Ukolébavka (8)

Byla skoro půlnoc, když se Elena zastavila na rohu ulice a usmála se na Olivera.
,,Díky, že jsi mě doprovodil. Odtud už to zvládnu sama.“
,,Určitě?“
,,Jo,“ kývla. ,,Doma budu za dvě minuty.“
,,Dobře,“ usmál se. ,,Hele, já si tě teda přidám do kontaktů na ajsku, jakmile přijdu domů.“
,,Jo,“ usmála se taky a mrzelo ji, že kvůli tmě nevidí jeho pomněnkové oči, do kterých by byla ochotná hledět klidně celé hodiny. ,,Já si tě aktualizuju.“
,,Autorizuju, ne?“
,,Jujky,“ špitla a snažila se ignorovat, že se jí směje. ,,Tak dobrou, Olivere.“
,,Můžeš mi říkat Vere, jestli chceš.“
Kývla, naposled se na něj podívala a odešla.

,,Kde jsi byla?!“ Máma po ní vystartovala, jen co Elena odemkla dveře. ,,Byla jsem strachy bez sebe!“
,,Promiň.“
,,Proč sis s sebou aspoň mobil nevzala?“
,,Promiň, vážně se omlouvám, ale…“
,,Nic neříkej,“ zarazila ji rázně. ,,Pravidla znáš. Do desíti doma přes týden, o víkendu po domluvě do tří ráno. A to si myslím, že jsi jedna z mála, která to tak má.“
,,Jo,“ pokývala hlavou.
,,Táhne z tebe hospoda.“ Máma se zašklebila a párkrát mávla rukou před nosem. ,,Tak kde jsi byla? A s kým?“
,,Potkala jsem kamaráda a trochu jsem se s ním zdržela.“
,,Jo tak kamaráda.“ Založila si ruce v bok. ,,Poslouchej, děvenko. Já nesnáším, když se poruší pravidla a to ty dobře víš. Máš zaracha. Od teď až do odvolání.“
,,Ale já jsem…“
,,Mlč, mě to nezajímá.“
,,Já jsem…“
,,V tomto domě pořád ještě poroučím já,“ zařvala. ,,Padej do svýho pokoje. A zítra ze školy rovnou domů a celej víkend se budeš učit.“
,,Václav mě špehoval ve vaně,“ zašeptala.
Máma se zarazila a chvíli mlčela. Rudé skvrny vzteku se jí z tváří pomalu vytrácely, dokonce i oči už vypadaly klidné.
,,Cože?“
Elena vzdychla. ,,Dneska, když jsem si hověla ve vaně, tak mě očumoval.“
,,Co to povídáš?“
,,Prostě na mě zíral. Na moje tělo.“
,,Určitě ti tam vpadnul čistě náhodou. Nechtěl…“
,,Věděl, že jsem tam.“
,,Eleno, co se mi to tady jako snažíš naznačit?“
Znovu si povzdechla a sklopila hlavu. ,,Radši nic, mami. Jdu spát.“

Irena se nestačila divit. Uždibla trochu tortilly a mrkla na Elenu. ,,Ty jo, to si děláš kozy. Tak ten slizoun tě očumoval?“
,,Jo.“ Rozhlédla se kolem sebe, aby se ujistila, že jejich rozhovor nikdo jiný ze třídy neposlouchá. ,,Matka mi to samozřejmě nechtěla věřit. Prý mi tam vpadnul nechtěně.“
,,Prasák jeden. Není v tý tortille rajče?“
,,Není, píšou to na obalu. No a tak jsem se prostě sbalila a vypadla jsem z domu. Nevěděla jsem, kam jít, co dělat, tak jsem nějakou dobu jezdila metrem tam a zpátky.“
,,Ježiši,“ zamračila se Irena. ,,Měla jsi jet ke mně, ty trdlo.“
,,Já nechtěla otravovat.“
,,Otravovat? A jsi normální? Ty přece můžeš přijít kdykoli.“
,,Já vím, děkuju.“
,,No a co jsi dělala teda?“
,,Potkala jsem Olivera.“
Irena vykulila oči nadšením z nových drbů. ,,Povídej. A do detailů.“
,,Je skvělej. Naprosto úžasnej. Když teda zapomenu na to, že se ptá třeba i pětkrát na stejnou věc.“
,,Cože?“
,,Jo. Asi pětkrát se mě ptal, co studuju.“
,,Člověk zapomíná.“
,,Mi spíš připadne, že si neukládá informace. Že se na tu informaci zeptá, když ji zrovna potřebuje, použije ji a vypustí ji zase z hlavy ven.“
,,Že to má ale vymyšlený.“
Elena se usmála. ,,Je mu dvacet, bydlí na Chodově, studuje hudebku…“
,,Magor,“ skočila jí do řeči.
,,Reagovala jsem nějak podobně. Je to jedináček, nemá rád čočku, poslouchá rockovou a punkovou muziku a je prostě sladkej od kořínků vlasů až po paty.“
,,Cítím z tebe počáteční fázi zamilování.“
,,Doprovodil mě domů. Prej aby se mi něco nestalo.“
,,To si pěkně zajel, když je z Chodova,“ pokývala uznale hlavou. ,,Máš jeho číslo?“
,,I na telefon, i na ajsko.“
,,Tak mu napiš.“
Elena se zamračila. ,,Co mu mám napsat?“
,,Jak se má a tak.“
,,To je blbý.“
,,Tak ho někam pozvi.“
,,Mám zaracha.“
Irena zakoulela očima. ,,S tebou se nedá pracovat. To, že tě doprovodil domů, to je nějaký znamení. Určitě se mu líbíš.“
Elena se rozesmála. ,,Když myslíš. Tak já mu teda napíšu.“