Ukolébavka (7)

,,Co tady chceš?“ vyjela po něm.
,,Nic,“ odpověděl a upřel pohled na Elenina prsa. Rychle si je zakryla dlaněmi a zařvala na něj: ,,Vypadni odtud!“
,,Tak se nerozčiluj. Nevěděl jsem, že tady budeš.“
,,Vždyť jsi mě sem sám poslal!“ Z jeho slizkého pohledu se jí udělalo zle. Srdce jí bušilo až v krku a v očích ji zaštípaly slzy. ,,Vypadni!“
Chvíli mlčel a jen na ni hleděl. ,,Promiň.“ Potom odešel a tiše za sebou zavřel dveře.
Elena zavřela oči a začala zhluboka dýchat. Chtělo se jí zvracet. Opláchla si obličej ledovou vodou, vylezla z vany a rychle se zabalila do ručníku. Ruce se jí třásly, když se oblékala a i přes veškerou snahu zadržet slzy, cítila, jak se jí kutálejí po tvářích.
Rychle vyběhla z koupelny do svého pokoje. Když si foukala vlasy, už neplakala, ale pořád se nemohla zbavit pocitu, že k ní Václav vrazí do pokoje a povalí ji na postel.
Nemohla v domě vydržet už ani minutu. Odložila fén, vzala si peněženku a vystřelila do ulic.

Dušan postával před jednou ze stanic metra, žmoulal v prstech ubalenou cigaretu a nervózně si podupkával nohou.
,,Zdar,“ ozvalo se mu za zády. Oliver se omluvně pousmál. ,,Hele, sorry, že jdu pozdě, ale nějak jsem se zasek doma.“
,,Hmm,“ zamručel. ,,Proč mě to vůbec nepřekvapuje? Ty seš spolehlivej asi jako hodinky od vietnamců.“
Uchechtnul se a zapálil si. ,,Matka měla zase nějaký blbý hemzy. Musel jsem utřít prach, aby se trochu uklidnila.“
,,Ty si vždycky najdeš nějakou výmluvu.“
Oliver si potáhnul, a když promluvil, unikal mu z pusy kouř. ,,Ty seš naštvanej?“
,,Ne, vůbec,“ prsknul podrážděně. ,,Měl jsi tady bejt před víc jak půl hodinou.“
,,Hele, Dušane…“
,,Polib mi prdel.“ Otočil se na patě a odcházel.
Oliver mu zmateně hleděl na záda. ,,Ježiš, co děláš? Dušane!“
,,Polib mi prdel!“ zařval na něj, ani se neotočil.
Oliver stál na stejném místě, dokud se mu Dušan neztratil z dohledu. Potom chvíli zpytoval svědomí, dokouřil cigaretu a pomalu se vydal na metro.
Věděl, že není zrovna ten nejspolehlivější člověk pod sluncem, ale zarazilo ho, že se na něj Dušan tak naštval.
Vždyť jsem nic tak hroznýho neproved, pomyslel si v duchu, když nastupoval do vlaku. Kecnul si na sedadlo a z kapsy bundy vyštrachal přehrávač. Asi dvě minuty se jej marně pokoušel oživit, zaklel a odolal touze mrštit přehrávačem o zem. A pak si všimnul Eleny.

Trhla sebou, když ucítila poklepání na rameno. Otočila hlavu a vydechla úlevou, když spatřila Olivera.
,,Už jsem se bála, že na mě klepe nějaký ožrala.“ Nebo Václav, dodala v duchu a pocítila mrazení na zádech.
,,Já tě nechtěl vyděsit,“ řekl s úsměvem. ,,Můžu si sednout?“
Kývla. Byla ráda, že vedle ní sedí někdo, koho alespoň trochu zná. Jízda metrem po setmění jí nedělá zrovna dvakrát dobře.
,,Kam máš namířeno?“ zeptala se ho.
,,Asi nejspíš domů. Ty?“
,,Kamkoli, jen ne domů.“
Zamračil se a zadíval se jí do obličeje. Byla pobledlá, nenamalovaná, vlasy jí trčely na všechny strany a tělo měla celé strnulé. ,,Co se děje, Eleno?“
Z hlasu mu pramenila čistá starost a Elena pocítila nutkání schoulit se mu do náruče a všechno mu povědět. ,,Nic, neřeš to.“
,,Něco doma?“
Lehce přikývla a snažila se vyhnout se očnímu kontaktu.
,,To mě mrzí. Jestli chceš být sama, tak já odejdu…“
,,Ne,“ řekla okamžitě a upřela na něj skoro až prosebný pohled. ,,Zůstaň tady.“
Vůbec nechápal, co se to s ní děje. ,,Hele, nezajdem někam na drink?“
,,Pokud tě to nebude obtěžovat, šla bych ráda.“
,,Půjdeme na drink.“

,,Hele, já se fakt omlouvám, že jsem za tebou nepřišel v tom klubu, jak jsme hráli,“ řekl, když před něj číšník postavil pivo. ,,Zastavila mě tam kámoška a já pak úplně zapomněl, že jsme se na něčem domluvili.“
,,To je v pohodě,“ řekla. Ani za nic by nepřiznala, jak ji to naštvalo.
,,Hele, Eleno, já tě vůbec neznám, takže je mi jasný, že mi asi nepovíš, co se děje, ale mě strašně mučí, že se tváříš tak ztrápeně.“
Pokusila se o úsměv. ,,Seš milej.“
,,Nejsem,“ zasmál se a možná i trochu zčervenal. ,,Komplimenty stranou.“
Teď už se usmála doopravdy. ,,Nemáš rád komplimenty?“
,,Nemám rád lidi, kteří se tváří jako kakabus.“
,,Mám otčíma,“ řekla a hrníček s kávou objala do dlaní. ,,Byla jsem ještě malá, když se začal pachtovat s mámou. A teď, posledních dva tři roky, se ke mně chová…“ Nemohla najít to správné slovo.
,,Hnusně?“
,,To taky. Já chtěla říct spíš slizky nebo něco podobnýho.“
,,Slizky?“ povytáhnul obočí. ,,Jak to myslíš?“
,,Mám pocit, že na mě nějak divně kouká.“ O dnešní příhodě s vanou mu rozhodně povídat nechtěla. Ale ulevilo se jí, když mu řekla alespoň tohle.
,,To myslíš vážně? A řekla jsi to mámě?“
,,Máma za tím nic nevidí.“
,,Ježiši,“ vyrazil ze sebe. ,,Hele, ale s tím by se mělo něco dělat. Když seš z toho tak zdeptaná.“
,,Kašli na to,“ mávla rukou.
,,No, já na to klidně budu kašlat, mě se to netýká. Ale tebe ano, tak bys měla něco udělat.“
,,A co?“
Nadechl se a dlouze vydechl. ,,To je právě to, co nevím. Třeba zavolat na sociálku nebo cajtům…“
,,Ne,“ zakroutila rázně hlavou. ,,Už to moc přeháníš. Pojďme se bavit radši o něčem jiném.“
,,Dobře,“ souhlasil, protože viděl, že nic víc z ní už nedostane. ,,Povím ti trapas, který se mi stal na imatrikulaci. Figuruje v něm můj zadek mimochodem.“
Elena se rozesmála a čekala, co zajímavého se dozví.