Hra na kočku a myš - 8.kapitola

8. STRAŠLIVÝ SEN NEBO KRUTÁ REALITA ?

Hned po škole jdu do výcvikové budovy CIADu. Musím se nějak odreagovat. Na něčem nebo na někom si vybít zlost. Neznám lepší způsob se uvolnit od toho stresu ve škole.
Zrovna ve chvíli, kdy možná až moc zuřivě střílím do jedné z těch bezbranných figurín a představuju si, že to je Chris, uslyším, jak někdo vejde do střelnice.
„ Holka...tebe bych fakt nechtěl naštvat.“ Ozve mužský hlas. Poznávám ho. Patří Joshovi, klukovi Phoebe. Jednou nás představila. Moc mě teda nenadchnul. Je sice celkem hezkej ( takovej menší blonďák s modrýma očima ), ale já tyhle typy nikdy neměla moc ráda. Narozdíl od Phoebe.
Otočím se k němu a podívám se na něj přes průhledné ochranné brýle.
„Aha...to seš ty.“ Najednou řekne. Pche ! Já to věděla. Přece jsem vám říkala, že mě tady místní nemaj moc v lásce, protože nejsem odsud.
„Vadí ti to ?!“ Vyhrknu naštvaně.
„Ne.“ A uhne pohledem. „ Kdo tě tak naštval?“
„Proč?“
„No, jen že bych nechtěl být na jeho místě.“ Usměju se, ale neodpovím. Odložím a uklidím zbraň a sbalím si všechny věci. Odejdu domů. Tam mám klid. Jsem za ten týden ták unavená. Jdu spát.

Litoval úplně všeho. Litoval toho, co jí řekl ve vzteku a věděl, že jí to ublíží, litoval toho, že se jí pokusil zabít a málem se mu to povedlo a litoval toho, co k ní začínal cítit, protože Chris věděl, že to nemůže skončit dobře.
Dříve či později bude muset něco proti ní podniknout. Buď on nebo to udělá někdo jiný.
Navíc ještě o ní nic nezjistil. Prohledal skoro všechno na internetu a nic. Byla jako duch.
Ve školní kartotéce určitě něco bude, napadlo ho.

Ráno se probudím s nevyhnutelným pocitem, že do školy dneska jít nemůžu. Prostě ne. Musím na jeden den vypustit. Nijak netoužím se setkat s Chrisem natož Jess. Na to nervy fakt nemám.
Zameškaná absence mi dělá nejmenší starosti. Půjdu se projít do doků. Tam se mi vždycky zvedne nálada. Tentokrát ale půjdu do jížní části komplexů...v té severní mě jaksi...znají. A navíc – neuškodí poznat nové tváře.

Nepřišla do školy. Ihned si toho všiml, když neviděl její souměrný obličej s klasickým zamračeným výrazem u skříněk. Že by kvůli tomu včerejšku? Každopádně s něco děje. Moc se mu to nelíbilo.
Najednou ucítil ostré rýpnutí do zad. Otočil se. Byla to Kate. Ta nová, co si sedla se Sulivanovou.
„ Co se včera stalo mezi tebou a Susan?“ tvářila se rozzuřeně a svým výrazem připomínala právě Milady. Neměli by spolu trávit tolik času, okamžitě napadlo Chrise, ale nahlas řekl jen.
„O ničem nevím.“ A pousmál se.
„To ti tak budu věřit.“ Zamumlala Kate.
„Tak mi nevěř.“ Odsekl Chris a otočil se. Začínalo to být čím dál tím víc zajímavý.

Jo, musím uznat...to záškoláctví jsem si vyloženě užívala. V klidu se procházet úzkýma uličkami mezi skladišti...teda na můj vkus až moc klidně. Nějakou to rvačkou bych nepohrdla. Právě teď bych brala kohokoliv od krámskýho zlodějíčka až po sekerovýho vraha.
A najednou uslyším něčí tiché hlasy. No bezva. Co holka všechno dneska musí udělat, aby ji přepadli.
Otočím se. Na okamžik mi ztuhne snad i krev v žilách. „ To není možný...“ Vydechnu tiše a ohromeně se zadívám na dvě postavy přede mnou.
Jsou to ti dva, o kterých se mi každý den zdá. Japonec a hnědovlasý kluk. Zírám na ně v němém úžasu neschopná jakéhokoliv pohybu nebo slova.
Vždyť to byl jen sen, blbá noční můra....křičím v myšlenkách.....
„Ale...koukni CJ, kdo tu je.“ Promluvil najednou ten Japonec. Teprve to mě probralo napůl z toho přízračného transu.
Málem sebou trhnu. „ My se známe?“ Málem vykoktám. Pořád tomu nemůžu uvěřit.
CJ se ušklíbl. „ Ty si dala nakládačku Lennymu. Že to je ona, Marcu?“
„Řekl bych, že jo. Řekl bych dokonce, že určitě jo.“
Konečně mi to dojde. Mluví o tom týpkovi, který mu jsem tehdy v parku nakopala prdel. Takže to byl jejich kámoš?! Zvláštní...náhoda.
„Co tu děláš?!“ Zeptal se mě najednou příkře CJ.
A to neměl dělat. Naprosto mě to probralo z přemýšlení na úvahou, jak je to možný. Ti dva si nejspíš myslí, že mají navrch. To se ale hluboce mýlí... mě se totiž naskytla příležitost, pomstít se své vlastní noční můře, co mě nenechává spát. A jestli se o něco pokusí, tak toho sakra ráda využiju...
„Hm....to vás hoši nemusí vůbec zajímat.“ Řeknu, teď už zcela klidně s těmito slovy se otočím k ni zády a pomalu se rozejdu. Jestli po mě budou chtít vyjet, a to jakože nejspíš budou chtít, tak jim dám co proto. Už od pohledu jsem totiž odhadla, že ti dva pro mě nebudou představovat žádný problém.
Navíc je tohle moje oblíbená taktika. Kráčející past. Hra na kočku a myš. Cílem je chovat se jako myš a potom zaútočit jako kočka. Jak originální, že?
Najednou za sebou zaslechnu rychlý pohyb. Ale ne dost rychlý, ušklíbnu se a mrštně sehnu. Právě včas. Tam, kde jsem měla ještě před malým okamžikem hlavu, prolítla Marcova pravačka. Využiju té příležitosti a bleskově se otočím, chytnu za pravé zápěstí, pevně ho sevřu a podkopnu mu jednoduchým pohybem nohy.
Svalí se těžkopádně na zem. Povzdychnu si. Nevím proč, ale přeci jenom od své noční můry jsem čekala víc. „ Tak co....bude ještě něco? Nechtěla bych se zbytečně zdržovat.“ Prohodím, jako by nic. Ani jeden z nich nepromluví, jen se na mě nevěřícně dívají.
Je mi jasný, že ti dva se už o nic nepokusí, a tak se znovu otočím a v klidu odejdu. A hned je mi líp.
Za rohem se ovšem zcela nečekaně přede mnou objeví postava. Leknu se a couvnu o dva kroky nazpět. Automaticky přejdu do základního postoje kung-fu.
Prohlédnu si neznámého. Asi dvacetiletý černovlasý hispánec, o něco menší než Chris, ale dobře stavěný s širokým hrudníkem se usměje. Vypadá dokonce líp než Chris, okamžitě mě napadne při pohledu do jeho třpytných modrých očí s hustými řasami.
„Ahoj krásko, musím uznat, že na holku si zaválela fakt dobře...“ Zaraženě se na něj podívám. Kdo to ksakru je?
„Hm, dík, ale pro tebe nejsem žádná kráska.“ Odseknu. Já vím.. mohla bych se pokusit být alespoň projednou milá na někoho, kdo mi takhle lichotí, ale nemám na to náladu.
Znovu se usměje. „Máš pravdu. To bylo ode mě... nezdvořilé, ale ty si vážně krásná.... Já jsem Charlie. A ty?“
Proti své vůli se musím taky usmát. Po tváři se mi rozlije polichocený ruměnec. „ Susannah.“ Ruku mu ovšem nepodám. Možná se mi líbí, ale to neznamená, že mu ihned začnu důvěřovat.
„A co tu děláš? Něco hledáš?“ Zeptá se. Nejdřív mu chci odpovědět, že do toho mu vážně nic není, ovšem nakonec si to rozmyslím. Mohl by mi totiž pomoct.
„No... než mě ti dva vyrušili, hledala jsem takový starý, cihlový kostel u doků... nevíš náhodou, kde je?“
„Čistě náhodou to vím. Ale co za to, když tě tam odvedu?“
Ušklíbnu se. „Nezlomím ti nos. Férová nabídka, no ne?“ stejně se mi prudce rozbuší srdce, při pomyšlení na to, že ten kostel taky existuje.
Rozesměje se a umožní mi tak další příležitost vidět ty jeho zářivě bílé zuby.
Dospěju k jednoznačnému rozhodnutí. Je hezčí než Chris... a možná se mi i líbí... možná