Bacha, kouše! ( 17. )

( 17. ) NEKLID


„Mňauf!“
Hned za dveřmi mě přivítal Belzebub tím, že mi zanechal na holenní kosti hned několik hlubokých drápanců hodných bengálského tygra.
Vztekle zaprskal, když jsem ho chytila a vytáhla do vzduchu. Vzápětí se mi pokusil uhryznout alespoň jeden z deseti prstů. A skoro se mu to taky podařilo. „Ale no tak, Belze,“ káravě jsem zamlaskala a nepříliš jemně s ním zatřepala, aby se uklidnil.
Z jantarových očí velkých jak dva talíře mu sálal vztek a i něco jiného. Nepojmenovatelného. Sotva se mu přestala točit hlava, opět nespokojeně mňaufl a o pár vteřin později mi vykousl z dlaně kousek masa.
Povzdechla jsem si. „Dobře, dobře…“ i přes jeho protesty a ostré zuby všude kolem jsem ho zvedla do úrovně hlavy a pohlédla té vzteklé černé chlupaté kouli do očí. „Omlouvám se ti, drahoušku, ale nenechala jsem tě tu samotného schválně…“
A v tu chvíli se zklidnil a slízl si krev z čumáku.
Ovšem ten vyčítavý výraz nezmizel.
Rázem jsem pochopila. „Hlídal tě Leo, co?“ zachechtala jsem se škodolibě a jen silou vůle se dokázala zatvářit soucitně.

* * *

Sotva mi můj náladový kocour a letitý společník dovolil bez dalšího zdržování vejít do útrob bytu, zpozorněla jsem.
Nádech. Výdech.
Během mé nepřítomnosti zde neúřadoval jen Leonard. Byl tu i ten kluk. To zvláštní lidské mládě. Ačkoliv to již muselo být pár týdnů, i tak ve vzduchu byla stále cítit stopa jeho moci. Jeho pach, který se nedal zaměnit za žádný jiný.
Nabízela se tedy otázka, co zde pohledával, protože po našem prvním a zatím i jediném setkání rozhodně nevypadal, že by zvládl i nějaké jiné.
Zamračila jsem se. To rozhodně stálo za přemýšlení.
S takovou bych si měla pořídit nějaký deníček, protože se mi všechny ty neodkladné věci začínají opravdu hnusně rychle hromadit.

* * *

Cink.
Trhla jsem sebou a teprve po pár vteřinách mi došlo, že to byla jen mikrovlnná trouba. Ohřívala jsem si krev.
Pohled na Belzebuba sedícího na lince s ocasem stočeným úhledně kolem předních tlap mě donutil se v duchu opravit. Ohřívala jsem NÁM krev.
Kocour měl totiž částečně mé stravovací návyky.
Dejme tomu, že mě před pár lety přepadlo nutkání experimentovat. Nevěřili byste, co dokázalo udělat pár kapek mé krve s obyčejnou skotskou kočkou. Nebo spíše ďáblem, protože s kočkou toho měl Belzebub dle mého společného máloco.
Poctivě jsem mu trochu z krevní transfůze odlila a zředila to mlíkem.
Jak bylo totiž vidět, Belzovi Leova dieta zrovna neprospívala.

* * *

Sotva jsem do sebe nalila trojnásobek své obvyklé „dávky“, zjistila jsem jednu velice nemilou věc. A to, že nedokážu zůstat v klidu.
Cosi ve mně mě neustále nutilo pochodovat po bytě z rohu do rohu, od okna k oknu.
Tolik jsem se těšila na svůj klid, na zasloužený odpočinek, a když došlo na věc, zkrátka to nešlo.
Moc dobře jsem ale věděla proč.
Pár nevyřízených účtů.
Sotva jsem si to uvědomila, došlo mi, co musím udělat. A kdybych řekla, že jsem se na to ani trochu netěšila – lhala bych. Protože já si to hodlala řádně vychutnat, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám.

* * *

Tolik, tolik let…
Bříšky prstů jsem zlehka přejela po ručně vyřezávané černé pochvě s modrošedými rytinami a druhou rukou uchopila jednoduchý jílec, co z ní trčel ven.
Zaplavil mě zvláštní pocit. Jako bych se po dlouhých letech shledala se ztraceným přítelem.
Katana sice není typická chladná zbraň pro Evropu, ovšem má narozdíl od klasického meče pár výhod, zvláště když s ní umíte zacházet. Navíc – tahle katana byla výjimečná. Žádnou druhou takovou byste nenašli. Její cena? Nevyčíslitelná.
Tichá smrt.
Pousmála jsem se. Věděla jsem totiž, že má věrná přítelkyně touží po tom stejném, po čem prahne i mé srdce.
Po krvi zrádce.
Pod nohama se mi protáhl Belzebub a s předením podobným hučení motoru se čumákem otřel o mé prsty svírající jílec zbraně. „Neboj, drahoušku,“ broukla jsem a podrbala ho za uchem s chybějící špičkou. „Já ti k večeři kousek z Nathana ráda přinesu. Takže se moc nepřejez. Budou pravý krvavý steaky.“