Věčnost (1)

Obloha byla zatažená černými mraky, místy se zablýsklo a hustý déšť ochlazoval již tak dostatečně studený vzduch.
Marina postávala pod přístřeškem autobusové zastávky, zachumlaná do zimní bundy, ačkoli už byla polovina března. Cítila, že má mokro v botech, zábly ji prsty a zuby jí samovolně drkotaly.
Marina déšť nenáviděla. A také nenáviděla zimu. S potěšením nastoupila do vyhřátého autobusu, kecla si na první volné místo a školní batoh si položila na stehna. Pohodlně se opřela do sedadla, zavřela oči a rozhodla se přemýšlet o klukovi, který se jí už skoro čtyři roky děsně líbí.
Když vystoupila, nasadila rychlé tempo a spěchala do školy. Ve třídě se pozdravila s několika lidmi a posadila se vedle své nejlepší kamarádky.
,,Ahoj, Dominiko," pozdravila Marina.
Drobná zrzka s pihami po celém obličeji se na ni mile usmála. ,,No čauky. Už jsem si myslela, že to promeškáš."
,,Že promeškám co?"
,,Údajně by k nám do třídy měl dneska přijít nováček."
,,V březnu, jo?" podivila se. ,,Proč proboha? Vždyť za pár týdnů maturujeme."
,,Tebe tlačí, že ten dotyčný bude mít problémy s doháněním látky? Mě teda vůbec."
,,Je mi to v podstatě jedno." Zadívala se na prázdnou lavici v poslední řadě u okna. ,,To bude sedět asi se mnou, co?"
,,Nejspíš," kývla. ,,Jestli chceš, můžeš sedět se mnou, Verunka je nemocná."
,,Na to kašli," mávla rukou.
Třídou se rozlehlo hlasité zvonění. ,,A je to tady," zatleskala Dominika.

Marina vyndala z batohu dva sešity a poudro. Byla ráda, že topení ve třídě jelo na plno, tudíž jí přestávala být zima.
Jakmile se dveře třídy otevřely, všech dvacet pět tváří se podívalo směrem k nim. Nejdříve jimi prošla středně vysoká žena s ohnivými vlasy a nesouměrnou postavou. A za ní ten, na nějž byli všichni tak zvědaví.
Byl vysoký a hrozně hubený. Tmavě hnědé vlasy měl dlouhé skoro po ramena, přes oko mu spadala ustřižená ofina. Oči měl spíše malé, šedé, dlouhý rovný nos a zajímavě tvarované rty.
Pod černým sakem s plackami na klopách měl oblečenou bílou košili. Černé kalhoty měly díru na koleni a potrhané kecky mu na nohou držely jen tak tak.
,,Tohle je Erik," řekla třídní, zasunula si pramen ohnivých vlasů za ucho a ukázala na Erika, který stále postával u dveří. ,,Přistěhoval se k nám z Prahy, tak na něj buďte hodní a proveďte ho po škole městem, ať ví, kde co je. Teď by jsi nám, Eriku, o sobě mohl něco říct."
Lehce ohrnul horní ret, čímž dal najevo, že po proslovu zrovna netouží.
,,Tak tedy ne," pokrčila rameny třídní. ,,Budeš sedět támhle vzadu s Marinou."
Kývnul a šel se posadit. Marina se na něj usmála.
,,Ahoj," řekla a nabídla mu ruku.
,,Ahoj," odpověděl. Měl hluboký, avšak příjemný hlas. ,,Promiň, ale mám úplně zmrzlé prsty."
Odtáhla ruku a kývla. ,,To chápu. Venku je strašná zima."
Lehce kývnul a začal šmátrat v batohu. Až teď si Marina všimla, jak hrozně bledý je. Obličej měl bílý jako křída, rty mírně namodralé.
,,Tobě je vážně zima, co?" zeptala se.
Zmateně se na ni podíval. ,,Cože?"
,,Máš úplně modré rty."
,,To neřeš," zamručel.
Oba dva se začali věnovat výkladu třídní učitelky o anglicky mluvících zemích. Asi po deseti minutách začala být Marině opět zima. Zatřásla se, přitáhla si mikinu blíž k tělu a dloubla Erika do ramene.
,,Prosím tě," zašeptala. ,,Mohl bys sáhnout na topení, jestli hřeje?"
Vyhověl její prosbě. ,,Hřeje."
,,Tak proč je mi taková kosa?" zaplakala.
Erik neodpověděl. Moc dobře věděl proč.