Bacha, kouše! ( 15. )

( 15. ) HRDINA SVÉ DOBY


„Pánové a dámy, posaďte se, představení začíná. Uvidíte věci nevídané, zažijete něco, co se nedá opakovat!“ zadeklamovala jsem v duchu.
Hloupý zvyk.
Všechno se to strašně pokazilo. Možná by bývalo lepší, kdybych se nechala odvléct zpět na dosah Solomonových pařátů. Vlastně ne možná, ale určitě.

* * *

Detektiv zalapal po dechu. „To ale…“ vyblekotal ze sebe. Zmlkl. Všechno mu náhle zapadalo do sebe. Ten výraz v jeho tváři jsem poznala.
Už věřil.

* * *

„Takže,“ pokračovala jsem dál. „Vy jste mě do toho dostal a vy mě z toho taky vysekáte, mladý muži,“ krátce jsem našpulila rty. „Tím jsem myslela, že hezky půjdete se mnou a vyvedete mě odsud.“
Zamračil se. Trochu mě i překvapilo, jak rychle se s tou šokující novinkou vyrovnal.
„Mám na výběr?“
„Ne.“
Prostá otázka, prostá odpověď.
„Co když nechci?“ ptal se dál. Mluvilo z něj mládí a nedostatečně vyvinutý pud sebezáchovy. „Co když nechci pomáhat…“ zarazil se. Měl to slovo na jazyku. Ale nedokázal jej vyslovit. Ještě ne. „Vrahovi.“
Povytáhla jsem levé obočí a shrnula si pár pramenů vlasů, co mi povlávaly před obličejem. Tak vrah? Ještě před několika týdny bych jistě pro něj byla hrdinka, která zbavila svět netvora. Ovšem rozhodla jsem se přistoupit na jeho hru.
„Vrah vám nedává právo na svobodu volby.“
„A když i tak budu odmítat?“
Tak hloupý, hloupý, hloupý. Lidé jsou stále stejně zabednění, ať už se píše rok 1493 či 2010. Smutná to skutečnost.
Ledabyle jsem pokrčila rameny. „Pak bude má cesta ven vykoupena krví vinných i nevinných. A začnu u vás. A vzhledem k tomu, že jsem Vám do teď ani jednou nezalhala, tak si můžete být jist, že to opravdu udělám.“
Tohle nebyla planá výhružka.
To byl slib.
Nasucho polkl.
„No tak,“ protáhla jsem znuděně. „Oba moc dobře víme, jak tohle dopadne. Vy mně tedy jako správný kladný hrdina pomůžete a zachráníte tím tak kousek svého malého světa. Stačí se nad tím jen krátce zamyslet a přijdete na to, že to za to stojí,“ pousmála jsem se.

* * *

Život je plný ironie.
Někdy mi to připadá až nevkusné.
Za dveřmi oddělení jsem se srazila s těmi, kteří byli momentálně ti poslední, o kterých jsem si myslela, že je zde potkám. A to bez legrace.
Xaver, Leonard a jakási žena.

* * *

„Můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat, Klér?!“ první se ozval Leon, který se dokázal nejrychleji vzpamatovat z šoku způsobeného nenadálým setkáním.
V jeho tváři jsem až směšně snadno vyčetla, že natvrdo počítali s masakrem.
Já s ním vlastně ještě před pár minutami počítala taky. Tak trochu jsem se na to i těšila. Bylo to přeci už tak dlouho… Zabíjení je totiž stejné jako alkohol. Cigarety. Závislost.
Ale pak mi došlo, že už tak mám na svém kontě vroubků dost a tímhle bych si mohla podepsat rozsudek smrti.
Kdysi dávno jsem se k Organizaci nepřidala, protože bych byla taková velká zastánkyně dobra a spravedlnosti. Ale to je zase jiný příběh.
Odfrkla jsem a pohlédla krátce na detektiva. „Probrala bych to až na cestě kamkoliv, hlavně odsud,“ utrousila jsem.
Tohle řešit tady na chodbě vážně nebyl zrovna dobrý nápad. Zvláště když ti tři byli vyzbrojeni jako by se chystali skolit Terminátora. Bez legrace.
Napadlo mě, jestli bych to měla brát jako lichotku.
„Konečně slyším něco rozumnýho,“ přikývla Jak-že-se-ta-holka-jmenuje? Zkoumavě jsem se na ni zahleděla. Nějaká stážistka? Nováček? Asi.

* * *

Abych pravdu řekla, detektiv Daniel Černý se zdál vše, jen ne nadšený tím, že se stal naším dočasným společníkem. Podezíravým pohledem si měřil mé kolegy, ruce založené na hrudi.
Mně se jeho společnost též nelíbila.
Ovšem když jsem taktně navrhla zbavit se ho v nejbližší škarpě, odměnili mě jen pohledem: „Jí už vážně hráblo,“ a to bylo asi tak vše.

* * *

„Kam jedeme?“ prolomil detektiv jako první mlčení v autě.
Žádná odezva.
Všichni jsme mlčeli, každý se díval jiným směrem a já napětím ani nedýchala. Ne, že by mě nějak znervóznila jeho otázka či cokoliv spojeného s touhle bandou a naším hostem, ale co chvíli jsem očekávala setkání se Solomonovou gardou. Nebo ještě hůř – se samotným Solem.
A budete se asi divit, ale netěšila jsem se na něj.
Protože Solomon v tuhle chvíli jistě zuřil. Nesnášel prohry.