Daien - 2.kapitola

2
Tma. Nějak mě to všechno nutilo přemýšlet. Ostatně, jako každou noc. Jenže tahle noc byla jiná. Jakoby její stín ukazoval všechno zlé, co se kdy tam venku v noci událo. Z okna mého pokoje jsem vždycky pozorovala, co se tam venku v noci děje.
Na první pohled neuvidíte víc než pohupující se větve stromů ve větru a neuslyšíte nic kromě vrzání naší zahradní branky. Ale když pořádně otevřete svou mysl a srdce, ucítíte, co se děje. Ucítíte strach a hrůzu těch, co jsou v tuto noční dobu venku...
Jako malá jsem si vždycky myslela, že tma je sama o sobě zlo a že vás může dohnat stejně jako lidská bytost. Jako vrah, ale tenhle vrah, kterému se říká tma vás nezabije, ale pohltí. Nevím proč, ale jako malé mi takové pohlcení přišlo mnohem horší než samotná smrt. Dneska už mi ale spíš tma nepřijde jako pohlcující temnota, ale stín, který vás dokáže schovat, když nechcete, aby o vás někdo věděl. A já jsem poslední dobou po ničem netoužila tolik, jako po tom, aby mě ta tma schovala před mojí rodinou a všemi těmi rádoby přáteli, které jsem musela vídat každý den ve škole.
Anastázii jsem přivedla domu. Sice v pořádku, bez nějakých šrámů, dokonce se mi i po menší domluvě a následné dívčí bitce povedlo sebrat jí i tu flašku toho ruského blivajzu.
Já vážně nevím, kdy se stalo to, že moje sestra začala být taková, jaká je teď. Chci říct, nesnesitelná byla tak trochu vždycky, ale teď byla mnohem horší a vím, jak se na ní poslední dobou dívali moji spolužáci.
Stávala se čím dál atraktivnější pro kluky z mojí třídy i pro Raye a já jsem si toho nemohla nevšimnout. Byla jen o tři roky mladší a tak trochu pohrdala klukama ve svým věku a radši randila s mýma osmnáctiletýma pubertálníma spolužákama, kteří, co si budeme povídat, málokdy mysleli na něco jinýho než na to, jak holku dostat do postele. Jenže takové věci bohužel mojí sestře nevysvětlíte, stejně jako jsem jí já už pár let nezvládala vysvětlit, že se jí ze života nesnažím dělat peklo, ale že mi jednou poděkuje za to, že jsem se starala o to, aby z ní nebyla vychlastaná lehká holka, známá po celý naší škole.
S těmito myšlenkami na mojí sestru a na pohlcující tmu, která pro mě v posledních dnech byla záchranou jsem usnula u parapetu okna na pohovce.
Ráno mě probudil pláč Anastázie, který mi v danou chvíli připadal přehnaně hysterický a pak mamka, která se rychlostí blesku přihnala do jejího pokoje. Abyste rozuměli, moje sestra byla schopná brečet kvůli každý blbosti, hlavně v případě, když po našich něco potřebovala. Ale teď to bylo tak trochu jiný, protože její pláč zněl jinak. Zněl opravdově. Za normálních okolností, bych se nejspíš přikryla dekou přes hlavu a spala dál, navíc když jsem byla ze spaní na pohovce celkem rozlámaná a bolely mě záda, ale ta opravdovost jejího nářku a pláče mě donutila vstát a jít zjistit, co se děje.
Když jsem vyšla ze dveří svého pokoje všimla jsme si, že dveře pokoje mojí sestry jsou dokořán a mamka utěšuje vyděšenou Anastázii, sedící na posteli se slzami v očích a vyděšeným výrazem ve tváři.
„Mami? Co se děje?“ zeptala jsem se už poněkud vyplašeně, protože pohled na Anastáziin výraz mě už poněkud začínal děsit.
Když se na mě mamka otočila, všimla jsem si, že si nervózně kouše spodní ret a není si jistá, jestli má vlastně nahlas před Anastázií vyslovit všechno, co se stalo.
„No... Sofie... Myslím, že dneska ráno našli její tělo,“ řekla mi a otočila se zpět na Anastázii, pravděpodobně, aby se ujistila, že zase nepropukne v hysterický křik a pláč.
Jenže Anastázie se ani nepohnula, jen zamrkala a po tváři jí stekly další kapičky slz.
„To... Nechápu,“ vykoktala jsem, i když jsem to vlastně chápala, jen jsem hledala záchytný bod o který se opřít a v hloubi duše jsem doufala, že to, co říká není pravda.
„Pojď se mnou dolu Dai, myslím, že teď by Anna měla být sama,“ řekla mi, zvedla se z postele, vyšla z pokoje a zavřela za námi dveře.
Šla jsem tiše po schodech dolů za ní a čekala až mi řekne, co se vlastně stalo.
Promluvila na mě, ale až dole v kuchyni, a nejspíš si na to musela sednout.
„Sofie se dnes ráno nevrátila domu ze včerejší party. Brzo ráno mi volala její maminka, jestli náhodou Sofie nepřespala u nás. A před chvílí volala Anastázii její kamarádka Sandra a... a všechno jí řekla... Řekla jí, že ráno Sofii našli mrtvou...“
Poslední slova maminka vyslovila přerušeně v slzách a já stála na jednom místě jak přikovaná a nemohla se hnout z místa.