Hra na kočku a myš - 2.kapitola

2. KAPITOLA – NEČEKANÉ SETKÁNÍ

Tak jsem konečně tady. A ne, že by mě to nějak extra těšilo. To ne. Nervózně přešlapuju před tou bílou třípatrovou budovou tvarovanou do elka. Moc přátelsky na mě teda nepůsobí. Nejradši bych se na místě otočila a zdrhla odsud pryč. To ale nemůžu. Nadechnu se a vejdu do chladného vestibulu týhle školy.
Z batohu vytáhnu mapku budovy a snažím se v ní zorientovat. Vypadá to jako xeroxová kopie. Možná dokonce kopie xeroxové kopie.
Tady to je! Konečně najdu prstem třídu IV.A. Po deseti minutách stojím před skutečnými dveřmi té třídy. Mrknu na hodinky. A sakra. Osm hodin a dvacet minut. A to jsem si plánovala nenápadný příchod. Tohle asi moc nenápadný nebude, když přijdu doprostřed vyučovací hodiny. Odhodlaně se nadechnu, zaklepu na dveře a vejdu dovnitř.
V tu chvíli se na mě podívá asi dvacet pět párů očí. Aj. Začínám být nervózní. Mladá, vysoká učitelka si mě všimne až ve chvíli, když nahlas pozdravím. Změří si mě pohledem zpoza kulatých brýlí, do kterých jí padaly neposedné rezavé vlasy. „ Ty jsi ta nová studentka ? “
Rozpačitě zamumlám. „ Ano.“ Bože! Proč se cítím tak trapně...jindy mě jen tak něco nevyvede z míry a teď. Po třídě to jen zašumí.
„ Třído klid !“ okřikne je ta učitelka. „ Tohle je naše nová studentka a vaše spolužačka Susannah Sulivanová. Přešla sem z Washingtonské střední školy.“ Představí mě ostatním. „ Já jsem Ellen Woodová.“ Rozhlídnu se po třídě. Ihned poznám, kdo tady asi bude tvořit samozvaný spolek „krasavců“. Tři dívky sedící v lavicích vedle sebe a tři kluci. Jejich způsoby a oblečení doslova křičely : „ Dejte mě z fleku na plakát kterékoliv módní firmy!“ Zvlášť jedna z dívek vypadala rozkošně, dlouhá, zářivě černá hříva, ležérně plandavé kalhoty, košile s pohádkově bělostným a naškrobeným límečkem. Nic takového bych si na sebe v životě nevzala.
Hned je mi jasný, že s Ní vycházet stoprocentně nebudu. Jsem přesně její opak. Jsem opak snad každýho.
Vlasy mám světlé. Ne žlutý, ne plavý jako princezna. Ale každopádně dost světlý, abych se vlezla do kategorie blondýnek. Víte u nás chlapi pak automaticky počítají s tím, že my počítáme s tím, že po nás vyjedou. A učitelé nás předem odsuzují k trojkám. Občas k dvojkám, když máme velký prsa, což zrovna není můj případ. Moje kámoška z dřívějška, Ivy, měla teorii o přímí úměře mezi známkami ve škole a velikostí podprsenky, ale s tím vás nebudu obtěžovat. Dál mám ocelově modré oči...na líčení zvysoka kašlu a mé oblečení ? Zelené vytahané triko ( kvůli tomu obvazu pod ním ), staré černé kalhoty a černá vyrudlá mikina asi podle poslední módy rozhodně nebudou.
Navíc by jste o mě měli vědět ještě jednu věc. Získala jsem černý pás v kung fu a v malíčku mám karate, džudo, džiu džitsu a muai - thai, což je v podstatě kick box. Střílím s téměř stoprocentní přesností. Mám tak bleskový reflex, že se téměř nevejdu do tabulek. Problém pro mě nepředstavuje technika horolezectví, boxování, ani zápas v libovolném stylu a luštění tajných kódů ve čtyřech jazycích. Umím si přehodit přes rameno devadesátikilovýho chlápka, čímž se vysvětlujou ty moje nechutně svalnatý ramena. Dokážu nakopat prdel kompletně každýmu. A to se nevytahuju.
Znovu se kolem sebe rozhlídnu a zaměřím se na ty dva kluky v předposlední lavici...připadají mi povědomí, ale odkud...ne, to není možný....CO TI TU DĚLAJÍ ??!

Najednou ji uviděl. Stála tam a nervózně přejížděla očima po třídě. Doslova se topila v rozpacích. Ale u něho se pohledem zastavila. Byla to ona, poznal to a byl si tím jistý. Když se na něho podívala, podvědomě si sáhla na pravá bok a rychle od odvrátila oči. Tomu se říká ironie osudu, pomyslel si Chris.
Začal podrobně zkoumat její až dokonalý, souměrný obličej, proměnlivé modré oči, žlutý vodopád vlasů. Už se dostával k té úžasné štíhlé postavě, když do něho ne zrovna jemně drcl Paul loktem. „ Hele...není to ta holka ze včerejška? “
„ Možná...“ Odpověděl mu Chris neurčitě, i když věděl, že tato Susannah Sulivanová, je stoprocentně dívka, kterou se včera večer pokusil zabít...

„ Běž se zatím posadit do té prázdné lavice vzadu u okna. “ Ozve se najednou Woodová. Její hlas mě vytrhne z jakéhosi transu. Kouknu se na to místo, kam si mám sednout. Ach ne...zarazím se. Vždyť to je přímo a ty dva! Že nevíte o kom mluvím? No přece o těch dvou...co se mě včera pokusili zabít. Mělo mě to napadnout, když jsem je slyšela mluvit o škole. Ksakru!
A jedině proto, že nemám na výběr, tak se odevzdaně rozejdu směrem k tý podělaný lavici. Jdu pomalu, ale na zas tak moc...snažím se působit silně a neohroženě, abych zakryla nervozitu a trochu....je mi to tak trošku trapný...no, strach. Nevím proč, ale bojím se jich....vždyť jim netrvalo to rozhodnutí, že mě zabijou ani 3 sekundy. To i já se o takových věcech rozhoduju o chvilku dýl.
když procházím kolem nich, nepatrně zrychlím a ani sebekratším pohledem o ně nezavadím. Jakmile si sednu do lavice vyučování pokračuje. Zamyšleně se podívám z okna na malý parčík vedle školy. Bezva, aspoň výhled mám dobrý, když už všechno stojí za....
Ve svém hlubokém zamyšlení přestanu vnímat nudný výklad nové látky Woodový , a co je důležitější, i ty dva před sebou.

„ Určitě to je ona, nejsem slepej abych ji nepoznal. “ Trval si Paul pořád na svém.
„ Ale co když to není ona, hm? Jestli se spleteme bude to mít nedozírný následky, chápeš? Nemůžeme si dovolit takhle riskovat, když to nemáme ověřený. “ Našel Chris konečně nějaký pádný argument. Ani nevěděl proč tu holku pořád obhajuje.
„ Tak jo...klidně, ale jak si to chceš ověřit, ty chytráku? “
Tohle už měl Chris naštěstí vymyšlený. „ Úplně jednoduše. Tu dívku, jsem včera přece postřelil, ne? Takže jestli to je ona, tak by měla mít nějaký střelný zranění. “
„ A jak to chceš provést? “
„ Neboj...mám to vymyšlený. Nech to na mně. “

Ze zamyšlení mě vytrhne zvučný hlas učitelky, která se na něco ptá toho nešťastlivce před tabulí. Přestanu pozorovat nezajímavé dění v parku ( procházející pár a starého dědulu krmícího hladové holuby ) a přesunu svůj pohled na záda svých sousedů přede mnou. Udělám to právě ve chvíli, kdy se začnou něčemu potichu smát a podají si ruce. Tak to se mě ani trochu nelíbí.
Podobným způsobem jako první hodinu přežiju další dvě. Jak nudnou historii, tak i nudnější matiku.
Jak na mě reagovali mí spolužáci? Právě, že nijak. Samotnou mě to překvapilo. Ale ne, že by mě to vadilo. Nesnáším takový ty vlezlý dotazy jako odkud jsem, kde bydlím atd.
Další hodinu máme zase Woodovou - chemii. Ách...další hodina, kterou můžu v klidu prospat. Ještěže mě učitelé nechávají na pokoji, aby mě nechali se „ rozkoukat .“
Kouknu na mobil. Je třičtvťe na dvanáct. Ještě jedna hodina a pak je polední pauza. Supr.
Příchodem mladého a musím poznamenat i velmi hezkého učitele začíná hodina biologie. Musí tu být úplně nový, soudím podle hlasité reakce třídy na jeho příchod. „ Já jsem váš nový učitel. Jmenuji se Simon. David Simon. Doufám, že se mnou budete vycházet stejně dobře jako se svým starým vyučujícím. “ Představí se a začne vykládat novou látku.
Důkladně si ho prohlídnu. Měří tak zhruba metr devadesát, možná ještě víc a s hnědými nakrátko ostříhanými vlasy, oříškovýma očima, které jsou za obdélníkovými brýlemi vypadá jako velmi chytrý člověk. A abych nezapomněla dodat - i přes světle modrou košili je vidět, že náš milý učitel je celkem vazba. Na učitele možná až moc. Hm.....ten asi tráví veškerý svůj čas v posilce.
Začnu znovu studovat jeho obličej. Připadá mi, že jsem ho už někde viděla. Ale kde? Nevím....i když je možný, že se pletu.
Naše pohledy se najednou setkají. Pobaveně se usměje, já nepochopitelně zrudnu a uhnu pohledem. Po chvíli ovšem se na něho dívám zase a tentokrát se usměju já.
Chris ( ten černovlasý kluk - jeho jméno jsem si nenápadně zjistila v třídním indexu ) si toho musel všimnout. Otočí se ke mně a já se najednou utápím v těch nádherných zelených očí. Pak si ale vzpomenu, na koho se dívám, a co mi málem udělal a rychle ukončím ten nesmyslný oční kontakt.
Pak mě ale něco napadne. Něco důmyslného a ďábelského. „ Potřebuješ něco? “ Užulím se sladce.
Překvapen mou reakcí se pousměje a zamumlá, že ne. Nejspíš si myslí, jak je neodolatelný. Hned ho ale tvrdě vyvedu z tohohle příšerného omylu. Přestanu se usmívat a stylem ledová královna pronesu. „ Tak se otoč, nádhero. “ A neodpustím si vítězoslavný ušklíbnutí.
S pocitem zadostiučinění začnu psát diktovanou látku do sešitu. Píšu tak zaujatě, že si ani nevšimnu učitele, který se nade mnou tiše naklání.
Najednou ucítím něčí horký dech přímo za krkem a pochopitelně se leknu, protože ani náznakem netuším, že to je učitel. Zcela zapomínám, kde vlastně jsem a soustředím se na toho, co stojí za mnou. Už si ani neuvědomuju, co se to vlastně chystám udělat...jednám úplně automaticky.
Prudce se otočím a bleskovou rychlostí vystřelím pravačku.
Och ne! Vždyť to byl UČITEL ! Už jen v šoku sleduju, jak Simonovi brýle padají dolů na zem, jak ve zpomaleným filmu. Simon se držel za bradu. Teprve teď si uvědomuju jaký to bude mít rozsah. Já sejmula učitele před celou třídou! Proboha!
Všichni se na mě dívají a celou třídou se ozývá vzrušené šeptání a mumlání. „ P-pardon...promiňte...j-já fakticky nechtěla.....doopravdy ne! “

Už se mu to skoro podařilo...skoro jí tam tu sledovací a odposlouchávací štěnici dal, byl téměř u vytouženého cíle. Když ho ale najednou zasáhl drtivý úder do dolní čelisti. Obličejem mu projela taková vlna bolesti, že se odpotácel kousek od NÍ.
Štěnici naštěstí stihl schovat do kapsy. Byl z toho zmatený. Že by věděla, co se chystá udělat?! Ne, to není možné...nemohla to vědět, ujišťoval se neustále v duchu a přijímal zmatenou omluvu té dívky.
Nic o ní ani nevěděl. Sice mu připadala povědomá, ale to bylo tak všechno, a taky pořád nechápal, proč má sledovat zrovna ji. Vždyť to byla úplně obyčejná holka, hezčí než průměr, ale i přesto obyčejná, nebo ne?

Tak to je jak zlá noční můra, vlastně ne...to je ještě horší. Prudce vstanu, abych mu podala ty brýle. „ Jau! “ Najednou vyjeknu. Bokem mi projede až mučivá bolest. Sakra. Jak jsem se neopatrně pohnula, tak mi ruply stehy. Sakra. Musím odsud rychle vypadnout. Ale kam?? Jo, už vím...na záchod. Rychle, aniž bych si všímala té bodavé bolesti, hrábnu pro kabelu, hodím si ji přes rameno a bezeslova odejdu ze třídy. Na volání učitele nereaguju. Nemůžu si dovolit, aby mě zastavil.
Jakmile za sebou zabouchnu dveře od dívčí umývárny, shodím tašku na zem a sundám si mikinu, dokud ještě není od krve. Tak tohle bude ošklivý, napadne mě, když uvidím prosakující krev z obvazu. Naštěstí jsem si něco vzala s sebou do školy, kdyby se stalo něco podobnýho týhle situaci.
Z tašky si vyndám potřebný věci a vlezu si do kabinky. Pro jistotu...nebylo by příjemný, kdyby to někdo viděl. Někdo nepovolaný. Chápete? V kabince si sundám triko a pustím se do díla. Asi po slabé půlhodince konečně můžu vylézt.
Krvavý obvaz a hadru spláchnu nemilosrdně do záchodu, i když vím, že bych to neměla dělat. Zrovna když se v zrcadle prohlížím, jestli jsem si to zafačovala pořádně, ozve se krátké zaklepání.
Hned je mi jasný, že to nebude holka. Holky neklepou. Mikinu si na sebe hodím právě včas. Dovnitř totiž vtrhne...kdo jiný než ten....Chris. Divně se na mě podívá. Mám takový pocit, že viděl kousek toho obvazu. Ale snad to je jen pocit. „ Není ti nic ? “ Zeptá se.
„ Ne, není !“ vztekle odseknu. To on může za tohle všechno. To on. Jsem zralá si to s ním ručně vyřídit. Teď hned, tady. Bohužel...nemůžu. Můj rozum a především tělesná indispozice mi to nedovolují. Spíš naopak. Zakazují.
„ A co ta krev ? “ Ukáže na krví nasáklé triko. Aj. Tak to jsem vážně schovat nestihla.
„ Barva. “ Nepřesvědčivě zamumlám a hodím triko do báglu. „ Vypadni. “
„ Klidně. Mám ti jen vyřídit od Simona, že máš jít za ním do kabinetu. Ihned. “ Poslední slovo přehnaně zdůrazní.
Proti své vůli se ho ale na něco musím zeptat. „ Hm...a kde...ten kabinet má ? “
„ Druhé dveře zleva od naší třídy. A jen tak mimochodem...Pěkný zásah. Máš plný počet bodů.“
„ Tss... “ Projdu kolem něho a zamířím přímo do toho kabinetu. Čím dál tím lepší....

„ Tak co...už jsme si jistí, Sherlocku? “ Zeptal se Paul, sotva vedle něho Chris dosedl.
„ Jo, jsme.“ Víc ze sebe dostat nedokázal. Prostě to nešlo.
„ Jaký budou naše další kroky ? Likvidace ? “
„ To proboha snad ne.“ Děsila Chrise představa, že by JÍ měl nějak ublížit. Úmyslně. I když si to nechtěl ani za nic připustit...něco k ní začínal cítit. A navíc chtěl zjistit, co je vlastně zač, „ zatím počkáme...mohla nás prásknout policajtům, ale neudělala to. To má určitě nějaký důvod. Nejdřív to zjistíme a až pak budeme jednat.“
„ Jseš měkkej! Takovýhle si předtím nebyl, ale když si to tak moc přeješ...“ Protočil oči Paul škodolibě, ale přijal Chrisův nápad. Zatím.