Ukolébavka (5)

Elena se cítila hrozně unavená, když skončila s úklidem obýváku. Představa, že ji čeká ještě mytí psích tlápot po celém zbytu domu, jí převracela žaludek. Zapnula pračku plnou svého oblečení, které Vítkovi tak skvěle posloužilo jako potah, a zamířila do kuchyně. Zpod dřezu vyndala kbelík a hadr.
Likvidovala zrovna třetí tlapku, když zaslechla, že se otevírají vchodové dveře.
,,Ježiši,“ vyrazil ze sebe Václav. ,,Eleno!“
,,Já za to nemůžu,“ bránila se okamžitě. ,,Já to jenom uklízím.“
,,To udělala Fifina?“
,,S vydatnou pomocí Vítka.“
,,Vítka do toho netahej, je to ještě dítě. Copak jsi ho nemohla ohlídat?“
,,Byla jsem ve škole. Hlídat ho měla babička.“
,,Na vás je teda spolehnutí,“ zabručel rázně a zamířil do domu.
Václavovi bylo čerstvých dvaačtyřicet, vlastnil realitní firmu a na svůj věk vypadal až hříšně dobře. Hezký nebyl, to v žádném případě, ale dokázal se krásně usmívat a udržoval si postavu pravidelným cvičením. Pro ženu po čtyřicítce hotový anděl.
Elenina matka si ho vzala rok poté, co přišla svého prvního manžela. Letos v únoru oslavili už deváté výročí svatby. Elena Václava nikdy moc v lásce neměla, a to zejména proto, že se na ni někdy díval tak, jako by měl chuť ji povalit do sena. Krom toho jí taky vyčítal nejrůznější věci, nadával jí za maličkosti a často se nechával slyšet, že kdyby se trochu víc snažila, tak by ani nemusela být blbá.
To Vítka, toho miloval. Ten byl jeho vlastní, byl jeho krve a měl stejné oči. Vítek mohl všechno, Vítek dostal všechno a Elena utřela nos.
,,Musíš Václava pochopit,“ nechávala se slyšet maminka. ,,Vítek je jeho syn. Tíhne k němu. Ale tebe má taky moc rád. Kdyby tě neměl rád, nikdy bych si ho nevzala.“
Elena těmto jejím slovům věřila míň a míň. Ale viděla, že matka Václava miluje, proto nehodlala dělat v rodině žádné rozbroje. Poslušně utírala jednu tlápotu za druhou a fakt, že se jí začíná dělat mdlo a že jí ostrá bolest vystřeluje do zad, nechávala stranou.

Oliver objal půllitr piva v prstech a chvíli bojoval s chutí na cigaretu. Už půl roku si říká, že kouření omezí, a dneska se odhodlal, že toto předsevzetí bude konečně dodržovat.
,,Takže,“ promluvil Dušan a strčil si pramen neposedných hnědých vlasů za ucho, ,,Julie a ty?“
,,Nikdy.“
,,Ale z baru jste odcházeli spolu.“
,,To ano,“ uznal. ,,Ale naložil jsem ji do taxíku a poslal domů.“
,,Ona stejně nepoleví, dokud tě nedostane.“
,,Ji to přejde.“
,,A ty ji nechceš? Minimálně na jednu noc?“
,,S ní na jednu noc maximálně,“ řekl a žíznivě se napil.
,,A ta holka, co do tebe vrazila dveřmi? Co je zač?“
,,Ježiš!“ Oliver se plácnul do čela. ,,Já jí slíbil, že si ji najdu, až dohrajeme.“
,,A proč jsi to neudělal?“
,,Protože se tam objevila Julie a já úplně kvůli těm jejím melounům zapomněl, co jsem měl v plánu. Do hajzlu.“ Bouchnul pěstí do stolu tak silně, že se na něj od vedlejších stolů otočili lidi.
,,Tak jí napiš, že...“
,,Jak jí mám asi tak napsat, ty trubče, když nemám její číslo?“
,,Tak to mění situaci. Je hezká?“
,,Copak jsi ji neviděl?“
,,V tom šeru?“ Pokrčil rameny. ,,Jen tak zběžně. Viděl jsem, že je blond. Popiš mi ji trochu.“
Oliver si vzdychnul. ,,Je docela malá, má melírovaný blond vlasy po ramena, zelený oči, malej nos, udržovaný rty...“
,,Počkej, cože? Udržovaný rty?“ Dušan se uchechtnul.
,,No jako že je nemá popraskaný,“ řekl. ,,Má docela hezkou postavu a malý prsa.“
,,Prkno?“
,,Hrboly na silnici.“
,,Tak to není tak zlý,“ usmál se a dopil dnes už své třetí pivo. ,,Jaká je šance, že ji ještě někdy potkáš?“
,,Asi tak pod padesát procent.“
Dušan mávnul na číšnici. ,,Dopij to pivo, jinak zase přijdeme pozdě na cvíko. Gájoš by nás tentokrát už určitě vyhodil.“
,,Ať mi políbí.“
,,Nechceš zápočet? Já ale ano, tak sebou hni.“
,,Pomůžeš mi ji najít?“
,,Koho?“
,,Elenu.“
,,Kdo je Elena?“
,,Ta, o níž jsme se doteď bavili.“
Dušan pokýval hlavou. ,,Elena. V Praze moc Elen nebude, ji najdem.“

Elena se probrala ve své posteli, u níž postával Vítek s maminkou.
,,Elenko, zlatíčko, jak je ti?“
Elenu bolela hlava jako střep. ,,Dobrý. Já jsem zase omdlela?“
,,Vašek tě našel ležet v předsíni.“
,,Uklízela jsem.“
,,Já vím.“ Pohladila ji po vlasech. ,,Holčičko moje, měla jsi toho nechat, když ti bylo špatně.“
,,Co už.“ Cítila se strašně slabá, víčka jí padala sama od sebe.
,,Ele, já jsem ti nakreslil obrázek.“ Vítek jí strčil pod nos list papíru s prapodivnou červeno-modrou čmáranicí. ,,To je vesmír. A tady tohle,“ ukázal na tlustou modrou tečku, ,,To je naše planeta.“
,,Děkuju, Vítku.“
,,Přišpendlím ti to na nástěnku.“
Vítek pokaždé, když Elena omdlela, nakreslil nějaký zvláštní obrázek. Vesmír přišpendlil vedle dna oceánu, ovčího chlívku, masožravé rostliny a ptačího hnízda.
,,Vyspi se, broučku,“ zašeptala máma a políbila ji na čelo. ,,Ať tě ani nenapadne, jít zítra do školy. Odpočívej.“
Chtěla odpovědět, ale víčka jí ztěžkla natolik, že se propadla do spánku.