Hra bez konce

Rozloučil jsem se s Davidem a šel do svého bytu.
Dopadl jsem na postel a už nevstal. Neměl jsem sílu ani na to, abych ze sebe svlekl to, co jsem na sebe oblékl ráno. Jen jsem ležel a ani nad ničím nepřemýšlel.
Nemohl jsem!

Spánek přišel rychleji než jsem čekal. Ztratil jsem se do světa snů … tam, kde je dovoleno vše … do říše, v níž ožívají Ti, kteří dávno odešli … kde se nám plní tajná přání … alespoň na chvíli … a pak … je tu zase krutá realita. Ale s tím už nikdo z nás nic nenadělá.

Slunce mě budí svými paprsky. Kolik je asi hodin?
Poslepu šahám na noční stolek, kde obvykle leží mobil … ale dnes tam není.
K sakru! Kde jsem ho dal?
S nevůlí otvírám oči. Musí být okolo šesti. Slunce je totiž pořád nízko. Chvíli zůstávám ještě ležet. Dívám se na bílý strop. Nerozestlaná peřina, na které jsem včera usnul, pořád leží pode mnou. Na povrch se dere opět ta otázka a já nevím jak na ní odpovědět … nevím, jestli jsem včera udělal dobře … nevím, jestli jsem měl Davidovi vykládat příběh, který měl být zapomenut … uzavřen někde v hloubi mého srdce. Každé slovo, každý obraz, každá slza i její úsměv mě zase bolely tak intenzivně, jako tehdy. Probudil jsem ho. Znovu budu prožívat to, co jsem si už jednou prožil. Byl to teprve začátek a já vím, že David ho bude chtít slyšet až dokonce. Je to zvláštní ale cítím úlevu, sice nepatrnou, ale je tam. Snad se tím vyprávěním od toho všeho konečně oprostím.
Měl bych vstát.
„ No to bys vážně měl. „
Udělat si kávu a něco sníst.
„To je dobrý nápad!“
Přemlouvám sebe samého, ale něco uvnitř mě mi říká, že je to dobrý nápad. Když tak nad tím vším cestou do kuchyně přemýšlím, člověk nikdy vlastně není sám. A proč taky? Když je ze svým svědomím, které je mu pořád v patách. Je mu společníkem … někdy dobrým a někdy méně dobrým až přímo nevhodným.
V kuchyni i obýváku to vypadá, jako by tam vybouchl granát. Všude je nepořádek z minulé, probdělé noci. Láhve na stole mi připomínají, kolik jsem toho vypil a dóza v kuchyni na zemi se vysmívá mé hlouposti a vzteku.
Zvedám ji a dávám na své místo.
Musím to tu trochu uklidit.
Teprve, když si stavím vodu na kávu, zjišťuji, že vlastně žádnou nemám … teď si uvědomuji, že právě proto skončila na zemi.
Tak si dám čaj. Nedá se hold nic dělat …