I.

Byla sobota ráno a já jsem s rodiči snídala.Jako obvykle, táta četl noviny, mamka televizní program, já knížku a brácha ještě spal.Pili jsme jasmínový sypaný čaj a všechno bylo tak ospalý a hřejivý a krásný.
Potom taťka dojedl, odložil prázdný hrnek po čaji a řekl:,,Tak, a co teď?“ a máma odpověděla:,,Teď přece chceš jít na záchod.“ V tu chvíli jsem se tomu musela usmát.Tohle je prostě ta rodina – už se navzájem známe do té nejprťavější slabůstky nebo rituálu a to mi právě pocit, že jsem doma.Že jsem tam, kde bude vždycky čekat rezatý kocour stočený na gauči, tam, kde bude vždycky vrzavá lednička, červený ošoupaný koberec a můj oblíbený hrneček s prasátky, zhnědlý od čaje.
Začala jsem točit se zbytkem čaje v hrnku (zatímco byl táta na záchodě), až se vytvořil malý vír, který rozparádil čajové lístky do bláznivého tanečku.Potom jsem hrnek položila a zbytky jasmínu se stočily do úhledné hromádky uprostřed hrnku.Zkusila jsem to ještě a ještě… a lístečky čaje se vždycky seběhly k sobě.Tak jako se mi lidé k sobě tiskneme, abychom nebyli sami v tom pustým světě.Tak jako já se vracím a vracím domů.