Hra na kočku a myš - 9.kapitola

9. BOLESTNÁ POZNÁNÍ

Večer v posteli přemýšlím nad tím, co se stalo. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Nešlo to, i když všechny důkazy byli tak zřejmé...
Šli jsem pomalu k tomu kostelu, respektive Charlie mě tam vedl. Povídali jsme si, o čem to vám neřeknu, protože si to už nepamatuju, byla jsem nervózní... zvědavá...netušila jsem, co v tom kostele vlastně chci hledat...byl to přece jen sen, ne?
I když se ze mě Charlie snažil nějak nenápadně dostat, proč k tomu kostelu chci vlastně jít, neřekla jsem mu to. Jako vždy jsem jen zatloukala, zatloukala a zatloukala.
Nevěděla jsem, jestli mu mám věřit. Sice mě svým způsobem přitahoval, ale nebylo to tak silné jako u Chrise. Neobjevoval se ve mně ten neznámí pocit spřízněnosti, který jsem cítila, když mi byl na blízku... Chris.
Asi po patnácti minutách chůze jsme tam dorazili. Zřetelně si pamatuji, jak jsem málem zalapala po dechu, jakmile jsem ten vysoký ponurý kostel spatřila. Byl to on. Byl to ten stejný, který figuroval v mých nočních můrách. Nebylo pochyb.
Charlie mi ukázal, jak se do něj dostat postranním vchodem a já tam bez rozmýšlení, naprosto uchvácená tím, jak jsem i v jeho okolí všechno poznávala, vlezla. Dokonce jsem si ani nevšimla, že tam Charlie šel se mnou.
Jako ve snách jsem procházela uličkou mezi lavicemi a sem tam přejela rukou po zaprášeném dřevě. U oltáře jsem se na okamžik zastavila. Jen málo chybělo k tomu, abych se sehla a pokusila najít tajnou přihrádku s malou černou krabičkou.
Naštěstí mi v tu chvíli začal pracovat mozek a já si uvědomila, že v kostele nejsem sama, ale s Charliem.
Otočila jsem se za ním právě v tu chvíli, abych uviděla, jak mizí ve dveřích a zavírá je za sebou. Ozvalo se nepříjemné cvaknutí zámku.
Utíkala jsem k nim a pořádně zalomcovala klikou. Zamknul mě. Kde od toho kčertu vzal klíče?! Uznejte... to se mohlo stát jen mně. Charlie nejspíš nebude tak hodnej, jak jsem si bláhově myslela.
Zkoušela jsem i hlavní vchod, ale ten byl překvapivě taky zamčený. Bylo to vážně k vzteku. Najednou jsem si všimla malého napůl vyskleného okýnka nad oltářem. Bylo tak metr a půl nad zemí. Samozřejmě, že prolézt mělo pro mě být no problemo.
Tak jsem šla k němu, chytla se pevně za rám a vytáhla se na masivní kamennou římsu pod oknem. Opatrně jsem se začala protahovat rámem, protože v něm byly ještě zbytky střepů a já neměla nic na jejich vymlácení.
A pak jsem uslyšela zase cvakání zámku, jako by ho někdo odemykal. Musím uznat... zpanikařila jsem a super rychle se protáhla tím mini okýnkem, nedbajíc na ty ostré střepy, co se mi zadíraly do kůže a... utekla jsem.
Odměnou za můj šikovný a hlavně bleskový útěk mi byl povrchový škrábanec táhnoucí se od lícní kosti až po spánek, hluboký šrám na pravé ruce, co jen těsně minul žílu ( i když - stejně to krvácelo jako blbý ) a drobné škrábance na obou rukách až po lokty. Navíc jsem si zase natáhla bok, i když stehy už mi neruply... hojilo se to naštěstí pro mě celkem rychle.
Jo, a málem bych zapomněla na střep zaražený v noze a poničené kalhoty.
Tak tohle se dneska dopoledne stalo. Neuvěřitelný, co? Musím se tam ovšem ještě vydat. S tímhle vyšetřování jsem ještě neskončila. Spíš naopak. Teprve začala a až uvidím zase Charlieho, tak zařídím, aby na mě hodně dlouho nezapomněl.
A než stačím vymyslet, co mu provedu... usnu.
Ráno mě vzbudí protivný zvuk budíku na mobilu. Moc se mi sice nechce vstávat, ale musím do školy. Otráveně budík vypnu a mrsknu mobil zpět na stůl.
Neochotně vylezu z postele, snídani odbydu fakticky silným kafem, abych byla vůbec schopná fungovat, převleču se do zelených maskáčů, modrého tílka, přes rameno si s krajní nechutí hodím kabelu a odeberu se do mé milované školy.

Chris nenápadně postával u školní brány a... číhal. Na ni. Včera se ve škole ani na kratičký okamžik neukázala a ani nikde poblíž. Došlu mu, že se nejspíš něco muselo stát. A on by chtěl vědět, co.
Navíc se včera podíval na její složku ve školní kartotéce. Nic kromě jména, adresy, vysvědčení z minulé školy a jména jejích pěstounů, co by měli bydlet v Tenesse. Nic z toho mu k ničemu nebylo.
A pak ji uviděl. Vypadala jako bohyně, co sestoupila mezi ubohé smrtelníky. Nedala se přehlédnout a bylo mu i jasné, že takhle o ní přemýšlí snad každý kluk na škole. Moc dobře viděl , jak se za ní všichni otáčí, ale ona se chovala, jako by to o sobě nevěděla.
Teď ovšem nevypadala tak jako obvykle. Přes pravou ruku měla natažený obvaz a všude na rukách a v obličeji měla škrábance.
„ Hej! Milady!“ Zakřičel na ni. Otočila se a nepřítomně se na něj podívala. „ Někdo tě prohodil oknem? Poslal bych mu kytku.“ Neodolal. Prostě se musel zeptat.
„ Tss. Ani nevíš, jak si blízko.“ Odpověděla mu podrážděně a odešla. Překvapeně se po ní podíval. Tohle nečekal. Obvykle si na obličeji nechávala pečlivou neutrální masku. Něco se muselo změnit... ale co?

Nechápu, co tím ksakru sledoval. Prý : Někdo tě prohodil oknem? Ten mi taky může. Ale ovládla jsem se.
Někdo mě najednou chytl za rameno. Už se psychicky připravuju na to, že to bude Chris, a že jestli to bude doopravdy on, tak mu už jednu vážně vrazím.
„ Kde jsi včera byla?“ Chyba... nebyl to Chris, ale Kate. A tvářila se celkem naštvaně.
Mávnu jen lakonicky rukou. „ Vysvětlím ti to až v lavici.“
Teprve v lavici ji polovičatě vysvětlím, co se dneska stalo...nemám náladu zabíhat do detailů. Navíc mi neujde to, jak se směrem k nám Chris nenápadně natočil. Jak ubohý...

Opřel se o židli a opatrně mírně zaklonil hlavu. Chtěl vědět, o čem se baví. Mohlo by to být důležité.
Zachytil ovšem jen pár slov. „ kostel ......oknem ......až toho parchanta Charlieho dostanu, tak....“ To poslední ho zaujalo. Charlie. Možná tušil, o kom to mluvila, ale byl by radši, kdyby to nebyl ten Charlie.
Znovu se natáhl jestli ještě něco neuslyší, ale najednou začali mluvit o něčem úplně jiném. Najednou mu došlo, že věděla, že je poslouchá.
Sledovat ji bude mnohem těžší, než jsem si myslel....

Do třídy rázně vešel David Simon. Tvářil se... spíše podrážděně, možná i trochu naštvaně. Poslední dobou, jak jsem si všimla, se choval fakt divně. Prostě ne jako učitel. Anebo se ze mě začíná stávat paranoik. Jedno lepší než druhé, že?

David Simon už pomalu začínal chápat, proč tu dívku má sledovat. Byla opravdu jiná než ostatní. Byla tu nová, a přesto se nijak nezapojovala do třídy. Vypadal jako by jí to bylo úplně jedno... dokonce se i k učitelům chovala tím mírně arogantním způsobem... jako by byla něco víc než všichni ostatní... jako by věděla něco navíc...
Stejně jako on sem nepatřila. Navíc ho přestávalo bavit hrát tu stupidní komedii na učitele. Měl toho doslova plné zuby. Děti neměl nikdy rád. Natož tyhle přidrzlé skoro dospělé puberťáky. Ale musel to vydržet. Kvůli jedné na první pohled obyčejné holce Susannah Sulivanové...
Navíc začínal mít nepříjemný pocit, že mu nevěří, kdo je. Za koho se vydává. Vždycky, když se na něj podívala, tím svým ledově mrazivým pohledem, vyděsil se, že ona to ví. Na kratičkou sekundu vždy hrůzou ztuhnul, ale pak si uvědomil, že to není možné a krátce si oddechl.
Jediné, co se mu zatím nedařilo a pěkně ho to štvalo, bylo to, že se mu od jeho prvního a nutno poznamenat, že i posledního pokusu se mu nedařilo jí někam umístit tu štěnici.
Připadalo mu, že od té doby, od toho incidentu v hodině se chovala ostražitě, jakmile se k ní přiblížil. A co bylo nejhorší – jeho termín se neustále zkracoval. Charlie už chtěl nějaké výsledky jeho práce. A on žádné neměl.
V tom si s hrůzou uvědomil, že dneska má poslední termín, kdy svůj úkol splnit, než přejde do další fáze. A jestli se mu to nepodaří, tak ho Charlie jistojistě zabije...tak teď, nebo v příštím životě, nadechl se a vydal se k ní.

Zatímco Simon chodil jako vždy po třídě a vykládal jako vždy stejně nudně novou látku, tuším, že cosi o hypofýze, přemýšlela jsem stá dokola nad jednou otázkou, která mě v nitru duše vždy neúprosně sžírala.
Proč všichni ti hezcí a na první pohled fajn kluci musí vždy a bezpodmínečně být ti největší parchanti, na který jsem mohla v životě narazit??? Proč vždycky, když s nějakým klukem navážu ať už jakýkoliv vztah, tak dopadne tím, že mi ten dotyčný nějak ublíží a psychicky jen v tom lepším případě???
Nechápete? To se vám ani snad nedivím. Ani já to pořádně nechápu, ale pokusím se vám to aspoň trochu vysvětlit na pár mých známostech.
Tom. Přesněji Thomas Larry. Můj úplně první kluk. A první úplně ve všem ( doufám, že to všichni chápete, v čem by asi měl být první ). Seznámila jsem se s ním v prváku v Tenesse, a to i přes přísná pravidla programu SDS. Měla jsem prostě svou hlavu a moc se mi to vymstilo.
Thom byl nádherný exemplář mužského pohlaví. Černé lesklé vlasy, světle modré až průzračné oči, zářivé bílé zuby a vysoká osvalená postava. Byla jsem s ním šťastná, velmi moc, ale jen do té doby, než jsem se dozvěděla, že jsem byla akorát předmětem nějaké hloupé sázky mezi kluky. ten idiot se totiž s ostatníma imbecilama vsadil, že... se se mnou vyspí. Vážně, nedělám si srandu.
Ani nevím, o co se to vlastně vsadil, každopádně mě to tehdy nezajímalo. Řeknu vám jen to, že když jsem se to dozvěděla, Thomas skončil v nemocnici se zlomeným nosem, dvěma žebry a úděsnou bolestí v tom jednom citlivém místě.
Pak jsem asi po roce potkala Mika, aneb Michaela Cormaca. Krásného kluka s jestě hezčím jménem. Potkali jsme se poprvé v parku, na předměstí Oregonu. Byl sice takový... ne moc nápadný... povahově úplně jiný než Thomas, a tak se mi velmi zalíbil.
Bylo to s ním absolutně super. Teda... jen do té doby, než se mě pokusil zabít. A málem se mu to ke vší smůle podařilo. Do teď mi na těle zůstalo pár jizev, jako památka na naše setkání. Nikdy jsem nezjistila proč to udělal... snad jen to, že to bylo na něčí přání... to potěší, že?
A takhle bych mohla pokračovat ještě dál. Marco. Chris. Charlie. Mám pokračovat dál??Radši ne...
„ A neměla bys to radši nahlásit někomu v CIADu?“ Vytrhl mě z hlubokého zamyšlení najednou hlas Kate.
„ Proboha... jen to ne,“ odpovím bezmyšlenkovitě. Někomu bych to ovšem říct mohla. Phoebe. Možná by mi mohla krapet pomoc... chxi se totiž do toho kostela vrátit. pro tu krabičku. A možná by mi mohla pomoci...a i Kate...
Zbytek dne probíhá naštěstí v klidu a míru. Jediné, co mě zneklidňuje a nevím proč je to, že kluci dneska končí dřív než my...mám takovej divnej pocit, že se něco snad stane.
Domů, teda jestli se tomu, kde právě bydlím dá vůbec říkat domov, dorazím až kolem šestý. Byla jsem totiž v hlavní budově CIADu na Park Line si zatrénovat.
Jako vždy strčím klíč do zámku a otočím jím, abych odemkla. A teprve teď si uvědomím, že něco je špatně. Já zamykala jen na jeden zámek, a teď bylo na dva. Na tyhle maličkosti si dávám velký pozor.
Neslyšně vejdu dovnitř a zavřu dveře. Položím kabelu na zem a potichu projdu celý byt. Nikdo kromě mě tady nebyl. Hlasitě si oddechnu a uvolním postoj. Teprve potom si toho všimnu. Celý můj pracovní stůl byl rozházený a na počítači svítil rudý název : Vložte kód 3.
Někdo tady byl a něco hledal...snad to nenašel. Ksakru! Ale kdo...? Ihned mě napadne, kdo to nejspíš tutově musel být. Dala bych krk za to, že to byl ON.
V tu chvíli jsem naštvaná, jak už dlouho ne. Mám sto chutí najít ho a okamžitě ho oddělat. A chce se mi nahlas křičet : CHRISI, TY HAJZLE !!!