O Čase

Tento příběh se odehrává v čase, kdy se ještě lidem nezdály sny, ale snům lidé. Kdy hranice mezi skutečným a neskutečným byly ještě tak tenké, že nic neznamenaly. Tento příběh se vlastně ani neodehrává v čase, neboť tu vždy byl, a pokud mohu soudit, i vždy bude. I v tomto okamžiku slyším, cítím a vidím, jak k nám prosakuje...

KAŽDÝM

KRUHEM

TŘÍ

SVĚTŮ

SE

TO

ŠÍŘÍ

JAKO

POŽÁR

V pralese. Až na to, že tehdy nebyl čas, slovo pra a tedy ani pralesy. Zrodil se nový druh – a všichni to věděli. Borovice to vykládaly smrkům a ty to zase vykecaly modřínům. Pod jedním takovým seděl purpurový kentaur jménem Caelan, zabraný do hluboké lesní kontemplace. Zní jej však vyrušily příliš hlasité myšlenky modřinu: Zrodil se nový druh..Je tady, mezi námi a říká si člověk.
Caelan otevřel oči a z hluboka si povzdechl. Už tenkrát tušil, že se něco jistojistě posere.

NIRVÁNA – MÓKŠA – VÝHRA VE SPORTCE – LSD – SVATBA – HÁZEJ ZNOVU.

Bůh seděl naproti Bohyni. Kostka byla pořád stejná, jen styl nápisů se pokaždé mírně lišil. Nakonec se sebejistě usmál, vzal kostku do ruky a ledabyle ji hodil na stůl. Kostka párkrát poskočila po dřevě, pak se zastavila a jednu ze svých šesti stran ukázala světu.

První muž a první žena se nijak nejmenovali. To až mnohem později začali mít lidé pocit podivného chaosu a touhu vše pojmenovat, označkovat a s uspokojením zasunout do odpovídajícího šuplíku v paměti. Tehdy lidé žili v Ráji, takže nejspíš neexistovala ani slova, neboť kde není slov, není ani utrpení. V této požehnané době nebylo symbolů, či dalších berliček, kterými se snažíme racionálně chápat. Nebylo jich třeba, neboť vědomí bylo veškeré vědomí bylo Jedno a všechno a všichni existovali ve své dokonalé, láskyplné a Božské realitě.
Těžko říct, kde a kdy se vlastně stala chyba a jak došlo k vyhnání z Ráje. Většina svétových mýtů ovšem viní pýchu, troufalost, nedostatek pokory, ši jinou špatnou vlastnost člověka. Šamanské tradice hovoří o Velkých šamanech, kteří se chtěli rovnat Božstvům, což nakonec zapříčinilo jejich úpadek. I ve starém Egyptě se faraoni do jisté doby rodili se schopnostmi, které o mnoho převyšovali ostatní lidi. S trochou nadsázky lze vlastně říci, že se jednalo o jinou rasu. Něco podobného se vyskytuje v každé světové mytologii, ať už je to nazváno jakkoliv, po Době snů nakonec přijde Doba úpadku a lidé, kteří se chějí alespoň vzdáleně přiblížit k Velkým šamanům časů minulých, pak musejí podstupovat dosti drsný a náročný výcvik.
Bible tvrdí, že po požití jablka Hříchu získali Adam a Eva schopnost rozlišovat dobré a zlé, tedy klasifikovat. Zde je určitá stopa, rozlišování na žádoucí a nežádoucí zní, jako kdyby něco do Božího stvoření patřilo a něco ne. Předtím neexistovalo dobré a špatné, vše se jedním jevilo. Pak náhle nastoupila rostříštěnost. HAD JE kontra HAD JE jedovatý, odporný, nebezpečný... Kde tato schopnost, či možná spíše deformace, začíná, Ráj končí. Kdo dokáže klasifikovat, do Ráje nepatří. Tento hřích je dedičný a proto se i naše děti rodí s pocity sympatie či antipatie – klasifikace na příjemné a nepříjemné je to první, co ve svém životě poznají.
Nicméně, i když nevíme, jak to tehdy přesně bylo, nevadí. Než se tento příběh nachýlí ke konci, snad prohlédneme skrz skutečnou povahu času natolik, abychom pochopili, že minulost je možno změnit a do ráje se vrátit, budeme – li to ovšem chtít.

Tak začneme.
Kde?
Třeba tady.
Upřímně řečeno, ono je to stejně jedno.

V jednom malém, prachobyčejném městečku uprostřed Španělska, žil po určitou dobu jeden zvláštní muž. No, na první pohled nebyl až tak zvláštní. Po pravdě řečeno, ani druhý pohled na něj neodhalil o mnoho více, než usedlého instalatéra středního věku, který se občas rád opil, nebo ošklivě pohádal se ženou či dětmi. Ovšem, budeme – li opravdu trpěliví a podíváme se na něj i potřetí, objevíme konečně onu seňorovu zvláštnost. Je to jeho koníček. Seňor R. ( tak mu budeme říkat ) totiž sbírá sny. Má už jich ve své sbírce nepočítaně, nejen své, ale i od kolegů, klientů, přátel, milenek, nepřátel, bývalých spolužáků, dětí, manželky a podobně. Ovšem, nemá je s kým konzultovat a vyměňovat.
Tedy, až do dnešního dne neměl. Dnes objevil někoho dalšího, kdo jeho vášeň sdílí.
Přesnější by ovšem bylo říct, že dotyčný objevil jeho. Stalo se to takhle: Seňor R. Si právě přerovnával svou sbírku. Měl ji uloženou v několika desítkách alb se zvláštním označením, každý sen měl svoji kartičku s datem, kdy se zdál a jménem osoby ( tzv. zdáče ), které se zdál. Seňor R. Je měl seřazeny chronologickya také se snažil o jejich tématické uspořádání, což nebylo vzhledem k celkové rozmanitostí tématické zrovna jednoduché. K některým snům měl zvláštní vztah. Třeba k tomu, který se zdál jeho manželce den před jejich svatbou. Pojednával o kapele, složené výhradně z ptakopysků, hrajících Ravellovo Bolero na nástroje z hliníkových příborů a skořicové zmrzliny. Zajímavé také je, že např. dne 19. 3. 1985 se zdálo třem jeho kamarádům, že jsou kopací míč. Sice je pravdou, že všichni to byli fotbalisté, ale stejně...
No a jak se tak přehrabuje, třídí a zakládá, zazvoní mu na dveře pošťák a v ruce osudné psaní. Seňor R. psaní převezme, rozbalí jej, usadí se a čte:



Vážený Seňore R.,
dovoluji si Vás kontaktovat jakožto znamenitého odborníka Snologie, snalectví a slovutného, slavného a snámého snalce. Již dlouho sleduji s radostí a zájmem Vaši práci. Myslím, že by bylo pro obě strany přínosné a poučné, kdybych Vás v nejbližším vláknu navštívil a vyměnil si s Vámi pár myšlenek, smyšlenek či dokonce snů. Nehledejte mne, prosím, sám přijdu k Vašemu prahu.
S úctou Váš
Abraman

Jaký to divný dopis, viďte? Jak se mohl úplně cizi člověk dozvěděl o zálibě našeho Seňora R.? A jakým divným způsobem píše a co to jméno Abraman, je to pseudonym, nebo se tak skutečně jmenuje? Pro zodpovězení těchto otázek musíme putovat daleko, v čase i prostoru, až do prehistorické Austrálie.

…................

V Austrálii se totiž Abraman narodil. A měl takové štěstí, že se narodil ještě v dobách Alchera, bájného času, kdy lidé a zvířata mluvili jedním jazykem a šamani i obyčejní lidé běžně přecházeli mezi Jinosvětem a naší úrovní, jak se jim zachtělo. Nicméně, Abraman byl předurčen se stát velkým medicinmanem. Jednoho dne, když byl ještě malým Abramánkem ( tehdy ovšem nosil jiné jméno ), jej navštívil Iruntaria, duch z podsvětní úrovně Me – langa a otázal se jej: „Vidím zde snad nového medicinmana? Je tvá hlava čistá, údy zdravé a srdce jasné?“ Iruntaria v těchto časech běžně komunikovala s lidmi, takže Abraman klidně a beze spěchu odvětil: „Nejsem medicinmanem, duchu, ale co se týče mého těla i mysli, jsou zcela v pořádku“. A Iruntaria odpověděl: „Budeš tedy novým medicinmanem svého lidu. Brzy přijdou těžké časy a váš kmen bude potřebovat někoho, kdo by léčil těla a duše, konejšil, vyprávěl příběhy, prosil Velkou Matku a byl cestovatelem i zvěstovatelem zpráv mezi třemi světy“.
Pak se svými druhy odvlekl Abramana pryč. Nejprve jej snesli hluboko do jeskyně, blízko k jádru světa. Tam rozřezali jeho tělo pozemské tělo a vyměnili mu orgány za nové. Do několika míst mu vložili kouzelné kameny a propíchli mu uši kouzelným nástrojem. Poté...

...A najednou jsem spatřil Světový strom, na něm sedícího orla, pod ním, na spodních větvích jeho děti a dole, u kořenů, klečící největší šamany mého kmene. A můj průvodce, leopardí žena jménem Mai – catha, řekla: „Pohleď, synu Země, toto je světový strom a na něm sedí Aya – Toyen, Bůh – orel, otec moudrosti a stvořitel šamanů. Dole ve větvích pak zříš jeho děti, Iruntaria a lidi Eruncha, dále pak ti nejmocnější medicinmani z vás. Ti všichni se teď stanou tvými učiteli“.
Jak řekla, tak se i stalo, lidé, duchové, předci i lidé Eruncha mne naučili vše, co znali a dovedli. Nakonec mne uchopil otec Aya – Toyen do svých pařátů a svrhl zpět na zem. Probudil jsem se pod mohnutným eukalyptem, do kterého jsem poté uložil část své duše. I vydal jsem se ke svému lidu a mé myšlenky byly jen dobré. Teď jsem byl ještě Abramanem – šamanem...Ale Doba snů již se chýlila ke konci...