Daien - 3.kapitola

Její tělo bylo strašlivě zohavené a našli jí na stejném místě, jako jsme jí já a Anastázie viděli naposledy. Tělo leželo kousek od Iraregského jezera, nedaleko lesa.
Uplynulo půl dne od doby, kdy mamka seděla v kuchyni a vyprávěla mi, co jí ráno do telefonu řekl Sofiin táta, stejně tak uplynulo půl dne od chvíle, kdy se Anastázie zhroutila po telefonátu se svou druhou kamarádkou, která byla jedním z těch lidí, co Sofii ráno našli.
Náš táta šel dopoledne navštívit Sofiinu rodinu a svého kolegu z práce – policistu Marka. Oba byli povoláni, aby případ vyšetřovali, ovšem nebylo možné přesně vysvětlit, co se vlastně stalo.
Když se taťka vrátil, řekl nám, že na včerejší party zůstalo pár lidí přes noc a převážná většina z nich ani nedala vědět, že se domu vrátí až ráno. Sandra a pár jejich kamarádů, kteří byli mezi těmi, co zůstali přes noc se Sofií, ráno údajně našli její mrtvé tělo ležící u lesa. Nikdo z nich nedokázal vysvětlit, co se vlastně stalo, ale jejich vyděšenost byla tak věrohodná, že nikdo nevěřil, že by někdo z nich nesl vinu na Sofiině smrti.
„Sofie se v noci vzdálila od party, nikdo neví kam šla, jen, že se blížila blíž k lesu a od té doby ji nikdo neviděl. Ráno ji našli u lesa a volali vyděšeně domů a taky na policii,“ vysvětloval nám táta, když se vrátil.
„Myslíš, že by někdo z těch dětí...?“ Zeptala se mamka, která ani otázka nedokázala dopovědět, avšak všichni jsme věděli, co tím chtěla říct.
„Nevím, zlato, ale je pravda, že nikdo z nich nevypadal, že by předstíral svoje zděšení. Navíc... tělo bylo v tak špatném stavu, že bych si i tipnul, že to mohlo udělat zvíře... Bohužel ale, nemůžeme vyloučit, že by to udělal někdo z nich.“
Táta obejmul mamku, sedící na židli v kuchyni, zezadu kolem ramen a tiše jí zašeptal, že všechno bude dobré a že to vyřeší.
Já stále stála a nevěřila, že se něco takového vlastně stalo. Pořád jsem nějak doufala, že je to jen sen a že se brzo probudím. Jenže to sen nebyl a napovídal tomu i fakt, že Anastázie od toho telefonátu nevylezla z pokoje a mě teď napadlo, že bych mohla jít za ní zjistit jak na tom je.
Když jsem zaklepala na její dveře nikdo se neozval, stejně tak ani po druhém zaklepání, takže jsem se nakonec rozhodla vstoupit.
„Stejzý?“ řekla jsem tázavě. Dokonce jsem použila její oblíbenou přezdívku, snažila jsem se být na ní hodná, protože i přesto jak zlé a napjaté to mezi námi bylo, myslím, že tohle byla ta chvíle, kdy jsem měla držet s ní a utěšit jí.
„Jdi pryč Dai,“ vzlykla a otřela si slzy na pravé tváři. Ležela otočená zády ke mně v posteli a dívala se směrem z okna. „Prosím,“ dodala nakonec.
Já jsem si jen povzdychla, protože její tón spíš zněl jako by potřebovala mluvit a obejmout, ale zároveň Anastázie nebyla ten člověk, který by to řekl sám od sebe a nahlas.
„Nechceš aspoň něco k jídlu? Celý hodiny jsi nic nejedla.“
„Ne, Dai, nechci nic. Chci zmizet jako zmizela moje nejlepší kámoška. Chci umřít.“
Hlavou mi bleskla jen myšlenka, že Sofie nezmizela, jen byla hrozně zohavená a zavražděná kdoví čím, takže by vlastně její zmizením bylo mnohem přijatelnější. Další věc, co mě napadla byla ta, že fakt, že by Anastázie raději umřela, když je její kamarádka mrtvá byl absolutně bezpředmětný, protože její kamarádka by pro ní rozhodně zemřít nechtěla, protože Sofie nepovažovala mojí sestru za nejlepší kamarádku. Její nejlepší kamarádkou byla Sandra a obě Anastázii tak trochu využívaly, což je celkem smutný vzhledem k tomu, jak moc si jich moje sestra vážila a byla by schopná pro ně umřít, především pro Sofii. Bylo mi jí líto už jenom z tohohle důvodu, ale ani jednu z těchto myšlenek jsem nemohla říct nahlas.
„Dobře... Kdybys něco potřebovala, An, tak klidně přijď nebo mě zavolej, budu hned vedle.“
„Díky, Dai,“ odpověděla mi tenoučkým hláskem a já raději odešla a zavřela za sebou dveře.
V duchu jsem se ale stále tak nějak bála, aby Anna neudělala nějakou blbost jen proto, že je tak smutná...