asi vše, jen prostorná a uklizená. Jen o něco větší než kobka a menší než dětský pokoj v paneláku. Zkrátka dost metrů čtverečných na to, abyste sem vecpali jednu skříň, psací stůl zaskládaný štosy papírů, šanonů a složek a počítač plus pár maličkostí.
Nic extra.
Muž chvíli mlčel, než sykavě natáhl vzduch do plic a rozložitá hruď se mu vzedmula. V tomhle by si mohl pravděpodobně potykat se Šermířem. Postavu měli velice podobnou, ačkoliv výsledek v tomhle zápase stále nahrával jen a jen Jonathanovi.
Levý koutek se mi zdvihl v pobaveném ušklíbnutí.
Konečně mu začala docházet trpělivost.
„Já jsem detektiv Daniel Černý,“ promluvil o pár vteřin později, „chtěl bych vám položit pár otázek.“
Úplně jsem zapomněla na svou hru na katatonickou podivínku a lehce se zamračila. Detektiv Daniel Černý. Znělo mi to tak povědomé. Velice. Zkoumavě jsem na něj pohlédla. Ne moc lidí mi utkví, i když jen velice okrajově, v paměti.
Proč tenhle ano?

* * *

Změny mého výrazu by si nevšiml patrně jen naprostý pitomec. Což se o detektivovi rozhodně říci nedalo. Škoda.
Oči se mu podezíravě zúžily do dvou tenkých čárek, na okamžik strnul uprostřed pohybu.
„Vy mě znáte.“
Vyznělo to jako prosté konstatování faktu, ne otázka. Ten tón nedovoloval žádné pochybnosti o pravdivosti tvrzení.
Zachovávala jsem stále stejné ticho.
Ovšem to ho neodradilo. „Odkud?“
Zavrtěla jsem se. Jedna jediná vzpomínka se prodrala z pod hromady dalších, které ji do teď pečlivě skrývaly. Daniel Černý. Měl na starost případ českého Jacka Rozparovače. Muže, který se stal nedobrovolným dárcem ledviny pro vystresovanou upírku.
Když nad tím tak přemýšlím… Poděkovala jsem mu za to vůbec?
„Neznám,“ broukla jsem a krátce zavrtěla hlavou. „Nikdy jsem vás neviděla.“
Zeširoka rozevřel oči. A v nich se zračilo poznání.
A kurva.
„To ty jsi mi volala,“ vydechl užasle. „Ten hlas bych poznal kdekoliv. Kdykoliv.“
Začínám si připadat, jako v nějaký ujetý telenovele.