Viva La Rosamunde I. - 3. kapitola

Cesta do Vermontu.
Přitom je Vermont od mého domova, kanadského Toronta, respektive z Ottawy, ve které jsme se aktuálně nacházeli, co by se hokejkou ohnal a pukem strefil. Nicméně mi tahle cesta připadala minimálně nudná. Maximálně: otravná, vyčerpávající, nechutná, hladová, nevyspaná, ufňukaná, nervní a páchnoucí po plínách mě a mé milované kamarádky. Pardon, našich dětí.

Kdyby alespoň nebylo takové horko…
Díky Bohu byla v busu klimatizace a mimina věčně věků spala v sedačkách. Škoda, že se trávící soustava nezastavuje s aktivitou. Já jsem v pubrtě značně trpěla zácpou, jako dítě ale asi ne. A můj Eggie taky zácpou netrpěl, alespoň zatím, když je kojenec.

Dlouhou chvíli mi zkrátil Gregův laptop, na kterém jsem si brouzdala na síti. Hlavně tu noc, co jsme vyjeli z Ottawy. Vlastně polovinu noci jsem pobrouzdala. Vyzvednout maily a takové ty formality, však víme. Na jednom nejmenovaném českém serveru, který jsem byla zvyklá neustále využívat, jsem se rozhodla přečíst si zprávy. Klikla jsem na odkaz a zprávy hned začaly naskakovat, jako by soutěžily o nejlepší obsah. A že jsem se dozvěděla věcí.

„Biggi,“ zavolala jsem potichu na kamarádku, která bděla vedle mě. „Víš, že Svobodová si bere Sámera?!“
„Kecáš?!“ vyhrkla Biggi. Sámer Issa byl kdysi Brigitina platonická láska a nedala na něj tehdy dopustit.
„Jo,“ kývla jsem. „Kecám.“
Mrkla jsem na Biggi jako by koketně, ta holka se přitom rozesmála nejbláznivěji, jak jen mohla, se slovy toho smyslu, že jsem nestvůra. Co jsem jiného mohla dělat, než souhlasit. Jo, jsem možná nestvůra, ale řekněte: nejsem roztomilá nestvůra?
„Co to tam máte?!“ bručel vedle nás Greg rozespale.
„Ale nic!“ zavýskla Biggi. Přece byla noc, měly jsme mít více ohledu, když se podívám zpětně.
„Vondráčková má zase novou zmrzku!“ oznámila jsem. Biggi zvedla obočí.
„A název?“ zajímala se unaveně Biggi. Pohlédla z okna a šklebila se.
„Nepíšou,“ vrtěla jsem hlavou. Napadaly nás stovky šílených nápadů, jak její novou zmrzlinu nazvat. Se smíchem jsem klikla na odkaz „Ze světa“. Můj záchvat smíchu a zuřivé prásknutí laptopem pomohl procitnutí jeho majitele.
„Co děláš, chceš to rozbít?!“ posadil se prudce Greg. Já jenom zrudla a zavrtěla hlavou.
„Ne, promiň.“
„Co tam máš?“ zajímal se Martin, Gregův brácha a baskytarista kapely The Illegal Story, který se k nám otočil. Nasadila jsem nevinný výraz a zase zavrtěla hlavou.
„Nic.“
„No tak!“ okřikl mě bubeník Brian, jelikož mi tradičně nevěřil. S váháním jsem mu podsunula notebook. Brianovi se mimochodem většinou říká příjmením, Brown, protože nesnáší, když se mu říká Bree. Brian notebook otevřel a nahlédl.
„Nechápu to…“ řekl jenom.
„Abys tak chápal, když je to česky!“otočil se k němu kytarista Rick. Pak dodal: „Což ty neumíš,“ A poklepal si na čelo.
„Co tam je?“ ptala se Brigita.
„Nic, sakra!“ zuřila jsem a vytrhla jsem Brianovi z rukou počítač.
„Něco na tom bude!“
Povzdechla jsem si. Ale je to kamarádka, možná, že bych jí to měla říct. Podala jsem teda počítač i jí. Začala rudnout.
„To je odporný!“ nakrčila Biggi nos, jako by čichala čpavek.
„O čem se tam sakra píše?!“ dobýval se Martin odpovědi.
„O našem rozvodu…“ špitla jsem a bylo mi blbě, jenom jsem to slovo vyslovila. Ve dvaadvaceti rozvedená, ty jo.
„O našem?!“ zatvářil se Martin kysele. Brian do něj strčil.
„O jejich!“
„Počkej, jako… ty a Egg?!“
„Ještě abych se rozváděla s někým jiným!“ podotkla jsem já ironicky.
„No tak promiň, ale prostě mám starost…“ řekl Marty smutně, téměř soucitně.
„Houby starost, zvědavý jsi! Ale to neřeš. Já to taky neřeším.“
„Aha,“ vypustil Marty a chtěl tím debatu skončit. Jenom že pan Brown se nedal.
„Ale proč?!“
„To se ptáš mě?!“
„A koho?! Ty se tu přece rozvádíš…“
„Briane, nemyslíš, že je ti po tom… nic?!“ obhajoval mě druhý kytarista The Illegal Story, Fred Ivy.
„Tak třeba Egga!“ vyprskla jsem. „Ví o tom víc, než já…“
„A kde to vzali?! Přece jsi mu ty papíry nepodepsala!“ nechápala Biggi a já jsem pokrčila rameny.
„Že jsem papíry nepodepsala hned, neznamená, že se nerozvádíme. A když už to vědí v Česku, patrně to věděli dřív, než já.“
„Tak to si děláš srandu, on ti dal lejstra jenom tak?! Co jsi mu provedla?!“ nechápal Brown.
„Bože, ještě jsem mu nic neprovedla,“ opakovala jsem věc, kterou jsem neříkala nahlas tak často, ale v myšlenkách mě boxovala věčně věků. „Ale asi provedu. A tobě taky.“
„Neříkej mi Bože, tak daleko jsem to ještě nedotáhl! Pro kamarády jsem Brown, kotě…
Praštila jsem hlavou do sedačky a Biggi pořád studovala taje sítě.
„Mám dotaz!“ pípl Brian po chvíli.
„Jakej zase?!“ vyštěkla jsem.
„Jenom… co tam přesně píšou…“
Biggi začala pozvolna překládat:
„Dvaadvacetiletá čerstvá občanka Kanady… bla, bla, bla… sotva čerstvější maminka… podala žádost o rozvod (???) se zpěvákem Eggem Violetem třicet čtyři let… kterého si vzala prý… ŠMEJDI!“
„Co?!“ vyjekl Fred. Vzala jsem si laptop.
„Finančním problémům…“ vydechla jsem.
„To jako fakt?!“ kousl se do rtu Rick.
„Ne!“ bránila jsem se.
„Co si tím chtějí dokázat?!“ rozzlobil se Greg.
„Panebože!“ vykřikla jsem.
„Co je?!“ svraštila čelo Brigita a vzala si laptop zase k sobě. „Snad něco ještě… panebože!“
„Panebože!“ vykřikl Rick, když se jí naklonil přes rameno.
„Ty tomu rozumíš?! Neumíš přece česky!“ nechápala ona.
„Nevím!“ vykřikl Rick stejným tónem. „Asi ne!“
„Řekne mi někdo konečně, čemu se vy tak očividně divíte?!“ ptal se Brian ironicky. Kluci se na Brigitu zvědavě dívali.
„Kateřina se našemu deníku přiznala… teď cituju, jo? Tak poslouchejte… přiznala… jo tady to je… přiznala: Nevím s určitostí, kdo je otcem mého dítěte ale bude to jeden z členů The Illegal Story.“
„Si děláš prdel, ne?!“ vyjekl Fred. „A… doopravdy?“
„Já jsem v tom nevinně,“ zazubil se Greg a zvedl ruce do úrovně hlavy. „Chlapy, přiznejte se!“
„Je to kachna, ty idiote!“ řekla jsem naštvaně Fredovi. „Jak bych mohla… s některým z vás… ne!“
„To jako proč ne?!“ řekl Martin Wail uraženě.
„No to říkej ty, my dva si spolu rozumíme zrovna nejmíň!“ řekla jsem na rovinu. „A to proto, že s kámošem… nikdy, ježkovy zraky!“
„Kdo to psal?!“ vyjekla Biggi naštvaně. „No jasně!“
Největší bulvární plátek, alias neseriosní tisk. Nejšílenější a nejdomýšlivější noviny v celé České Republice.
„A co autorizace, nebo tak něco?!“ prýštila jsem síru. Biggi si zaklepala na čelo.
„Vidělas kdy bulvár s něčím autorizovaným? To snad ani neexistuje!“
„Přestávám být hrdá na svůj původ, když vidím, jaká pakáž se na mně pase…“ povzdechla jsem si. Moje reakce začínala být klidná, jako by rezignační. Bylo mi věčně věku jedno, co si o mně kdo myslí, ale že už to rozšíří až k nám… tak to byl brutus. Všichni mí přátelé a rodina si to už museli přečíst. Pak jsem si uvědomila, že na mých „přátelích“ z Česka ani tak nezáleží, jelikož tam příliš přátel nemám, a ti mí doopravdoví přátelé, na kterých mi záleží, mi určitě věří. Vlastně… jsem s nimi ještě nemluvila. Třeba mi věří. Ale tomu, co řekly noviny, že jsem řekla já.
„Co budeš dělat?!“
„Myslím, že vím.“
Jediné, co mě napadlo, bylo to, že napíšu Eggovi, ať nevěří tomu, co píšou noviny, ať je to cokoli. Na jeho „Why?!“ jsem odpověděla bezmyšlenkovitě „Protože pařez!“. Můj manžel reagoval nechápavým „OMG, what si it?!“ a moje reakce byla lakonické: „Nothing. Lies of newspapers.“

Ani jsem nepřemýšlela nad správným pravopisem, byla jsem unavená. Z čeho, když jsme seděli? Těžko říct. Kluci chtěli celou tuhle charitativní akci zakončit pořádným… motelem (spíš si myslím, že chtěli vyváznout ze zajetí dvou neustále kakajících miminek) (Srabi!!!) V tu chvíli jsme se do motelu skutečně odložili; když padlo slovo „postel“, tak jsme zatoužili být ve spárech tohoto kusu nábytku.

Nemohla jsem však nemyslet na Egga, zkrátka to nešlo, jo, sakra, to, co se stalo, mi začalo konečně docházet. Hádka. Brambory. Rozvod. Nerozumíme si tak, jako dřív. Pro Krista Pána, měli jsme mít roční výročí.
A pak cesta dál...

Ráno už jsem vybalovala kufr v pokoji, který původně patřil malému Gregovi. Jeho rodiče a moji nejlepší přátelé mi jej přenechali, dokud budu potřebovat. Doufala jsem, že je nebudu dlouho otravovat, jelikož mám špatný pocit, když se musím k někomu přiživovat. Nerada překážím, ale Biggi se alespoň dovede tvářit tak, abych se za svoje překážení nemusela stydět. Ta právě vešla do pokoje a mrkla na Eggieho, který asi stejně nevnímal, jelikož je malý na to, aby ji viděl.

„Všechno okay?“ zajímala se o moje pohodlí a mně to dělalo dobře.
„Ty motokáry na zdech jsou sice dost rozptylující, ale dá se to přehlédnout,“ zazubila jsem se. Biggi kývla.
„To je super. Co kdybychom ti ukázala okolí? Tu přírodu?“

Wailovi bydleli v menším městě poblíž Montpelieru. Bylo to městečko podobné mojí rodné vesnici, alespoň co se klidu týče. Milí lidé, kteří se navzájem znali a byli k sobě vstřícní. Byla jsem tam asi podruhé v životě a byla jsem v pohodě.
„To nezní špatně!“
„Fajn, vyrazíme po obědě, ano?
„Okay, už se těším!“ usmála jsem se a vybalovala jsem další a další věci. Biggi vytáhla Egga z postýlky a cukrovala na něj.
„Co ty mrňavý?“ šeptala a usmívala se na něj. Pak se otočila na mě.
„Mám sice jenom o málo starší mimino, ale tohle mě vždycky dostane!“ smála se. Pak začala reagovat na Eggieho broukání. Odpovídáním. Musela jsem se taky smát.
„Fakt se neboj,“ řekla jsem. „Nebudu to dlouho překážet.“
Brigita se na mě otočila s překvapeným výrazem. „Jaké překážení?! Už jsme o tom mluvily!“
„Ale jo, ale máte svůj život. Asi se vrátím do Česka. Ale jenom, co se… co… se rozvedeme.“
„Asi se tomu nevyhneš, že?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Vypadá to neodkladně…“
Biggi položila Egga do postýlky a s povzdechem šla ke mně. Položila mi ruku na rameno a já věděla, že mi chce pomoct, ale neví jak. Koukalo jí to z očí, že ji to mrzí i za mě.
„Koukej, přes to všechno tě nesmím nechat na ulici. Kam bys šla?“
„No to nevím,“ přiznala jsem. „Asi domů. Ale asi tam stejně pojedu, až to bude za mnou.“
„Pořád jsi si to nerozmyslela?“ povzdechla si Biggi. Zrovna jsem vytahovala pískavého kačera, kterého koupil Egg Eggovi, ještě než se narodil. Vzpomínala jsem si na ten den. Koupil ho v Montréalu. Strašně se tomu chechtal a říkal, že nejdřív ho naučí hrát na kačera, posléze na nervy a pak se uvidí, k čemu má větší talent.

„Nevím,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Kathy, něco se musí stát. A pokud to není rozvod, tak usmíření.“
„Vidím to bledě pro obojí… myslíš, že jsem mu to měla podepsat?“
Brigita pokrčila rameny a tvářila se zamyšleně. „Propagovala jsi vždycky spoustu teorií a jedna z nich je: Pokud se rozhodneš tak, že tě to pak mrzí, nemusí tě to mrzet tehdy, když víš, že jsi se rozhodla podle sebe a svého srdce. A svědomí.“
„Asi jo…“ řekla jsem a sedla jsem si na postel. Dívala jsem se na jednu z motokár na zdi. „Asi máš pravdu.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Ty máš pravdu. To jsi přece řekla ty.“
Byly jsme obě zadumané. Byly jsme chvilku zticha.
„Co budeš dělat, až… až se vrátíš do Evropy?“
„Nevím…“ řekla jsem. „Ale asi půjdu jako první na matriku, malého přejmenuju a Egga vymažu z jeho rodného listu.“
„To jako fakt?!“ vykřikla Biggi. „To bys fakt udělala?!“
„Chápej, budu ráda, když už ho nebudu muset vidět. Ponížil mě a teda dost naštval, jestli si to uvědomuješ. Choval se jak malé děcko. A o Eggieho stejně nestojí, tak co…“
„Možná je to pravda… zachoval se idiotsky. Máš pěkné sny a přání, ale tohle je realita!“
„Prosím tebe, myslím, že my dvě jsme ty poslední, které můžou tvrdit, že sny a realita jsou dvě odlišné věci. My, kterým se to tak trochu zamíchalo dohromady.“
„To myslíš jak?!“
„Vzaly jsme si toho, koho jsme chtěly. Ber to tak, že jsme s nimi měly děti. Ale alespoň mně se to pokazilo. Tady tímhle.“
Biggi se kousla do rtu. „Myslíš, že i mně se to pokazí?“
„Vyloučeno,“ řekla jsem rozhodně. „Ty a Greg jste ten nejšťastnější pár pod širým nebem, bez mráčku, kotě.“
„Jo, to jsem si myslela taky o tobě a…“
„Zlatíčko, už jsme tady!“ ozvalo se z chodby volání a kroky po schodech. Usmála jsem se, jako bych Biggi připomínala svoje poslední slova. Greg vešel do pokoje, chytil Brigitu kolem pasu a začal ji líbat. Odtáhla ho od sebe.
„Vidíš, a ty si toho nevážíš! Vůbec…“ špitla jsem. Za nimi ve dveřích se objevila další postava. Žena zvláštního vzhledu. Groteskně blond vlasy, vysoká pevná postava a pisklavý vtíravý hlásek.
„Gregu, to je ona?“ řekla a ukázala na mě. Greg se poškrábal za uchem.
„Eh, jo je…“
Ta borka mi začala třást rukou, snad ve snaze mě o ni připravit.
„To je Jam-Jam Jamová!“ řekla úsměvně Biggi.
„Marmeláda?!“ vyvalila jsem oči, ještě smutná z předešlé konverzace. „Nechápu…“
Jam-Jam Jam. Kdo mohl tak stupidně pojmenovat děcko?!
„Je to naše sousedka!“ řekl Greg. Ta lůza mi pořád třásla rukou.
„Slyšela jsem o vás, paní Violetová, že nad od pana manžela odcházíte, ale to nevadí, když už jste si nesedli, snad pan manžel byl trochu žárlivý, po rozvodu už…“
Zírala jsem na ni, jako by právě upletla vlněný saxofon a začala na něj hrát (blbý příklad, já vím, ale mému udivení odpovídá). Tahle ženská mi rozpustile někoho připomínala, ale za Boha jsem si nemohla vzpomenout koho.
„Ano, děkuji vám za soucit, slečno Jamová…“ řekla jsem a vytrhla jsem ruku z jejího sevření. Jam-Jam se ale bohužel nevzdala podlézání a usmívala se, jak defenestrovaný měsíček.
Před obědem ta raketa konečně opustila dům a já se mohla vynadávat. Kluci z The Illegal Story měli zrovna jednu ze svých zkoušek bez hudby. Seděli jsme všichni v kuchyni. Biggi šťouchala brambory, Fred si hrál na konzoli Tetris, Rick obsluhoval křečka a Greg si něco čmáral u stolu. Martin mu koukal zaujatě přes rameno a Brian tam jenom seděl a tvářil se zasněně. Já pila šťávu, které přivezl Brian asi čtyři litry, byla mňam!
„Takže!“ pronesl Greg a chtěl si plivnout do dlaní, po zásahu znechuceným bodavým pohledem Biggi od toho úmyslu však upustil.
„Už je to skoro naplánované. Kdyby tam přišlo lidí, jako normálně, mohli bychom vydělat asi tak do tří tisíc dolarů. No netvařte se tak pseudo-nadšeně, je to celkem pseudo-slušné, na fesťák, kde bude hafo jiných kapel!“
„Fesťák?“ zajímala jsem se. „Kam jedete?“
„Do Kanady!“ vykřikl Rick. Fred na vteřinu přerušil hru, vlepil mu pohlavek a zase se věnoval Tetrisu. Všichni se na mě dívali. Asi si mysleli, že mě Kanada rozruší, ale zase taková hysterka nejsem.
„Kam tam?“
„No…“ začal Greg opatrně. „Ten festival se jmenuje The World Of Stars a je to v takovém opuštěném městě u hranic mezi Minnesotou a Kanadou…“
„Fakt?“
Greg se rozpačitě rozhlédl. „No… jo…“
„Hm…“ zamručela jsem. „Kdy tam jedete?“
„Příští týden,“ řekl Fred a čtverečky se mu odrážely v zelených očích. Napila jsem se šťávy a převalovala jsem hlt v ústech, stejně jako otázku, kterou jsem chtěla položit. Když jsem polkla hlt, bohužel jsem nepolkla i otázku, a tak mi ta mrcha vyklouzla ze rtů:
„Můžu s vámi?“
„Jak chceš…“ podrbal se za uchem Greg. „Je to daleko a trvá to týden…“
„Chceš mi to rozmluvit?! Gregu nemám ráda, když se slovo v ústech převaluje, jak prd v gatích, rovnou řekni, jestli je to Only Men akce a že bych se tam jako prd v gatích motala já… nenaštvu se!“
„Kathy, to jsem neřekl, samozřejmě, že můžeš jet ale co malý?“
„No jo, malý…“ povzdechla jsem si. Smůla, menší výlet by mi pomohl. Martin si hryzal prst.
„Jede přece Jam-Jam… mohla by pomoct,“ navrhl Brian.
„No tak to díky za útěchu,“ zamumlala jsem. „Myslím, že raději zůstanu ve Vermontu…“
Biggi se rozesmála. „Chápu tě. Ale co kdybych jela taky? Nechala bys Eggieho napospas Jam-Jam, kdyby hlídala i Gregoryho?“
Gregory starší se zatvářil zděšeně ale Biggi ho napomenula:
„Vadí ti to?! Ať jsme na guest listu, prosím…“
Greg se nakonec usmál a řekl, že ta jeho malá chudinka byla dlouho zavřená doma, tak ať si taky užije. Jak velkorysé.
„Jak to že Marmeláda jede taky?!“ nechápala jsem.
„Aktivně se podílí na našich koncertech. Asi ji to baví,“ pokrčil rameny Greg. Když Fred viděl můj nechápavý pohled, vysvětlil.
„Někdy dělá maskérku, někdy ochranku, když potřebujeme narychlo. A jednou třeba zaskakovala Ricka, když si odskočil na trvalou…“
Ricka narážka na jeho přirozené lokny dopálila. Skrz smích ostatních byla slyšet jeho obhajoba: „To není pravda!“
„Tak kdy vyrážíme?“
„Příští týden,“ oznámil Greg. „V neděli večer.“

Odpoledne trochu svítilo sluníčko. V noci pršelo, tak byla půda měkká. Nechaly jsme dítka doma na milost a nemilost Brigitinu manželovi. Šly jsme praktikovat jogging do nějakého lesíka. Úplně mi připomínal lesy české republiky, haha! Voněl tu mech a křupaly tu větve. Jogging, ač běžím dost pomalu, praktikuju ráda. Ač nesnáším sport, jsou některé, které mám ráda.

Už jsme běžely asi hodinu.
„Biggi, měj slitování!“ prosila jsem a chytila jsem ji za ruku. Pak jsem se sklonila a opřela o kolena. Snažila jsem se vydýchat.
„To je vzdoušek!“ libovala si Biggi a napodobila mě. Asi po minutě jsme šly rychlejším krokem skrz les. Začal houstnout.
„Víš určitě, kde jsme?“
„Ale jo!“ bránila se Biggi. „Je to oklikou domů.“
Najednou jsem zpozorovala zvláštní jev. Mezi stromy se tam jako pěst na oku objevil mramorový náhrobek.
„Ty kokso, vidíš to?!“ zírala jsem na něj, jako omráčená. Brigita se otočila a kývla hlavou.
„Jo, to je Daphne Rose…“ řekla a otřela si pot z čela. Nechápala jsem. Tak mě Biggi vzala za ruku a táhla blíž.
Když jsme přišly blíž, všimla jsem si, že je to „jenom“ zanedbaný hrobeček. Bylo na něm skutečně napsáno Daphne Rose.
„Co to znamená?!“ nechápala jsem.
„Že jsme jinde, než jsem myslela,“ dýchala rychle Biggi a vytáhla kapesník. Utřela jím prach a špínu na náhrobku. Pak se napřímila a šla pryč.
„Co konkrétně?!“ ptala jsem se, když jsem ji dohnala. Les byl hustší a hustší.
„Neboj, dostaneme se odtud. Je to kousek. Jenom jsem dala špatný směr…“
„Ale co znamená tohle?“ kývla jsem na hrob, od kterého jsme se vzdálily. Biggi povzdechla a prodrala se křovím.
„Je to asi pět let…“ povzdechla. „Vím o tom jenom z doslechu, od lidí z městečka, něco od kluků z kapely. Kdysi žila jedna holka, jmenovala se Daphne. Vedla dost kočovný život.“
„Cestovala?“ ptala jsem se a pak jsem poskočila leknutím, když mi pod nohou křupla větev.
„Jo, tak nějak. Ale většinou byla doma v Texasu. Ale víš… byla to jedna z těch holek, o kterých The Illegal Story říkají cudnost sama.“
„Prostitutka?“ ptala jsem se zase.
„Jo. Ale víš, byla z řad těch slušných. Svoje zákazníky si vybírala a byla to prý jinak celkem taková… smutná fajn holka. Myslím, že svoji práci nějak obzvlášť nemilovala.“
„Ach tak…“ kývla jsem. Biggi pokračovala:
„Bylo jí… myslím, že nějak kolem osmnácti. Byla strašně mladá. A jednou, to hráli The Illegal Story v Texasu, ji tam potkali. Fred se do ní dokonce zamiloval, heh.“
„Fakt jo?!“
„Byla prý hezká! Ukazoval mi fotku, taková obyčejná holka, no.“
„Aha.“
„To ji poznali. No znali ji od vidění, jezdila sem prý často. No a ten náš blbec se stal párkrát jejím zákazníkem…“
„Fred?!“ žasla jsem. Biggi se zasmála.
„Jo, Fred. Byl do ní cvok. Ale jednoho dne zmizela a všichni si mysleli, že prostě odjela. No ona i dost kradla, aby se uživila. Nechci ji nějak bránit, ale už na tom byla zle. Měla sice přítele a on věděl, jak na tom je, ale vdávat se ještě nechtěla. Ale už byla těhotná, myslím, že nějak… čtvrtý měsíc?“

„Chudera…“ politovala jsem neznámou Daphne.
„To dítě bylo prý toho jejího kluka. Ona si dávala pozor, aby neotěhotněla s někým jiným. A on byl naštvaný, že dělala to… to co dělala. Ale už se chystala přestat. No a jak zmizela, tak Fred se začal chovat čím dál víc divně. Prý jel v alkoholu a v nějakém svinstvu, ale to je mezi náma, to vím jenom od Grega.“
„Neboj, nejsem přece praštěná…“
„Daphne našli mrtvou…“ řekla Biggi a otočila se na mě. Zůstala stát. „Tady. Asi dva týdny po tom, co zmizela. Ale zajímavé je, že měla velkou díru v břiše. Její tělo už se rozkládalo. Všude krev a opodál našli její…“
Brigita povzdechla a šla dál. Mlčela.
„Co našli?“
„Je to odporné…“ upozorňovala mě Biggi. Mávla jsem rukou. Biggi se teda vymáčkla:
„No… všechno, co se zasloužilo o to, aby byla těhotná. Alespoň z její strany. A… to miminko…“
„To si děláš srandu!“ vykřikla jsem a zašklebila jsem se. Žaludek mi začal dělat kotrmelce.
„Pak ji pohřbili normálně na hřbitově, ale ten hrob tady… je to miminko. Nevím proč, zdejším tetkám to asi přijde dobrodužné. Já si myslím, že mělo být se svou mámou.“
„To jo…“ kývla jsem a šla jsem zadumaně. Biggi do mě strčila.
„Ten cvok sice nebyl dopadený, ale myslím, že pokud sám někde nechcípl hanbou, tak… nevím…“

*to be continue*