Hra na kočku a myš - 1.kapitola

1. KAPITOLA - VETŘELCI


Klap. Lekla jsem se, ale zachovala až chladnokrevný klid, nevydala ani hlásku. V tom krátkém okamžiku mi rychle problesklo hlavou. Našli mě, ale jak? Musím odtud, co nejrychleji vymáznout. Potichu vylízám z postele a v rychlosti se převlíkám do černého trika a modrých jean. Mohl by to sice být ňáký zlodějíček, ale fakticky si nemůžu dovolit riskovat a to ani náhodou. Potom, co se stalo ne.
Klap. Sakra. Musím zrychlit - a to tak, že hodně. Z předsíně se najednou ozvou tiché kroky a ještě tišší hlasy. Sakra. Sakra. Sakra. Protože je v bytě dokonalé ticho, slyším, jak se pomalu přesouvají do kuchyně. Lehce odhadnu, že vetřelci jsou dva, muži, každý tak 80 kg. To nevypadá moc dobře. Musím se schovat za skříň a doufat, že to tady jen projdou a zůstanou v kuchyni nebo v obýváku.
V tichosti se schovám za skříň... napětím skoro nedýchám. V duchu mě totiž napadají jen samý černý myšlenky a představy, co s mnou udělají, jestli mě chytí. A řeknu vám, že ty, ve kterých mě zabijou, patří zrovna mezi lepší. Kroky se pomalu přesouvají sem ke mně, do mýho pokoje. Tak, už jsou tady. Zase ty hlasy. Ten zlověstný šepot. Tentokrát ale i slyším jeho obsah. A zrovna ten mě velmi překvapí.
„Já ti říkal, že tu nikdo nebude, a navíc - tady nás nikdo nenajde.“
„Hm...nejspíš máš pravdu, Chrisi, ale co když sem přijde ten, kdo tu bydlí, no? Toho chceš oddělat, nebo co. Tos nějak nedomyslel, brácho.“ Tak Chrisi, jo???
„Možná se budeš divit, ale domyslel jsem úplně všechno. Zrovna teď by měl být ten, kdo tu bydlí v práci. Hned nad ránem vypadnem. Zatím si tu můžem udělat pohodlí, ne?“
„Jo...máš pravdu...“ nespokojeně zamumlá ten druhý a jdou pryč. Tuším, že do kuchyně. Přemýšlím nad tím, co jsem právě slyšela. Už to chápu. Víte...ten byt je napsaný na někoho jinýho. Což ovšem neznamená, že ten byt není neoficiálně můj. Jsem totiž v pořádným průšvihu, a proto jsem opatrná.
Jediné, co mě na týhle debilní situaci potěšilo je, že ti dva sem nepřišli kvůli mě. Jenom se chtějí schovat. Asi jim teče do bot. Jako mě...haha. Jednu nevýhodu to ale má. Jestli mě najdou budou si myslet, že tu jsem kvůli nim. Měla bych zdrhnout. Jen tak pro jistotu. Zítra se sem zase vrátím.
Zatím bych se mohla schovat ve svý starý garsonce na rohu 1 Avenue. A co na tom, že už mi nepatří...pořád by měla být vybydlená. Kouknu se na hodiny. Jsou přesně dvě ráno. No těbůh. Já se snad nikdy pořádně nevyspím. A to zrovna, když mám jít zítra první den do nový školy. Proč?? No... už jsem se zmiňovala o jednom průšvihu. Prostě jsem něčím naštvala jednoho týpka a on se rozhodl mě zato oddělat. Dál to rozebírat nebudu. Radši.
Tak, měla bych už vyrazit, jestli se chci dneska aspoň trochu vyspat. Potichu se vyplížím na chodbu, vedoucí z bytu a oddělující můj pokoj od kuchyně. Musím si dát velkýho majzla, aby si mě nevšimli. Jo a abych nezapomněla... jestli mi tady něco zničí, tak se fakticky naštvu. Opatrně se přibližuju ke dveřím od kuchyně. Skoro sebou trhnu, když uslyším jejich příliš hlasité hlasy. No bezva, teď si budou všichni stěžovat, že tu je moc velký hluk.
„Je to tady celkem dobrý, ne?“
„Jo, líbí se mi tu. Chtěl bych tady bydlet. A navíc - je to odsud celkem blízko do školy, takže to ráno stíháme úplně v klidu.“
Cože?! To si děláte srandu, ne? Nechce se mi věřit, že tihle dva...no prostě, že tihle dva chodí do školy. Je to vlastně celý bláznivý. I když ... mohlo by to být jen nějaký krycí jméno pro něco.
Tak... teď už jen stačí se prosmýknout kolem těch dveří a pak hurá na svobodu. Ale i tak budu muset být hodně opatrná, protože se to líp řekne, než udělá. Vážně, že jo.
Schovám se do temného stínu, který vrhají dveře od kuchyně a neodolám. Musím se kouknout , jak ti dva vypadají... prostě musím. Nenápadně a hlavně potichu se přisunu k těm dveřím co nejblíž, abych je dobře viděla a přitom oni neviděli mě.
Nahlídnu dovnitř, napětím skoro nedýchám. Oba sedí u jídelního stolu. Pozorně si je v rámci možností prohlížím. Ten první je celkem pohledný blonďák s nebesky modrýma očima a celkem vymakanou postavou. Zkrátka ideál všech dívčích srdcí ( samozřejmě kromě mě ). Víc času ovšem věnuju tomu druhýmu. Je to totiž můj typ. S uhlově černými rozcuchanými vlasy, zelenýma očima plnýma jantarových stříkanců a snědou opálenou pletí vypadá fakt k nakousnutí... Oba vypadají tak na osmnáct... zhruba stejně staří jako já ( mě bude osmnáct až za 3 měsíce ).
Tak, podívala jsem se, pokochala a konečně můžu jít. Bez rozmýšlení vykročím energeticky ze stínu. Svou obrovskou chybu si uvědomím příliš pozdě než abych to nějak napravila. Ten černovlasý si mě všiml.
Doslova cítím jak se mi ty jeho zelené oči vpíjí do těch mých ocelově modrých. Na malý okamžik ztuhnu... oba se už ovšem prudce zvednou. V tu chvíli se teprve vzpamatuju. Sakra. Téměř neuvěřitelnou rychlostí vystartuju k hlavním domovním dveřím.
A najednou to uslyším. Ten tichý, smrtelný zvuk. Svist. Svist. Ihned se instinktivně sehnu, aniž bych moc zpomalila. Právě včas. Té první smrtící ráně se těsně tím mým manévrem vyhnu, ale té druhé už ne. Doprdele!
Zřetelně cítím, jak mi kulka uvízne v pravém boku. Vyjeknu hlasitě bolestí. V ten okamžik skoro zastavím. Něčí silná ruka mě chytne za rameno. Bez rozmýšlení popadnu první věc, která mi přijde pod ruku ( v tomto případě to je klasický deštník opřený o botník ) a hodím ji za sebe, na místo, kde by měl stát útočník. Naštěstí neminu cíl, jak poznám, když mě neznámí pustí a hlasitě začne nadávat. Dál už na nic nečekám a i přes hroznou bolest v boku se rozeběhnu ke dveřím.
Otevřu co nejrychleji dveře a vyběhnu ven. Když sbíhám schody, uslyším za sebou dusot. Ještě víc zrychlím. Konečně jsem venku... mezi lidmi. Naposledy se za sebe podívám a zamíchám se do davu.
Do boku mi vystřeluje stále intenzivnější bodavá bolest, ale snažím se to co nejvíc ignorovat. Nejspíš si říkáte, že jedinou rozumnou věc, jakou bych teď měla udělat je zajít s tím zraněním do nejbližší nemocnice, ale ne. To nepůjde. Nemůžu si dovolit na sebe přitahovat jakoukoliv pozornost. Prostě nemůžu. Budu se muset o sebe postarat sama. Zase.
Když konečně stojím před mou garsonkou, ještě jednou se rozhlídnu, jestli mě někdo nesleduje. Nikde nikdo známej. Super.
S vypětím posledních sil se doslova vyplazím do druhýho patra, ke dveřím od mého bývalého bytu. Schválně jestli vyměnili zámek. Spíš ale myslím, že ne. Vsunu klíč do zámku. Jéé... bingo.
Klíč lehce vjel do klíčové dírky a tiše odemkne zámek. Jakmile vejdu dovnitř a ne zrovna tiše za sebou zabouchnu dveře, se málem zhroutím na tvrdou podlahu, jaká mnou projede vlna bolesti. Okamžitě začnu nadávat.
Sakra. Musím se vzchopit. Poslepu otevřu starou skříň a vytáhnu z tajný přihrádky malou bedničku. Pak odejdu do koupelny a sednu si na vanu.
Tak...přišel čas odvahy. Pomalu a hlavně opatrně si vyhrnu triko. Aj. Moc hezký pohled to není, i když z toho krev až tak neteče. Naštěstí to není ani moc hluboký...stačí jen vytáhnout tu kulku a zašít to.
Z krabice vytáhnu,nůž,dlouhý kleštičky,anestetikum,které naberu do jehly, speciální jehlu a nit a nakonec dezinfekci. Ještěže jsem myslela na všechno. Jestli si to umím sama ošetřit? Jasně že jo...nedělám to poprvý. Když pracujete pro CIAD ( je to státní odnož CIA, FBI a podobných institucí, akorát s tím rozdílem, že o CIADu kromě pár zasvěcených a jeho agentů nikdo neví ), tak se vám takový nebezpečný prácičky s podobnými následky naskytnou každou chvilku.
Bez váhání si píchnu to anestetikum do boku, vedle rány. Tu pak vyčistím dezinfekcí a smyju z ní krev, abych na to pořádně viděla. Pak ji mírně naříznu nožem ( varuju, že tohle není pasáž pro slabší povahy ). Kleštičky opatrně zanořím do rány až narazím na malou kulku. Tu potom pečlivě chytnu a pomaličku vytáhnu. Když ránu zručně zašiju skoro jako profesionál, znovu ji vydenzifikuji. Táák...stačí to už jen zafačovat a hotovo.
Kriticky si svůj výtvor prohlédnu. Na to, v jaký jsem situaci to je celkem dost dobrý. Snad se zahojí bez problémů.
Teď si půjdu aspoň na chvíli lehnout a odpočinout si. Zítra budu muset mít pevný nervy. Ráno půjdu do svýho bytu si pro věci, snad už tam nebudou a jestli jo... tak popravdě řečeno ještě netuším, co s nima provedu či neprovedu.
A mimochodem, jen tak pro zajímavost. Jmenuji se Susannah Samantha Sulivanová a při tomto jménu těm dvěma přísahám, že si ty dva najdu a na vlastní kůži poznají, jaký to je, když mě někdo naštve takovýmhle způsobem!