Bacha, kouše! ( 21. )

( 21. ) NEKOUSAT!


Ochranku prvního okruhu ve chvíli, kdy jsem nabodávala jedenáctou blonďatou hlavu na další z hrotů, nahradila ta, která si pojmenování „ochranka“ skutečně zasloužila.
Už jen z důvodu, že v jejím čele stál Marcus. A Lorenzo. A těžko říci, který z nich se tvářil naštvaněji. Oprava. Nasraněji, protože jiný výraz se pro to nehodil. Ne, že bych to ale měla chlapcům za zlé. Jeden díky mě přišel o ego a druhý o zuby.
Doprovázelo je dalších pět upírů. Mladší než já, mladších než mí staří přátelé. Ovšem ozbrojeni.
„Salut,“ zašveholila jsem, při čemž jsem jim vysekla elegantní úklonu. Tichá smrt během setiny vteřiny zmizela v pouzdře. Ruce jsem dala nad hlavu, aby na ně viděli. S nimi jsem se nepřišla bít. I když bych mohla. Přišlo jich na mě málo. Tuze málo. Což mě donutilo se zamyslet nad tím, jestli mě náhodou nemá na mušce nějaký rozkošný párek odstřelovačů.
„Claire,“ ujal se řeči dle očekávání Marcus. „Copak jsi to udělala?“ následoval významný pohled k bráně.
Pokrčila jsem nonšalantně rameny. „Nemáte tu zvonek. Improvizovala jsem.“
„Zvonek,“ zopakoval po mě pochybovačně.
Usmála jsem se. „Zvonek,“ přikývla jsem. „Taková ta věc, kterou zmáčkneš a tím dáš vědět pánovi domu, že jsi přišel na návštěvu. Jeden z nejlepších vynálezů lidstva.“
„Já vím, co je to zvonek,“ odsekl podrážděně. Ale, ale, ale. Někdo nám tu vstal špatnou nohou z rakve? Rozhodně se tak tvářil. „Takže tím se nám nejspíše snažíš naznačit, že jsi přišla na návštěvu.“
„Máš snad jiné vysvětlení pro tak okázalý příchod?“ přikývla jsem bezelstně.
A zatímco jsme mluvili, tak mě upíři obklíčili ze všech stran.
Zamračil se. „Ne,“ vyslovil po chvíli. Byla to absurdní situace. A on nedokázal pochopit – přijít na to – proč jsem to udělala zrovna tahle. Co tím sleduji.
Doopravdy.
Zkrátka mu to nedávalo smysl.
Ostatně – mně vlastně taky ne. Ale to je tangent. Tangent je hrozné slovo hned z dvou důvodů, ale… Já vím. To už tu jednou bylo.

* * *

Po levé straně jsem měla Lorenza, který mi za celou dobu nebyl schopný říci ani „chcípni“ a z pravé strany Marcuse, který mě stihl několikrát ujistit, že v okamžiku, kdy se o něco pokusím, tak mi vlastnoručně vyrve srdce z těla a zatancuje si na něm kozáčka.
Zbytek skvadry se rozptýlil kolem nás, v kamenných tváří poněkud kyselý napjatý výraz.
Zkrátka velice dojemné setkání.

* * *

Alespoň, že mě neodzbrojili.

* * *

Ačkoliv jsem to přiznávala nerada, tak interiéry domu byly mnohem působivější, než napovídal zevnějšek vily. Jestli někdo dokázal skombinovat modernu se starožitnými kousky, tak to byli architekti a návrháři, které Solomon dokázal najít a především zaplatit.
Nedělala jsem si iluze o tom, že by tohle vybíral a navrhoval sám Sol, protože na tyhle věci on nikdy nebyl. Luxus a pohodlí, to ano, ale ne vlastním úsilím. Šlechtic každým coulem.
Hned za hlavními dveřmi nás přivítala prostorná hala se schodištěm po každé straně vedoucím do patra.
Velká arkýřová okna lemovaná těžkými závěsy a těmi nejjemnějšími záclonami, malý konferenční stolek a pár křesílek, aby se návštěva měla kam usadit, než pán domu přijde. A ačkoliv ty modré nadýchané polštáře přímo sváděly k sednutí, tak jsme je zcela barbarsky minuli a pokračovali nahoru po schodišti.
„Jak to vlastně bude teď, chlapci?“ nevydržela jsem mlčet. Už jen z těch důvodů, že jsem věděla, jak moc je to rozčiluje. A mě tak bavilo ty dva vytáčet. Přeci jen jsem měla desítky a desítky let na zdokonalování se v tomto umění. „Budete si hrát s taťkou na hodné a zlé policajty?“ usmála jsem se. Tahle nová doba se mi líbila aspoň tou rozmanitostí slov, když už ve všem ostatním nestála za nic.
Lorenzo sykl.
Marcus jen zaskřípal zuby, z tváře si rychlým pohybem shrnul pramen černých vlasů. „O co ti jde, Claire?“ uskřípl.
Pohodila jsem hlavou a dál statečně klusala po schodech nahoru do neméně působivé dlouhé chodby plné dveří a zakončené dalším schodištěm nahoru. A dolů. „Jen jsem chtěla taktně připomenout, že jsem přišla dobrovolně, tedy jako vážený host a očekávám, že se tak dle toho ke mně i po celou dobu mého pobytu budete chovat. A samozřejmě mám na mysli chování dle kodexu a ne v souladu s číkoli zvrácenou fantasií.“
Ušklíbl se. Ale tentokrát o něco uvolněněji. Veseleji. „Vůbec ses nezměnila.“
Trhla jsem rameny. „Co s tím všichni pořád máte? Proč bych se měla vůbec měnit?“
Na to už neodpověděl. Šli jsme dál – chodbou vpřed. Přesněji na její konec, a poté po točitých příkrých schodech dolů. Naneštěstí schody byly dost široké tak akorát pro dva, a tak se naše seskupení muselo lehce přeskládat.
A to tak, že vedle mě šel už jen Marcus, zatímco Lorenzo mi dýchal zezadu na krk. Dost nepříjemné. A ještě více s ohledem na fakt, že mi položil ruku na rameno. Stiskl. Prsty zaryl pod klíční kost.
Nádech. Výdech.
Svůj stisk zesílil. Ozvalo se lupnutí. Kost praskla. Ale ignorovala jsem to. On totiž chtěl, abych po něm vyjela. A takovou radost jsem mu nehodlala dopřát.
Marcus se ke mně náhle naklonil. „Neměla jsi sem chodit,“ zašeptal, ačkoliv si to mohl ušetřit. Upíří sluch byl velice dobrý.
Pohledem jsem zalétla k Lorenzově ruce na mém rameni. Nutkání udělat něco nepěkného sílilo a sílilo.
„Já vím.“ Vážně. S tímhle jsem souhlasila.
„Ne, ty mě nechápeš. Nehledal by tě. On. Ani my. Říkal, že počká, až za ním jednou přijdeš,“ krátce se odmlčel. „Takže za vše, co se teď stane, si můžeš ty sama.“

* * *

„Claire.“
Stál u okna s výhledem na příjezdovou cestu, pohled upíral ven, kamsi mezi stromy stojící za zdí. Ruce měl sepnuté za zády a kolem něj se rozlévala zlatá aura z posledních paprsků slunce, které se dokázaly prodrat skrze koruny borovic a smrků.
Pokusila jsem se o vážný výraz. Ten nejvážnější, co jsem dovedla. „Solomon… ne,“ vyprskla jsem smíchy. Opravdu. Snažila jsem se. Ale…
Vidět Solomona v džínách a flanelové kostkované košili s ohrnutými rukávy, připomínajícího tak aspiranta na cenu Otce roku, bylo moc i na mě. Na co si tu, proboha, hraje?
Otočil se po mně s výrazem typu: Nemůžu uvěřit, že jsi to opravdu udělala, Claire! A mírně přimhouřil oči.
„Přijdeš si sem bez pozvání, uděláš ten otřesný nepořádek u brány – jako malé dítě! A teď se mi tu vysmíváš?“ povytáhl obočí a v očích se mu mihl záblesk podráždění. „I má shovívavost k tvým prohřeškům má své meze, dcero.“
I přes ten jeho vážný výraz, který mi měl být první varováním, jsem se dál usmívala. Zkrátka toho na mě bylo moc. Odkašlala jsem si. A pohled raději přesunula z něho na krajinu za oknem. „Omlouvám se,“ odmlčela jsem se, „ale důvod pro ten okázalý příchod jsem již vysvětlovala Marcusovi, a myslím, že se shodneme oba na tom, že věc je vyřešena. Můžeme se tedy přesunout dále,“ odpověděla jsem jedním dechem. V duchu jsem se jen divila, kde se to ve mně bere.
Ovšem Solomonův výraz se ani trochu nezměnil. Jako když se had dívá na myš a přemýšlí, jestli je jen pitomá nebo ještě pitomější, když se mu chystá dobrovolně vlézt do tlamy.
„Ven!“ štěkl bez varování v následující chvíli na můj doprovod, div jsem nenadskočila i já.
„Ale…“ začal okamžitě Lorenzo, který byl nucen při vstupu do místnosti přestat s kouskováním mé klíční kosti.
„Řekl jsem ven! Hned! Všichni!“ umlčel jeho chrabré protesty okamžitě Solomon. Marcus s Lorenzem rychle pochopili a s kamennými tvářemi vypochodovali z místnosti rychleji, než jsem stačila zašveholit: „Sbohem.“
Zbytek skvadry temných sil je váhavě následoval.
A tak jsme osaměli.

* * *

Rychle jsem se rozhlédla po pokoji. Dobře, dobře. Jediný únikový východ bylo okno. Za dveřmi jsem totiž zřetelně cítila přítomnost čumilů. Pardon. Ochranky. Zbraně? I noha od židle mohla být smrtící zbraní. A navíc – Tichá smrt houpající se v pochvě u pasu mi dodávala jistotu.
Vydechla jsem. Protivný to zvyk. A ačkoliv mne svrběl jazyk, tak jsem to skousla. A mlčela. Jistě, měla jsem u sebe Tichou smrt, ovšem stále jsem měla dost soudnosti na to, abych Solomona zbytečně nedráždila. Ještě víc, než se mi do teď dařilo.
„Skvělé, konečně sami,“ rozmáchl se rukou po pokoji a ve tváři se mu rozhostil úšklebek, který se k němu snad hodil ještě méně, než to ležérní oblečení. „Takže, Claire, než začneme naši přátelskou konverzaci, bylo by vhodné, aby sis odložila,“ ukázal na konferenční stolek kousek ode mě.
Povzdechla jsem si. „Je to nutné? Není zase tak jednoduché to na sebe obléci, Sole.“
Povytáhl zlaté obočí, bradu zvedl mírně nahoru. Pak se ale zcela nečekaně usmál. „Ale jistě, že to není nutné,“ pokrčil rameny a v dalším okamžiku stál tak blízko, že by stačil nepatrný pohyb a dotkla bych se jej ramenem. „Ale v tom případě není nutný ani tento rozhovor a můžu tě rovnou zabít, po čemž tvé srdce jistě musí doslova prahnout, protože pro to již dlouho děláš, co můžeš.“
Líně jsem k němu otočila hlavu. Kdyby mě chtěl zabít, už by to udělal. Tohle pro něj byla jen hra. Zatím.
„Chápu,“ přikývla jsem a vykouzlila na tváři totožný falešný úsměv, jako byl ten jeho a odepnula katanu od boku, abych ji mohla opřít o zeď, u které jsem stála.
Solomon to se zájmem sledoval, stále z té těsné blízkosti a já v jeho očích četla, že tohle nečekal, ne, ne, měl za to, že toho využiji a půjdu po něm hladovým ostřím. Ale nevyčítala jsem mu to. Ještě před pár údery srdce jsem to chtěla udělat. Málem udělala.
„Víš,“ broukla jsem, aniž bych mu přestala hledět do tváře, do těch hypnotizujících očích, stejně modrých a ledových jako ten nejčistší led, skrz něj prosvítá temná laguna… „Dlouho jsem nad tím přemýšlela,“ zhoupla jsem na patách a otočila se k němu čelem, otřela se o něj ramenem. „A… Stýskalo se mi. Něčemu v mém nitru jsi chyběl,“ vydechla jsem, přiblížila k němu tvář.
Ani se nepohnul. Chvíli mlčel. „Pak nechápu, proč jsi ode mě odešla. Po tom všem,“ jeho hlas byl stále stejný. Klidný, věcný. Byl jako já a já byla jako on. To byl problém téhle hry. To byl důvod, proč nemělo cenu ji hrát.
„Já…“ zašeptala jsem tiše, tak tiše, že měl problém to slyšet i on. Polkla jsem, hrdlo se mi na chvíli stáhlo úzkostí. Kdyby mé srdce ještě bylo živé, jistě by tlouklo na poplach… „Asi jsem se bála a…“
Dychtil po odpovědi, viděla jsem to na něm. „A…?“ do hlasu mu pronikla… Naléhavost, zvědavost. Na tuhle otázku jistě hledal odpověď dlouho, ach, hledal a hledal, ale odpověď jsem mu mohla dát jen já, odpověď na to, proč jsem tak ranila jeho ego…
„A…“ zopakovala jsem, ještě chvíli jej napínala.
A pak jsem udělala prudký výpad vpřed.
Vysunula zuby.
A zakousla se do toho božského krku.

* * *

Víte, já jsem vždy byla dobrý hráčem.
Ale dnes již bylo her dost.