Bacha, kouše! ( 19. )

( 19. ) TRANSS-EXPRES


Jestli jsem věděla, že dělám kolosální chybu? Že tohle nedopadne dobře? A v neposlední řadě, že tímhle zmizením - dalším z mnoha nezodpovědných útěků v kombinaci s jinými méně či více závažnými přečiny - si to u Šermíře a vlastně u celého vedení Organizace pokazím již definitivně?
Ano, tohle vše jsem si uvědomovala až zatraceně dobře.
Ale po těch desítkách a desítkách nudných let… Můj život zase dostal nějaký cíl. Směr. Dost důležitý na to, aby vše ostatní šlo stranou.
Dokonce i strach o vlastní nemrtvý krk.
A než si mě začnete plést s nějakou napravenou neohroženou hrdinkou, tak ne, kvůli tomu malému klukovi, co byl v nesprávný čas na správném místě, to nedělám. Vlastně jsem dospěla k tomu názoru, že bude lepší jej… Odpravit.
Tolik moci by nemělo dřímat v pouhém mláděti, protože Solomonové by na něj číhali všude. Na každém jeho kroku. Ten kluk by byl chodícím magnetem na průšvihy, které by mohly snadno přerůst v další válku.
Ale zpět k věci.
Dělám to kvůli Solomonovi. Nemůžu před ním utíkat věčně. Svět není dost velký na to, abych neriskovala další setkání. Navíc již nejsem ta malá vystrašená holka, která byla stejně jako to mládě v nesprávný čas na správném místě s nesprávnými lidmi. A upíry.
Jsem lady Claire d´Agen z Montvallantu. Dotáhla jsem to z postu neposlušné dcery a nedobrovolné chovanky kláštera svatého Augustina na bytost, která se procházela napříč staletími a podílela se na chodu dějin, vytváření historie.
Myslím tedy, že je na čase postavit se hrozbě tváří v tvář. A eliminovat ji.
Napořád.

* * *

Přípravy na cestu jsem poněkud odbyla.
Ono to vlastně ani nešlo jinak vzhledem k tomu, že letadlo do Jekatěrinburgu mi letělo za tři hodiny. A právě to letadlo jsem musela bezpodmínečně stihnout, Transsibiřský expres přeci jen neprojíždí městem každé dvě hodiny.
Navíc jsem musela zařizovat adekvátní hlídání Belzebubovi. Dalších pár dní, ne-li rovnou týdnů, na „beztransfůzní“ dietě by asi vážně nezvládl.
Měla jsem pocit, že po mém návratu by se můj miláček již nespokojil pouze s pár malými hryzanci. A i má regenerace má v jistých ohledech své meze.

* * *

Zazvonění mobilu mě donutilo sebou škubnout. Zamračila jsem se.
Volá JONATHAN!!!!, hlásal displej aparátu.
Kdo jiný.
Po chvíli přemýšlení a zoufalého kvílení aparátu, jsem hovor zamáčkla. To poslední, co jsem chtěla, bylo poslouchat Šermířovo spílání na mou nezodpovědnost. Vlastně se mi nechtělo poslouchat číkoliv lamentování na mou nezodpovědnost, takže jsem to elegantně vyřešila.
Náhodou jsem upustila mobil na zem.
Nešťastnou souhrou okolností jsem na něj i šlápla. A párkrát se na něm otočila.
Ještě chvíli jsem se dívala na tu plastovou padrť, než jsem si povzdechla.
Tomu se říká ale smůla, že?

* * *

Nerada jsem cestovala vzduchem. Vlastně ne, z duše jsem to nenáviděla. Možná jsem na to byla prostě moc stará, ale ve chvíli, kdy jsem necítila pevnou zem pod nohama, tak jsem prostě byla… Dejme tomu, že lehce nervózní.
Když jsem tedy poprvé došlápla zase na zem letištní plochy, tak jsem se zhluboka nadechla a jen ztěží potlačila úlevný výdech.
A pak zase rychle přestala dýchat.
Myslet si, že jsem si svůj příděl smůly již vybrala nejméně na století dopředu, bylo opravdu velice pošetilé.
Asi první důkazy mé senility.
Pod zelenou cedulí s bílým nápisem EXIT stál vysoký muž neurčitého věku. V krátkých blond vlasech mu ještě tály vločky sněhu, ruce měl vražené do tmavého kabátu. Hnědé oči mhouřil do davu švitořících lidí, až se mu kolem koutků dělaly maličké vrásky a co chvíli přešlápl z nohy na nohu.
Tak často a pravidelně, že mi bylo okamžitě jasné, že to je jen naučený zvyk, aby nevyčníval z davu, protože lidé nedokáží nehybně stát delší dobu.
Vyplývalo z toho tedy jediné.
Ten muž byl mrtvý.

* * *

Sotva mě zahlédl, koutky se mu roztáhly do širokého úsměvu, který mě popravdě řečeno děsil.
Začínalo toho na mě zkrátka být moc. Věci se kupily, kupily a kupily v takovém množství, až mě zavalily. Držela jsem se jen proto, že tahle cesta „za dobrodružstvím“ byla zřejmě má jediná šance to rozseknout.
Chvíli na to na mě mávl na znamení, ať jdu za ním.
Normálně bych za ním nešla. Už z principu. Ale za dnešek jsem měla již všeho natolik plné zuby, že o další zbytečné problémy jsem opravdu nestála.
Nahodila jsem neutrální výraz, sebrala svoji tašku z pásu a přehodila si ji přes rameno a rozešla se k němu. Ještě jsem stačila bleskově mrknout na velké hodiny v hale. Do odjezdu vlaku mi zbývala jen hodina a deset minut.
Sakra.
„Čemu vděčím za doprovod?“ ani jsem se nesnažila být milá.
„Ale no tak, Claire…“ roztáhnul paže jako by mě chtěl obejmout. Jeho ruský přízvuk byl stejně hraný jako ono přešlapování na místě. „Stejně půvabná jako vždy, cara,“ vysekl mi nakonec místo obejmutí poklonu.
Pár lidí se po nás zvědavě podívalo.
Zamračila jsem se. Na kolemjdoucí zvědavce to možná dojem udělalo, ale na mne ne. „My se známe?“ sjela jsem jej pohledem od hlavy až k patě a zase nazpět.
Povzdechl si a prsty si vjel do vlasů. „Myslel jsem, že jsem zanechal větší dojem,“ jeho nadšení značně pohaslo. „Rok 1931, Arktida, zima, že slina zmrzla dříve, než dopadla na zem a glavnoje upravlenije lagerej…“ vystrčil vyzývavě bradu.
Div jsem nezalapala po dechu. „Áh, není to sám Raoul Wallenberg, ochránce židovské populace?“ zašklebila jsem se. Raoul byl svého času švédským diplomatem. Ovšem jen do doby, než jej za jeho samaritánství odvlekli do gulagu.
A nebyl jediný, kdo tam byl nucen strávit zimní prázdniny.
Jeden z důvodů, proč od dob Stalina nemám Rusko zrovna v lásce. Němci sice byli parchanti, ovšem s Rusáky si mohli bez výčitek svědomí podat ruce. Koncentrační nebo pracovní tábor… Vyšlo to nastejno. Dejte lidem možnost být krutými k jiným lidem a můžete si být jisti, že budou.
„Vypadáte úplně jinak, pane diplomate,“ krátce jsem našpulila rty. A myslela jsem to vážně. Tehdy byl upírem teprve pár dní a podle toho taky vypadal.
„No konečně,“ utrousil.
Dlouze jsem vydechla a opět mrkla na hodiny. „Pospíchám.“ Sice to bylo dojemné setkání, ovšem já opravdu neměla čas.
„A to je všechno, co mi řekneš?“
Zvrátila jsem oči v sloup. „Zachránila jsem ti zadek, diplomate, já ti nemám, co říkat. Spíš ty to vyklop. Co tady děláš a proč na mě čekáš. Hned.“
Trpělivosti jsem nikdy neměla zrovna na rozdávání.
„Dobře,“ přikývl ponuře. „Půjdeme ven? Je tady poněkud… Přelidněno.“
Přikývla jsem.
Co jiného jsem taky mohla dělat, že.

* * *

Venku byla vánice, jakou jsem už dlouho neviděla. Bílo kam člověk jen dohlédl. Z dálky se ozývalo troubení aut a příval ruských nadávek.
Očima jsem přelétla poloprázdnou ulici a na chvíli se zahleděla na rozmazané siluety dvou kulatých věží v dálce.
„Jsem tu jménem Organizace. Šermíř vydal…“
„Cože?!“ skočila jsem mu do řeči. „Šermíř?! Zatraceně! Jak?!“
„Claire…“ vrazil si ruce do kapes. „Snad sis nemyslela, že někoho jako ty nechají bez dozoru?“
Tak to byla rána pod pás.
A následovala další rána.
Ovšem tentokrát ode mě. Do jeho spánku.
Toho času jsem měla ještě méně, než jsem si myslela.