Ukolébavka (2)

Jediné, po čem Elena toužila, když odemykala dveře luxusního domu, v němž žila se svými rodiči, bylo domácí latté. V předsíni si sundala lehkou jarní bundu, zula si boty a jen v ponožkách zamířila do kuchyně. Jako obvykle voněla po skořici a byla perfektně uklizená. Elena odložila dvě igelitové tašky s nákupem na židli, blonďaté vlasy oživené černým melírem si svázala do culíku gumičkou, kterou měla nataženou na zápěstí. Jen co se natáhla pro hrníček, poklepala jí na rameno máma. Elena sebou leknutím škubla a naštvaně se na mámu zadívala.
,,Tohle mi nedělej. Jednou z toho dostanu infarkt.“
,,Na to jsi ještě moc mladá,“ mávla rukou. ,,V obýváku na tebe čeká babička s dědou. Chtějí ti dodatečně popřát k narozeninám.“
No úžasné, pomyslela si Elena v duchu a doufala, že se jí znechucení neprojevilo v obličeji. ,,Chtěla jsem si udělat kafe.“
,,Já ti ho udělám,“ nabídla se máma. ,,Ty jdi za nimi, čekají už skoro hodinu.“
Kývla a šourala se k obýváku. Babička seděla zabořená v křesle a na klíně chovala černou dlouhosrstou čivavu. Dědeček seděl na gauči, záda rovná jako pravítko, a prohlížel si časopis.
,,Ahoj,“ pozdravila Elena.
,,Moje malinká prcinka,“ rozzářila se babička. ,,Ty jsi nám ale zase vyrostla. Fifinko, pozor, panička musí jít popusinkovat svoji princezničku.“ Čivava vyhřáté místo na babiččině klíně opustila, až když ji poplácala po zadku.
,,Elenko, už máš nějakého chlapce?“ zeptal se děda.
,,Ne.“
,,Chyba,“ pronesl rázně a dál se věnoval časopisu.
Babička k Eleně přiběhla, přitiskla ji k sobě a hned potom ji slíbala celý obličej. Elena to nesnášela, připadala si potom jako ocumlané lízátko.
,,Tak ty už jsi dospělá,“ řekla babička a v očích se jí zatřpytily slzy dojetí. ,,Moje malá princezna už je plnoletá.“
,,Možná bys mi teď konečně mohla přestat říkat prcinko, nemyslíš?“
,,Nepřichází v úvahu,“ zamítla. ,,Honem se jdi podívat do svého pokojíčku. Nechali jsme ti tam s dědečkem dárek.“
Plyšového medvěda, že? zeptala se v duchu, nicméně poslušně zamířila do pokoje. Při pohledu na obrovského huňatého plyšáka se jen zašklebila.
,,Jako bych to neříkala.“ Zvedla ho do rukou a mírně s ním zatřásla. ,,Tentokrát ani nevydáváš žádný zvuk? To jsou mi věci.“ Švihla s ním zpátky na postel a s hraným nadšením se vracela zpět do obýváku.

,,Neladíme,“ pronesl Oliver.
,,Ale jo. Bylo to dobrý.“ Hugo se za bubny zavrtěl a doufal, že se k němu ještě někdo připojí.
,,Nebylo to zas až tak hrozný,“ řekl Dušan.
,,Tak si stojíš na uších,“ prsknul Oliver. ,,Miko?“
Dlouhán v černém potrhaném saku dvakrát bouchnul do mikrofonu. ,,Stálo to za hovno. Hugo je rytmicky úplně blbě, Dušan dvakrát zahrál cis místo cé a ty jsi byl, Olivere, vedle jak ta jedle.“
,,Děkuju.“
,,Jestli chcete, aby nás večer vypískali, tak hrejte stejně jako teď. Jestli ale chcete slyšet potlesk, tak začněte pořádně hrát.“
Hugo pevně sevřel paličky v prstech. ,,Mám trému.“
,,Super,“ procedil Miko mezi zuby. ,,Bubnuješ už skoro deset let a stejně jsi mimo a ještě ke všemu máš trému. Já se na to všechno můžu taky vysrat.“
Oliver odložil opatrně kytaru na stranu a zapálil si. ,,Hele, jsme spolu teprve tři měsíce. Nesmíš hned čekat zázraky.“
,,Po třech měsících by bylo fajne, kdybychom zněli aspoň trochu. Jenže my zníme jako symfonický orchestr motorových pil.“
,,Hezká metafora,“ špitnul Dušan.
,,Típni to cígo,“ řekl Miko Oliverovi. ,,Zkoušíme. Večer to nesmíme podělat.“

Tři hodiny popleskávání po tvářích, tahání za vlasy a zdrobnělin přivodilo Eleně vzteklou náladu. Byla štěstím bez sebe, když se babička s dědou rozhodli, že půjdou domů. Jen co za nimi zaklaply dveře, práskla sebou na gauč a hlesla: ,,Díky, Bože.“
,,Eleno,“ okřikla ji máma. ,,Jak to mluvíš?“
,,Promiň.“
,,Jsou to tvoji prarodiče, musíš se k nim...“
,,Ano, já vím,“ přerušila ji. ,,Neunavuj se vysvětlováním.“
,,Za hodinu by se měl vrátit Vašek s Vítkem. Půjdeme někam na večeři, když budeš chtít.“
,,Jsem domluvená s Irenou. Jdeme večer do klubu.“
,,Do jakého? A kdy se vrátíš?“
,,Je to někde blízko Staromáku, já přesně nevím. A vrátím se do rána, slibuju.“
,,Střízlivá?“
,,Jistě.“
,,No jen aby.“ Stále jí zůstávala v paměti vzpomínka, jak před rokem našla Elenu na prahu domu ztřískanou jako dobytek. ,,A nekuř.“
Elena se zasmála. ,,Jistě.“

Klub byl poloprázdný. Na miniaturním pódiu trůnily bicí. Elena s Irenou usedly k jednomu z volných stolů a objednaly si pivo.
,,Osmnáct vám je?“ zeptala se tlustá číšnice s širokým obličejem.
,,Jo,“ odpověděly unisono.
,,Občanku.“
Obě sáhly do kabelky a poslušně se legitimovaly. Číšnice kývla, poděkovala a odvalila se k baru.
,,Myslíš, že přijde Tomáš?“ zeptala se Irena nadšeně.
,,Slíbil ti to, ne?“
,,To jo,“ kývla. ,,Ale znáš ho.“
,,Ani ne,“ řekla a vyndala cigarety z kabelky. ,,A ani vlastně nechci.“
,,Tomáš je dokonalý.“
,,Jo, já vím,“ pokývala hlavou a připálila si. ,,Dneska jsem potkala v New Yorkeru docela pěknýho kluka.“
,,Jo?“
,,Hmm. Měl černý vlasy a byl děsně hubenej.“
,,Přesně tvůj typ.“
,,Ale asi byl orientován na druhou stranu loviště.“
,,Proč?“
,,Hádal se se mnou o triko, co jsem si chtěla koupit. A pak se přiznal, že někdy nosí i dámský kalhoty.“
Irena se ušklíbla. ,,Tak ten je jasnej. Popiš mi ho trochu víc.“
Elena se nadechla, ale přehlušil ji zvuk pískajícího mikrofonu. Otočila hlavu k pódiu a přejela pohledem partičku kluků, kteří se dnes večer měli starat o zábavu. Zasmála se, když si všimla kytaristy.
,,Irčo?“ Počkala, dokud s ní kamarádka nespojila pohled. ,,Ten kytarista. To je on.“