Viva La Rosamunde I. - 4. kapitola

Ten týden jsem na Daphne myslela. Někdy se mi o ní zdály sny. Byla to scéna, jako z filmu, celý ten příběh.

V sobotu večer jsme už konečně vyrazili. Nebyla jsem pařit ani nevím kdy. Kluci nás narvaly s taškami plen, lahviček a dudlíků do tourbusu.

„Už tam budem?“ ptám se unaveně už po šedesáti mílích, což je asi hodina a něco cesty po dálnici. Už bylo asi devět večer.
„Jen tak ne,“ řekl Rick a tvářil se útlocitně.
„Gregu, půjči mi, prosím, laptop, ať se o sobě zase něco dozvím…“
Greg si ho nezapomněl. Podal mi jej. Chvilku jsem se bavila hraním Tetris online, pokud malý spal. Fredova konzole byla rozbitá, jak se nemohl mířit s prohrami, tak proto mi koukla přes rameno a divil se, jak to, že vyhrávám.

„Tak kdy se o tobě něco dozvíme?!“ smál se Martin a ten se jenom tak nesměje.
Klikla jsem s povzdechem na modré písmenko E v rohu obrazovky. Greg mě předem upozornil, že jestli mu s ním budu zase třískat, že mi nařeže. Souhlasila jsem, protože bych tak ráda Grega viděla, haha!

„To ses ve Vermontu moc neohřála, co?“ smál se Brian.
„Měli jste tam chladno,“ řekla jsem bezmyšlenkovitě, když jsem zadávala opět nejmenovaný český server. Měla jsem jeden mail od rodičů, které zajímaly detaily. Napsala jsem lživě, že se nerozvádíme, ale pravdivě, že miminko je Eggovo a že Blesk kecá. Řekla jsem Biggi, že svatba Venduly a Sámera byla stanovená na 22. 8. 2015. To už je za chvilku, haha.
Zívla jsem. Všichni, krom řídící Jam-Jam usínali.

Druhý den ráno jsme stáli na zelené pláni, plné tourbusů, rozestavěných dokola, stanů, kde začínal mumraj a stage uprostřed louky. Pobíhali na ní zvukaři. Za stage stály opuštěné staré fabriky s komíny. Bylo ještě brzy, teprve svítalo, takže byl ještě klid. Dobrodružství začíná!

Pravou nohou jsem vyskočila ze zaprděného tourbusu (Brian si myslí, že když zlevní v supermarketu kukuřici v konzervě, že hned musí sežrat celou bednu! Blbec! Fakt lituju Grega, který vedle něj usnul. My ostatní jsme se během noci přestěhovali dozadu.)

Protáhla jsem se a zpívala jsem si:
„Ráááno! Celej den!…“
„Poslyš, co kdybys místo zpívání šla krmit dítě?“ volala na mě Biggi tvrdým hlasem a začala provádět danou činnost na svém dítěti, které už svým řevem probouzelo celé tábořiště, a to byly stovky stanů. „Ať v tom nejedu sama.“
„Měli bychom jít do hotelu,“ uvažoval Greg. „Než se to všechno vzbudí.“
Kojící za pochodu jsme já i Biggi šly jako ocásky za Gregem a ostatní za námi.
Zjev města Storelage mě zklamal. Bylo to omšelé město. Když jsme jím procházeli, všimli jsme si, že nám to tu trochu připomíná New York po chemické katastrofě. Tisíckrát zmenšený, opuštěný a rozmlácený New York. Rozbitá okna některých domů nám dávala najevo, že nás město srdečně vítá. Kdybychom neviděli, jak nějaká žena věší venku prádlo, a nějaký dědula kouří z fajfky houpaje se přitom v houpacím křesle na verandě, řekli bychom, že je tohle město dávno Bohem zapomenuté. Ten zjev mi nevlídně připomínal westerny.Přišli jsme k vysoké oprýskané budově starorůžové barvy.

„Tak,“ řekl Greg, „tady budeme živořit…“. My jsme zůstali stát s ústy dokořán.
„Tady spí všechny kapely?!“ ptala jsem se.
„Nejen kapely. I někteří návštěvníci. Ale většina jich bydlí ve vedlejším městě, tam je velký hezký hotel. A hned za loukou je taky jeden. Ale mysleli jsme, že tohle bude pohodlnější.“
„Mysleli jsme?! Ne, Gregu, TY jsi myslel!“ svraštil čelo Fred. Greg mu vlepil pohlavek a vešli jsme dovnitř.

Ta místnost, která se měla nazývat recepcí, byla šílenost sama. U pultu stála ženská, která si vytrvale pilovala nehty zanesené stoletou špínou (nebo to byla staromódní francouzská manikúra, nevím). Greg se postaral o klíče a rezervace, a já s mojí přítelkyní jsme šly nahoru po rozvrzaných schodech.

„Myslíš, že se tu někdy od války Severu proti Jihu uklízelo?!“ napadlo mě a Biggi se rozesmála. Za námi šla Jam-Jam s batohem na zádech a našimi dětmi v náruči.

Greg přišel s klíči. Dal nám jedny z nich, a s Biggi a Jam-Jam jsme vešly dovnitř pokoje, ke kterému klíče patřily. Měly jsme úžasný pohled na zdemolovaný dvůr, plný krámů a kopřiv. Koukala jsem z okna. Pak jsem záclonu pustila a ruku si otřela o džíny.

„Fuj!“ odfrkla si Biggi a sedla si na postel. Matrace vyfoukla oblak prachu a Eggie, kterého pořád držela Jam-Jam stejně jako Grega, kýchl.
„Tady máme spát s dětmi?!“ kroutila jsem nevěřícně hlavou. „Asi si půjdeme ustlat pod stan, že ano.“

Do pokoje vešel Greg a tvářil se zděšeně. „Můj Bože! Tak to si bereme my s Martym, jděte do osmičky, holky! A Brian se může přistlat k nám, a Fred s Rickem ať jdou do šestky.“

Vyšly jsme na chodbu a zamířily jsme vedle, do pokoje číslo osm. Doopravdy si myslím, že vypadal alespoň trochu kultivovaně. Byl o něco čistší a vůbec vypadal líp. Byla jsem Gregovi vděčná za to, že se k nám chová tak vstřícně.

Kolem procházel nějaký malý chlapec.
„Hay, come here!“ volala Biggi. „What is for the breakfast?“
„Potatoes,“ řekl ten kluk.
„Cože?! K snídani brambory?!“ nechápala jsem. Biggi se nadechla.
„And for the lunch?“ ptala se Biggi.
„Potatoes…“ pokrčil rameny ten skrček.
„To není normální…“ šeptal Martin, který vyšel právě na chodbu.
„And…“
„Počkej,“špitla jsem. „Do you speak English?“
„Potatoes,“ řekl chlapec. Usmála jsem se.
„Asi cizinec. Fajn.“
Vtiskla jsem mu do ruky pětidolarovku.
„Víš co je pizza?“
„Oh, pizza, si!“ zajásal ten kluk.
„Fajn,“ řekla jsem znova. „Five… pizza…“ ukazovala jsem na prstech. Kluk kývl a zmizel.
„Tak se obchoduje, Bigginko!“ vyplázla jsem na ni jazyk. Marty vešel k nám do pokoje.
„Tak co? Spokojené?“
„Je to lepší, než ta hrůza před tím…“ vrtěla jsem hlavou. „Díky moc.“
„Tady máte programy,“ řekl Martin a podal nám barevné sešitky.
„Tadá!“ objevil se zase ten kluk.
„Nějak brzo!“ sykla jsem. Za tím klukem se objevil Greg a krabice mu doslova vyrval z rukou. Když jednu z nich otevřel, zkřivila se mu ústa znechucením. Kluk se zahihňal a zmizel tak rychle, jak se objevil. Ve škatulích byly hnijící zbytky, snad po minulých zákaznících.
„Takhle se obchoduje…“ řekla Biggi žertem.
„Ten parchant mrňavý!“ křičela jsem. Biggi rezignovaně zavrtěla hlavou a šla toho prcka najít, aby za pět dolarů ty krabice zase odnesl.
„Ať žije Kanada,“ řekl Greg rezignovaně a šel hledat Briana, jestli mu náhodou nezbylo pár plechovek s kukuřičkami.

Celou neděli jsme strávili hledáním potravy. Nakonec jsme našli paní Rupertovou, která nám slíbila čerstvá vejce denně, což jsme museli bohužel odmítnout, jelikož v hotelu není možné zpracovávat je.

Zato pan Stephenson nám dal tři litry mléka zdarma, jelikož chová skot. Paní Margaret zase, že se u ní můžeme kdykoli umýt. Tvrdila, že ten hotel, ve kterém jsme ubytovaní je špinavá neošetřená voda, tudíž není vhodná ani k pití. Margaret byla jediný člověk ve městě, který obětoval peníze na kontrolu studny. Takže její voda je nezávadná.

Večer Fred s Martym přivezli na kole ze sousední vsi rohlíky. Alespoň něco. Voňavé a čerstvé. Ty se dají jíst i samotné.

V pondělí ráno jsme si prohlížely s Jam-Jam programy (začínala mi být sympatičtější) a všimly jsme si, že je týden rozdělen. Pondělí bylo věnováno pop-rocku, úterý punku, středa hardcore, čtvrtek metalu, pátek country a sobota hip-hopu. Dost divná kombinace. A ještě divnější bylo, že česká kapela Rybičky 48 byla zařazena pod country. Koukala jsem na to dost udiveně, ale pak jsem se smířila s tím, že je to pravděpodobně tisková chyba. Možná je ještě přesunou.

Zajdu se okoupat k Margaretě a najíst ke Gregovi do pokoje. Možná už přinesli mléko. Jam-Jam se nabídla, ře když budu potřebovat, že mi pohlídá Egga. Řekla jsem, že děkuju.

„Ahoj chlapci!“ řekla jsem, když jsem vešla do pokoje Grega, Martyho a Briana. Od jídla se jim dělaly boule za ušima a Brian na mě pokyvoval. Naklonil se nad Eggiem a s úsměvem mu zamával.
„Zbylo na mě něco?!“ ptala jsem se nad tou cpoucí se bandou. Greg se podíval na své dva rohlíky (držel v každé ruce jeden), řádně ohlodané. Biggi se zazubila a z úst jí vypadlo sousto. A Marty? Ten už se spokojeně hladil po břiše. Greg ke mně natáhl ruku s jedním rohlíkem a Biggi mi nabízela druhý.
„Aha, dokonce si můžu vybrat?!“ ptala jsem se sarkasticky. Greg se začal dávit smíchy. Martin si šel zapálit a kroutil nevěřícně hlavou.

Šla jsem ven z hotelu s několika bankovkami v kapsách a svým dítětem v náručí. Bylo strašně horko, takže jsem si peřinku odpustila a nesla jsem ho jenom tak (měl plenku, košilku a dupačky, aby to nevyznělo, že byl nahý). Přes rameno jsem měla tašku s několika plenami.

Vykročila jsem liduprázdnou ulicí. Ten dědek se na verandě pořád houpal. Možná ještě od včerejška. Kdo ví.
„Slečno?!“ volal na mě.
„Ano?“ otočila jsem se. Byla jsem jediná ženská na ulici, tak mě nevyvádělo z míry, že mě oslovil „slečno“.
„Moje snacha už dávno naučila chodit svoji dcerku. Nechtěla byste pro toho mrňouse půjčit kočárek?“
„A vaše snacha by mi ho půjčila?“
„Není doma. Co naučila malou chodit, utekla s ní do Vídně…“ řekl zadumaně, ale mávl rukou. „Tak chtěla byste?“

„Ano!“ zajásala jsem. Sice to bylo hezké, nosit prcka, ale kočárek by jej uchránil před sluncem a vším možným. A mě před bolením ruky. Než jsem se nadála, ten pán byl venku a tlačil před sebou kočárek, který vypadal, jako nový.
„Panebože!“ vykřikla jsem nadšeně. „To mi ho půjčíte… jenom tak?“
„Pomůže vám, na chvíli. A u mě by stejně asi zatuchnul. Vy jste taky přijela na tu šaškárnu tady?“
„Jo…“ uchechtla jsem se.„Moji přátelé tady vystupují…“
Kývl. „Já jsem Willy,“ řekl a podal mi ruku.
„Katherine,“ představila jsem se. Pokud jsem zrovna v Kanadě nebo ve státech, tak uvádím anglickou verzi svého jména. Který amík by byl chytrý z Kateřiny?!
„Violetová?!“ zvedl obočí Willy.
„No… ano…“ řekla jsem udiveně a Willy kývl.
„Už jsem o vás slyšel…“ řekl a usmál se. Sedl si zase do houpacího křesla a pokračoval v dýmení. Vytáhla jsem z tašky deku, vystlala jsem jí kočárek a Egga položila dovnitř. Pak jsem šla kupředu na louku.

Když jsem prolezla dokonale areál, našla jsem útulnou mobilní hospůdku příjemným stínem pod stanem. Kolem barového pultu stály vzorně uspořádané stolečky. Bylo tam tak útulně, že mi to připomínalo Tý-Klub z Celostátního setkání mládeže v ČR. Sedla jsem si a ukázala jsem hladově na mísu koblih. Servírka se usmála a podala mi ji.

„Copak slečno, co tak sama?“ ozval se škodolibý hlas. Vedle mě seděl černovlasý chlap s plechovkou piva v ruce. Poznala jsem v něm Watkinse, baskytaristu z kapely Multicar, ale nedala jsem to na sobě znát.
„Nejsem sama,“ řekla jsem a posunula jsem si svoje miminko na klíně. „A co vy, pane, tak chlastáte po ránu?“
„Já nechlastám, já konzumuji!“ bránil se Tommy. Pořád se škodolibě usmíval.
„Tak aby jste to s tou konzumací nepřepískl, pane Watkinsi!“ usmála jsem se já, ale už o něco vlídněji.
„Sestra, manželka, kamarádka nebo ztrestaná groupie?“ hádal Tommy. Pokrčila jsem rameny.
„Kde je mému manželovi konec, sama nevím. V současné době jsem tu jako kamarádka.“
„Kohopak? Někdo známý?“
„The Illegal Story.“
Watkins kývl a povědomě mě probodl zrakem. Ach ano, tady si asi neodpočinu (obzvlášť po tom, co o mně píšou novináři).
„Nejsi ty náhodou… Violetova žena?“
„Už jsem si zvykla, že mě lidi poznávají na ulici…“ řekla jsem. „Obzvlášť Eggovy faninky.“
„Vítej ve světě showbusinessu.Já jsem…“
„Znám tě,“ zarazila jsem ho. „Jsem fanoušek. Teda žádná groupie, ale takový ten, co rád slyší hlas Paddyho Sinclaira.“
„Fakt?“ zvedl obočí Tommy. „Jak to je s tím Eggem? Ty jsi ho snad neviděla?“
„Neviděla?“ nechápala jsem. Tommy se zasmál.
„Je tu taky, víš? Vlastně celí Sugarfree.“
Zatočila se mi hlava. Tommy se na mě starostlivě podíval.
„Není ti nic?“
„Uh, ne, já jen… dobrý…“
„Slyšel jsem, že se rozvádíte…“ nadhodil.
„Já jsem toho slyšela tolik, že nevím čemu věřit…“
„Nikdo ať mi nevykládá, že je to mimino někoho jiného, než Egga,“ kroutil hlavou Tommy. Kývla jsem. Watkins se nad Eggiem naklonil.
„Ahoj, mimino!“ šeptal a usmíval se. Oči se mu zaleskly. „Můžu si ho pochovat?“
„No… jo…“ kývla jsem. Položil plechovku a vzal Egga do náruče.
„Panebože, kolik mu je?“
„Dva a půl měsíce,“ řekla jsem. Jak se tam s ním tak mazlil, rozhlížela jsem se kolem. Na stage bylo dobře vidět. Právě tam jako indiánská stařena ječela Avril Lavigne. Vrtěla jsem hlavou nad tím přírodním úkazem. Zahlédla jsem ten šoking, a teď nemluvím o Avril ale o…
„Destroyi!“ zavolala jsem na Izzyho. Kytarista Sugarfree se chvíli rozhlížel a když mě viděl, zamával a šel blíž.
„Kde ty se tu bereš?!“ smál se a objal mě.
„Jsem tu s Illegálama!“ řekla jsem.
„Fakt? Už jsi viděla Egga?“
„Ne,“ řekla jsem a můj obličej zčervenal. Izzy kývl.
„A ani nechceš, že ano,“ hádal.
„Přijela jsem se sem uklidnit, on by mě ještě víc rozčílil,“ řekla jsem svůj názor a Izzy Destroy poklepal Tomymu na rameno.
„Ty nacvičuješ, nebo co?“
„Víš přece, že se tátou jenom tak už nestanu…“ sykl Tommy a zase se na Egga usmál.
„Jak se jmenuje? Taky Egg?“
„Jo,“ řekla jsem nechápavě. „Nevěděla jsem, že máš taky dítě…“
„Hm…“ zamručel Tommy a úsměv mu stekl z obličeje. Rozklepaně mi Egga předal a vymlouval se.
„Promiň, už musím,“ řekl a hodil do sebe poslední lok piva. Plechovku hodil do koše a zmizel z dohledu.
„Co se děje?!“ nechápala jsem. Izzy si sedl vedle mě.
„Holka mu zemřela těhotná…“ řekl potichu Izzy a já se kousla do rtu.
„Doháje…“ ujelo mi. „To jsem nemohla vědět! Jsem blbá…“
„To jsi teda vědět nemohla,“ pokrčil rameny Izzy. „Myslím, že se tolik neděje.“
„Ale děje, vždyť utekl! Bože!“
„Prosím tebe, nechej toho. Není to tvoje vina.“
Já vědět, že není naposledy tenhle týden, co tu větu slyším.

*to be continue...*