O Čase II.

Část druhá, Země na konci snu

Toto je Tiorraine, nazývaná též Zemí na konci snění. Těžko říci, jak vypadá, neboť každý, kdo má to štěstí a spatří ji, ji vidí jinak. Nachází se v trochu jiném časovém i prostorovém pásmu, než naše část světa, neboť existuje jen někdy, občas, tuhle a támhle...vždy a nikdy. Tvoří totiž jakýsi předěl mezi námi a Jinosvětem a její brány nosíme každý ve svém srdci, pouze jeho středem se tam můžeme dostat. Její jméno souvisí se způsobem, jakým do něj většina lidí cestuje. Na samém konci snění se nalézá malá časová prodleva, kdy je brána otevřena a dostatečně čistá, či odhodlaná duše může proniknout do Tiorraine. K tomuto místu se často nevědomky upínáme v časech největšího smutku, či naopak největší radosti. Vytváříme jej sami, svým vědomím, činy a myšlenkami. Nepřejte si vědět, jaký bordel je tam v těchto dnech.

Jednoho rána vyšel Vypravěč na své zápraží, zapálil si dýmku a pohodlně se usadil. Černé slunce zlehka svítilo na jeho dlouhý plnovous a on se usmíval, přestože už byl ve službě několik tisíc let a neměl ani den volna, žádný nárok na důchod a vlastně ani plat. Ale za to byl jediný svého druhu na světě. Byl totiž strážce mýtů, příběhů, jež ovlivňovaly lidské pokolení více, než by si bylo ochotno samo připustit. V jeho domě byla spousta dlouhých chodeb s dveřmi, za nimiž dlely příběhy. Práce to nebyla jednoduchá, rozličné mýty vyžadovaly zvláštní péči, bylo je nutno neustále oprašovat, přetřásat, rozšiřovat, nebo zase naopak stahovat, udávat na pravou míru, přikrášlovat, nafukovat, přepisovat, rozplétat...chudák Vypravěč neměl chvilku času pro sebe! A ty problémy, co s nimi měl, škoda mluvit...Pokud se to týkalo jednotlivých postav, tak to ještě nebylo tak zlé. Onehdá třeba od sebe musel odtrhávat Herakla a Boromira, neboť při hádce, týkající se kvality jejich dlouhých vlasů, se oba zle nepohodli a chtěli si rozbíti hubu. Horší ovšem bylo, když se srazily dva příběhy dohromady. Tak třeba jednou se pomíchal Romeo a Julie s Hvězdými válkami a mezi námi, chytat Julii s tím svým vandrákem, prchající v X – Wingu někam směrem k okraji Prstence, přičemž Kapuleti mezitím unesou Dartha Vadera a pokusí se vydírat Impérium, není zrovna nic, co by se dalo označit výrazem „odpočinková práce“.
Po pravdě řečeno, byl z toho všeho tak unavený, že se jednoho obzvláště náročného dne ( několik hodin strávil pronásledováním Ježíše a Jima Morrisona napříč Pulp Fictionem. John Travolta z toho dostal takový šok, že uprchl a našli ho až o pár dveří vedle, jak se choulí úplně rozklepán v rohu chaloupky Medvídka Pů), se rozhodl, že si dá na chvilku voraz. Přece se z toho všeho nezblázní. Takže si teď seděl na zápraží, bafal z dýmky a přemýšlel, co s načatým večerem. Pak dostal nápad.
…Bohužel, už nikdy si nevzpomněl, jaký nápad to konkrétně byl, neboť se vzbudil s těžkou kocovinou a ještě těžší amnézií v podivném cizím pokoji, kde nikdy v životě nebyl, z pod peřiny k jeho zděšení na druhé straně vykukovala hlava nějaké ještě podivnější a cizejší spící ženy. Na vedlejším gauči pak ležel jakýsi polonahý chlap, objímající svou tlapou další alkoholickou vílu. Všude kolem leželo spousta prázdných lahví, plných popelníků a nedojezeného jídla. Podle všeho to vypadalo, že se náš milý Vypravěč zůčastnil nějaké dost dobré pařby.
Teď ale z toho nebyl právě nadšen, spíše si přál umřít, nebo aspoň být na chvíli někdo jiný. Takže opatrně vstal ( hlavně nechtěl probudit TO ležící vedle něho ), posbíral pár svršků, které našel, kalhoty raději oželel, překročil pár podobně umírajících na podlaze a nenápadně se vytratil ven zadními dveřmi. Ke svému překvapení se nacházel v úplně jiné části Tiorraine, kde se mimochodem vůbec nevyznal, takže domů konečně dorazil až k večeru, kde mimo jiné zjistil, že má, pravděpodobně rtěnkou, na každé tváři naškrábané jakési telefonní číslo, v kapse krabičku doutníků Henry Wintermans a na zádech nové tetování ( Byl to obrovský nápis I LOVE LONDON. Těžko říct, co to mohlo znamenat ). Ale největší překvapení ho čekalo na závěr dne, jako ta pověstná třešnička na dortu. Při běžné obhlídce příběhů zjistil, že byl pravděpodobně vykraden. Jedny dveře totiž byly zcela vypáčeny a pokoj za nimi zel prázdnotou. Nic jiného v domě nechybělo, šlo tedy zcela jasně o zloděje mýtu! Ale kdo to mohl udělat? A proboha proč? Podíval se na číslo dveří a mrkl do registru příbehů, aby věděl, o který přišel. Pak náhle zesinal. „To snad ne“, pronesl nahlas zoufale. „Do hajzlu. TENHLE NE“.

------------------------------

Pan Vladan Bayer byl – navzdory svému zajímavému jménu – obyčejným knihkupcem, který by vám pravděpodobně byl schopen tvrdit, že své živobytí zdědil po otci, ten zase po svém...a tak dále, vždyť to znáte. Nejspíš by mnohokrát použil slovo „slušný“, či „normální“, dost možná, že i „poctivý“. Na tyhle lidi pozor, většinou mají ve sklepě oběšence a pod pultem brokovnici z upilovanou hlavní, jejich strejda sloužil u SAS a jsou tajnými fanoušky Karla Gotta. Ale zpět k tématu. Tak pan Vladan Bayer jednoho rána opět – jako vždy – otevíral své knihkupectví – jako vždy – přesně v 9:00, uvařil si kávu a jal se leštit prach na Čechovovi. To ještě vůbec nic netušil. Chudák.
O půl hodiny později přišel první zákazník. Chvíli si popocházel po krámě, listoval v knihách a otáčel stojany. Pan Bayer jej zkušeným zrakem obhlédl, usoudil, že toto individum patří k druhu nekupovačů a ohmatávačů knih a vrátil se k leštění Třech sester. Zákazník opravdu po chvíli zamířil s prázdnýma rukama zpět ke dveřím, když tu najednou se u vchodu zarazil, upřel zrak na jakousi polici, uchopil jednu knihu a chvátal s ní k pokladně. Pan vedoucí ji projel pod čtečkou, naúčtoval zákazníkovi jakousi cenu, poděkoval, popřál hezký den a opět se chopil hadru. Teprve po pár leštících pohybech mu začalo být cosi divné. Uvědomil si, že vůbec netuší, co to právě před chvílí onomu muži prodal. Pokoušel se vybavit si obal knihy. Měl žlutou barvu, fajn. Ale její název, jméno autora, či cokoliv dalšího už v hlavě neměl. Přešel tedy k místu, odkud dotyčný návštěvník knihu vzal a okamžitě se zarazil. Dělal knihkupce už nejmíň dvacet let ( nebo snad třicet ? ) a nevzpomínal si, že by tam tu polici někdy viděl. A co bylo ještě podivnější, jejím obsahem byla jediná kniha, ovšem v počtu takových sto kusů. Vzal jednu do ruky a nevěřícně se na ni podíval. Měla křiklavě žlutý obal, na kterém byl vyobrazen poněkud kýčovitý obrázek. Byl to obrovský had, plazící se podél jezera k jakémusi bílému městu. Nad tím vším bylo napsáno:

Šanorumcon : mapa Času

Velkolepá legenda o Ulrikovi Mnohotvarém, jenž putoval Jinosvětem, aby nalezl tajemství času

Pod tím byl drobným písmem nápis:
Nečtěte, pokud alespoň jeden z vašich příbuzných není purpurový kentaur, či alespoň jejich přítel. Čtení této knihy může vyvolávat prudké změny v časoprostoru, nedoporučuje se těhotným ženám, dětěm do 12 let ne více, než dvě strany denně. Ministerstvo snění varuje: čtení této knihy může při neodborné aplikaci vést k vysoké návykovosti!

A co bylo za všeho nejpodivnější, v knize nebylo nikde uvedeno jméno autora, ani nakladatelství. Výtisk měl celkem 455 stran a stál jen 250 kč. Kromě toho, celá kniha i police voněly zvláštní vůní, připomínající kupodivu nové povlečení. Než se den nachýlil ke konci, prodalo se všech 100 výtisků. Nic jiného ten den lidé nekupovali.
Pan Bayer dorazil domů naprosto vyčerpán a zadumán, jeho úzký pokojíček reality, jež obýval, byl vystaven těžké zkoušce. Aby trochu zmírnil otřesy stěn, usadil se před laskavé oko televizoru, by sledoval svůj oblíbený program. Jaké však bylo jeho překvapení, když mu televizní hlasatelka oznámila, že dnes začíná nový seriál o cestách Ulrika Mnohotvarého, s názvem Šanorumcon po deseti letech.
Panelovým domem zacloumal nelidský výkřik čisté hysterie a zoufalství. Lékař byl přivolán okamžitě a diagnostikoval nervové zhroucení. Z okna letící televizor naštěstí nikomu neublížil.