Bacha, kouše! ( 20. )

( 20. ) RYCHLE A RYCHLEJI


Tdm… Tdm, tdm… Tdm, tdm… Tdm… Tdm, tdm…
Už tři dny jsem téměř bez hnutí seděla u okénka s pohledem upřeným ven do krajiny, která připomínala spíše jakési neurčité zeleno-hnědo-bílo-šedo-modré zběsile se míhající šmouhy.
Pokud nemáte slabost pro abstraktní umění, tak to je celkem ubíjející a tak trochu i nudné.
Já pro něj sice slabost rozhodně neměla, ovšem více než do sledování krajiny za klíčem podrápaným okýnkem Rossije jsem byla ponořená do svých myšlenek.
Protože teprve ve chvíli, kdy jsem již seděla v kupé a vlak se dával pomalu do pohybu, tak jsem si uvědomila, že do Vladivostoku jedu bez jakéhokoliv plánu, vyjma toho úplně nejobecnějšího – najít Solomona, poslíčka a zabít je. Rychle. Čistě. A pokud možno nezařvat u toho taky.
Na svou obranu dodávám, že na jakékoliv plánování jsem zkrátka neměla čas vzhledem k tomu, že se proti mně očividně spikl celý svět a já na své straně měla leda tak Belzebuba, kterého jsem stejně musela nechat v Praze.
Přivřela jsem oči.
„Svinskej život,“ vyklouzlo mi zpoza rtů tiše.

* * *

Bylo třeba ujasnit si pár věcí. Tou první bylo, kde vlastně Solomona hledat. Upřímně – Vladivostok sice nebyl zrovna metropolí o velikosti menšího státu, ale ani se nedalo říci, že prostor určený k prohledání byl malý.
Ovšem s ohledem na Solomonovy preference jsem dokázala zúžit na mapě prostor na okrajové části města a k tomu přilehlé pustiny směrem k horám, v lesích, v tundře.
Pak bude stačit se jen poptat nenápadně mezi místními. Nemělo by to být zase tak těžké, přeci jen si vždy potrpěl na sídla s velkým „S“, a to mimo všetečné pohledy lidí.
Dalším problémem bylo, jak se dostat dovnitř a co vlastně tam. S plánem budovy by to bylo celkem lehké, ale ten mi Solomon u Nathana nenechal. Bohužel. Dost věcí by mi tím usnadnil.
Povzdechla jsem si a vrhla varovný pohled po muži, který se chystal přisednout si do mého kupé. Společnost byla to poslední, co jsme já a můj Hlad potřebovali.
Asi jsem to trochu přehnala, protože muž zbledl a dveře za ním práskly, div se sklo nevysypalo z rámu.
Ale zpět k tématu dne.
Nezbude mi nic jiného, než se prosekat ochranným zabezpečením sídla a pak chaoticky pobíhat po domě do doby, než najdu poslíčka nebo než si mě najde Solomon – pravděpodobnější varianta.
Hezký plán, no ne?

* * *

Vlak začal zpomalovat a okolí tak postupně dostávalo konkrétní tvary, obrysy a barvy.
Ostře jsem se nadechla a pomalu se postavila na nohy. Zkusmo protáhla ztuhlé svaly od toho věčného sezení. Posledních dvacet hodin jsem totiž strávila v dosti křečovité napjaté poloze.
Poté jsem si přes rameno přehodila popruh černé sportovní tašky a na záda si hodila batoh, do ruky ještě popadla malý kufr. Podlaha pode mnou s tichým zaskřípáním zaprotestovala, když jsem se vzápětí zhoupla na patách.
Inu, to se stává, když se najednou stane ze zhruba šedesáti kilo devadesát.
Moc dobře jsem věděla, proč odmítám všechny ty rádoby gentlemany, co mi chtěli tak moc pomáhat s taškou.

* * *

Váhavě jsem se rozhlédla po ušmudlaném nádraží hledajíc cokoliv byť jen nepatrně podezřelého. Vzhledem k tomu, že Transsibiřský expres nepřijížděl do Vladivostoku každý den, tak se dalo předpokládat, že mezi chumlem lidí se bude schovávat nějaká zrádná krysa donášející nemrtvému veličenstvu.
V tomhle směru jsem si nedělala žádné iluze, Solomon k mé smůle nebyl naivní idiot. Naopak. Prozíravý had čekající hezky v podzemí na to, aby se mohl vyřítit ven a rychle uštknout.
To, co jsem na něm dříve tak obdivovala, mě nyní pekelně štvalo.
Ironie opět vítězila na plné čáře.
Přimhouřila jsem oči, váhavý pohled se změnil v pátravý. Ale nic. Žádné slídivé oči, žádný upír v dosahu. Nespokojeně jsem pohodila hlavou.
Že bych ho přecenila?

* * *

Opatrně jsem si nadhodila ruksak na zádech v bezradném gestu a chvíli konsternovaně nahlížela do mapy, kterou jsem otáčela neustále dokola po i proti směru hodinových ručiček.
Nakonec jsem si jen povzdechla a poraženecky se nahrbila. Zpoza rtů se krom povzdechu vydralo i několik tichých nadávek.
Naštěstí jsem tu komedii nemusela hrát nijak extra dlouho, než jsem zaslechla kýžené: „Slečno?“
Okamžitě jsem se otočila k neznámému čelem. Tak trochu pomuchlaný mladíček s pletí, na které jistě teprve nedávno přestaly rašit uhry a rysy, které ještě stále měly co ztrácet na dětské jemnosti. Hnědé vlasy nedefinovatelného odstínu mu vytrvale lezly do tmavých očí a společně s oblečením zahrnujícím volné triko a ještě volnější kalhoty s rozkrokem proklatě nízko u kolen jen podtrhovaly celkový dojem štěněte.
Párkrát jsem zamrkala. „Áh,“ roztáhla jsem rty v radostném úsměvu. „Ty jistě budeš můj zachránce.“
Mladík potěšeně zrudl. Nadhodil si cestovku na rameni.
Na nic jsem nečekala a strčila mu pod nos mapu. „Víš,“ pokračovala jsem vesele dál. „Měl tady na mě čekat strýček, ale zrovna mi psal, že mu do toho něco vlezlo a bude moci přijet až za pár hodin, ale mně se tady nechce čekat a chtěla bych překvapit tetičku… No, jenže to má háček, vím jen, že bydlí v nějakém starém baráku někde za městem v lese…“ vychrlila jsem ze sebe. „Ty bys náhodou nevěděl…?“ opět jsem zamrkala.
Okouzlit, využít, nechat zapomenout a zmizet. To byl můj plán. Dost jednoduchý na to, aby mohl vyjít.
„No…“ tvář se mu nakrabatila. „Možná bych to… Věděl… Moc baráků mimo Vladivostok nenajdeš…“
Div jsem se mu nevrhla kolem krku. Snad bych to i udělala, kdyby nehrozilo, že jej zneužiji o trochu více, než jsem měla v plánu.
„To by bylo skvělé!“ jásala jsem okázale dál.
Vzal mi mapu.
„Takže…“

* * *

Dobře. První část – a nutno podotknout, že ta nejjednodušší – mého plánu byla za mnou. Úspěšně. Protože jinak bych nestála na křižovatce v lese a nemžourala skrze hradbu stromů na obrysy jedné z těch zrekonstruovaných nechutně drahých vil.
Teď přicházela ta druhá část. Část, od které již bylo lehké přijít během okamžiku o život. Nebo spíš existenci, protože živá jsem už nějaký ten týden technicky vzato nebyla.
Vzhledem k tomu, že jsem nemohla dojít k bráně a zazvonit, mile se usmát a zeptat se Solomona, jestli by byl tak laskav a pozval mě na čaj, u kterého bych na něj vybalila, ať mě nechá laskavě žít můj vlastní život a okamžitě mi vydá poslíčka nebo ho zabiju, musela jsem vyrazit na průzkum terénu.

* * *

Celý pozemek byl obehnaný přibližně dvou metrovou silnou zdí, v níž byly zabudované v pravidelných intervalech malé branky. Přesněji – čtyři branky a jedna velká brána u příjezdové cesty. U každé branky byly dvě kamery, natočené tak, aby nevznikalo slepé místo. Stejně tak byly kamery i na každém rohu obdélníkového pozemku. Jistě musely mít zabudované i senzory pohybu.
Solomon si sice vždy v jistých ohledech potrpěl na staré zvyky, ale rozhodně šel s dobou.
Za zdí to též nevypadalo zrovna optimisticky. Secesní vila nebyla tak veliká, jak se zprvu očekávala, ovšem ode zdi k ní to dělalo zhruba necelých dvě stě metrů. Žádné stromy, keře, nic. Jen zářivě zelená na milimetr přesně zastřižená tráva. Angličan se v mém Stvořiteli rozhodně nezapřel.
A aby toho nebylo málo, nesměla jsem zapomenout na další kamerový systém u domu a pravidelné hlídky po dvou ozbrojených mužích, kteří obcházeli dům každou půlhodinu tak, aby pokryly celou dobu. Ovšem tyto hlídky tvořili jen lidi. JEN. Což znamenalo, že teprve uvnitř domu bude čekat ta pravá ochranka.
Opět mi začínala docházet absurdnost mého plánu. Jakmile bych vnikla na pozemek, věděli by o mně. Lidské stráže bych zvládla, o tom žádná, ale znamenalo by to nepříjemné zdržení a poskytnutí času tomu, co na mě čekalo uvnitř.
Upíři, kerbeři či jiní měniči, elementálové, vodouši, víly… Tolik možností, a přitom tak málo informací. V tomhle směru totiž Sol nikdy nebyl rasista. Stačilo mu jen, že to bylo nebezpečné a přísahalo mu to věrnost.
A navíc – vila sice vypadala malá, ale nepochybovala jsem o tom, že má rozsáhlá spodní patra ukrytá pod zemí. Patra, ke kterým jsem neměla žádné plány. Musela bych tam jít naslepo. Což mé šance na úspěch ještě zmenšovalo.
Posadila jsem se na pařez. Tvář schovala do dlaní. Povzdechla si. „Hloupá, pitomá, blbá Klára,“ zamumlala jsem. Tohle by nezvládl ani Tom Cruise v rámci Mission Impossible; Kill a vampire!
Sice… Sice bych zvládla vymyslet postup, který by mě dostal dovnitř a hlavně i ven, ale na to mi nestačilo vybavení, které jsem s sebou táhla přes Evropu. Kéž bych s sebou aspoň vzala Belzebuba…
Ještě chvíli jsem tam tak seděla a propadala skepsi.
A teprve pak mě napadl jeden bláznivý nápad. Nápad natolik šílený, že by mohl vyjít.

* * *

Začala jsem vybalovat.
Nejdříve jsem otevřela kosmetický kufřík, který se jako kosmetický kufřík pouze tvářil na první pohled. Na ten druhý to byl přenosný chladicí box pro mou soukromou zásobu AB, er-há faktor negativní.
Stejně jako silný Honza jsem se i já potřebovala před svou výpravou na draka posilnit.
Z batohu jsem poté pilně vytahala podpažní pouzdro, pouzdra na nože, bezprsté rukavice, chrániče na předloktí, popruh chránící páteř hezky od krku až po kostrč – můj vlastní vynález, dokonale pružný materiál, běžecké tretry a nakonec vojenské kapsáče a černé přiléhavé triko s nápisem: „Miluji bloody Mary bez Mary.“ Myslela jsem zkrátka na vše.
Černá sportovní taška přišla záhy. Čtyři vrhací nože, čepele samozřejmě ostré a co víc – slitina stříbra, pistole a několik zásobníků XTP projektilů – čím větší škoda, tím lepší! – samozřejmě podomácku upravených tak, aby obsahovaly navíc v plášti ještě kapičku stříbra a olova.
A rozhodně jsem doma nemohla nechat ani Tichou smrt a...

* * *

A tak jsem přišla k hlavní bráně. Zvonek jsem ale nenašla. A tak jsem rozbila kameru. Mikrofon. A pak celou bránu. A vzhledem k tomu, že tohle zazvonění mi stále nepřipadalo dost důrazné, tak jsem ještě navrch na hroty kované brány nabodla všech deset hlav ochranky prvního okruhu.
Bylo to až dětsky lehké. Dokonce ani střelivo neměly ze stříbra. Z toho jsem usoudila, že to byli jen strašáci pro zloděje. Normální lidské zloděje, kterých bylo v matičce Rusi jako... Hodně.
Já vím, sice bylo zbytečné je zabíjet, ale…
Dobře, přiznávám se.
Potrpím si na okázalá gesta.