Ukolébavka (16)

Dušan se natáhnul po vyzvánějícím mobilu. Věděl, kdo volá, a věděl, co po něm chce. Pozoroval blikající nápis Vere na displeji a snažil se v sobě najít tolik odvahy, aby hovor přijal a řekl mu pravý důvod toho, proč dnes nepřijde.
,,Haló?“
,,Nazdar, vole. Kde se couráš? Máme zkoušku.“
,,Já vím.“
,,Tak kdy přijdeš? Už na tebe čekáme hodinu. Miko začíná prskat plameny.“
,,Já už jsem na cestě,“ zalhal.
,,Fajn. Tak zatím.“
Dušan odložil telefon na konferenční stolek a zhluboka se nadechnul.
,,Srabe,“ vynadal sám sobě. ,,Proč mu to prostě nedokážeš říct?!“
Vztekle praštil pěstí do gauče, z nějž se vzneslo pár smítek prachu. Nenáviděl sám sebe za svoji slabotu, nenáviděl se za to, že se styděl přiznat Oliverovi, že je nemocný. Tak strašně nemocný...
,,Dušane?“ Krátkovlasá zrzka s pihami po celé tváři a obtloustlou postavou vplula do obývacího pokoje a přiložila svému synovi ruku na čelo. ,,Je ti dobře?“
,,Jo,“ řekl. ,,Nemám horečku.“
,,Nemáš.“
,,Mami, chtěl bych dnes hrát. Máme večer s kapelou koncík v...“
,,To mi neříkej ani ze srandy.“ Sňala ruku z čela a posadila se do křesla. ,,Dušane, víš přece, že se nesmíš namáhat. Doktoři ti jasně řekli, že...“
,,Já vím,“ přerušil ji. ,,Slibuju, že tohle by bylo naposledy.“
,,Přece po tobě nemůže Oliver chtít, abys hrál, když ví, že jsi nemocný.“
,,On to neví, mami.“
Svraštila obočí. ,,Ty jsi mu to neřekl?“
,,Ne.“
,,Proč?“
,,Protože nechci, aby mě litoval. Nechci, aby to kdokoli věděl, protože mě pak budou litovat. Vždyť i ty, od té doby, co ti to doktor řekl, se o mě staráš jako nikdy.“
,,Jsi přece nemocný.“
,,Ale já nechci být nemocný,“ řekl tvrdě a vstal.
,,Dušane, udělá se ti špatně. Omdlíš nebo se pozvracíš, když budeš večer hrát. Bude ti horko, zamotá se ti hlava, začneš krvácet...“
,,Mlč, prosím.“ Znělo to zoufale.
Matka na něj upřela lítostivý pohled a v očích ji zaštípaly slzy. ,,Když ti dovolím, abys dnes večer hrál, řekneš jim to?“
Mlčel. Věděl, že jednou bude muset s pravdou ven, ale neměl na to sílu. Sám se s tím ještě pořádně nesmířil, tak jak o tom může někomu vyprávět? Připadal si bezmocný, jako ryba lapená v síti.
,,Možná to dneska řeknu Oliverovi.“
,,Je to tvůj nejlepší kamarád, měl by to vědět. Kdyby byl na tvém místě, taky bys chtěl, aby ti o tom řekl.“
S tím musel souhlasit. ,,Dneska je mi dobře.“
,,Protože celý den odpočíváš u televize.“
,,Jedno vystoupení zvládnu.“ Nebyl si tím zcela jistý, ale snažil se, aby jeho tvář mluvila jinak.
,,Dobře,“ vzdychla si. ,,Jen se, prosím, nepřepínej. Pokud se ti udělá zle, tak odlož basu a vrať se domů.“
,,Slibuju, mami.“

Petr se snažil udělat na Elenu pokud možno co nejlepší dojem. Vzal ji do hezké kavárny, usmíval se a snažil se chovat jako gentleman.
,,Takže máš brášku?“
,,Jo,“ pokývala Elena hlavou a otáčela dlouhou lžící ve skleněném hrníčku. Místní latté jí moc nechutnalo, doma si dělá lepší. Bez skořice.
,,Já jsem jedináček. Ale nejsem chamtivý nebo namyšlený, jako jedináčci bývají. Jsem světlá výjimka.“
,,Nezáleží na tom, jestli jsi jedináček nebo ne. Namyšlený můžeš být i s kupou sourozenců.“
,,Jistě,“ souhlasil. ,,Ale když jsi sám, tak je to jednodušší.“
,,Hmm.“ Co asi dělá Oliver?
,,Vypadáš nějak unaveně. Co jsi dělala včera? Flámovala jsi?“
,,V podstatě ano.“ Vyndala z kabelky cigarety a chystala se začít vyprávět o včerejšku, ale Petr promluvil dřív: ,,Ty kouříš?“
,,Ne, nosím v kabelce cigarety jenom proto, abych byla in.“
,,Já nesnáším, když holky kouří. K holkám se to prostě nehodí.“
,,Ty kouříš?“ zeptala se, když lovila cigaretu z krabičky.
,,Jo.“
,,Aha. Jasně. Ty jsi chlapák, tak si můžeš zapálit. Ale holky ne, to jsou cuchty. Cigarety pro ně nejsou.“ Škrtla zapalovačem, který včera nechtěně odcizila Oliverovi.
,,Tak promiň, já jsem to tak nemyslel.“
,,Ale řekl jsi to tak.“
,,Ty se hned naštveš.“
,,Štvou mě blbý kecy.“
,,Mě nenaštve v podstatě nic. Já mám pořád dobrou náladu. A lidi v mojí přítomnosti mají taky pořád dobrou náladu. Já ji totiž nedokážu pokazit, víš?“
Zamračila se, protože o tom vážně pochybovala. Petr se dneska choval jako vymaštěný kretén. ,,To si opravdu myslíš?“
,,Jistě.“
,,Ani trochu nemáš nosánek nahoru, co?“
,,Proč bych měl mít?“ trhnul ramenem. ,,Jsem v pohodě.“
Raději se v tom nepitvala dál. ,,Včera jsem byla v hospodě s kamarády.“
,,Povídej mi o tom.“
,,Byl tam jeden kamarád, který se mi děsně líbí. A potom ještě další dva, taky suprový kluci. Ani jeden z nich mi nevyčítal, že kouřím. Dobře jsme se bavili, ale potom začal prudit jeden ožrala u vedlejšího stolu, tak jsme se rozešli.“
,,Kamarád, co se ti líbí?“ procedil mezi zuby. ,,Znám ho?“
,,Pochybuju.“
,,Jak se jmenuje?“
,,Oliver.“
,,A dál?“
Pokrčila rameny. ,,Já si to jeho příjmení nepamatuju, je takový divný. Jakoby německý nebo tak. Ani nevím, jak se to píše.“
,,Takže jsi se včera skvěle bavila, jo?“
,,Než se tam objevil ten ožrala, tak to bylo fajn.“
,,Byla jsi z toho celá pryč a doufala jsi, že se z toho vyklube hromadná soulož?“
Zakuckala se kouřem a vyvalila na něj oči. ,,Prosím?!“
,,Neměla jsi chuť?“
Nevěřila vlastním uším. Rozmačkala cigaretu v popelníku a začala si oblékat bundu. ,,Ty jsi prase.“
,,Co je? Žijeme v jedenadvacátým století.“
,,A to ti přijde normální? Bavit se s holkou, kterou sotva znáš, o sexu?“
,,No a ne?“
,,No ne,“ prskla.
,,Ty jako odcházíš?“
,,Samozřejmě, že odcházím.“ Vstala a zasunula židli. ,,Měj se, prasáku.“
,,Ježiši, Eleno!“ volal za ní. ,,Co se hned rozčiluješ?“
,,Polib si,“ zaječela zpátky a třískla s dveřmi kavárny tak silně, že se zatřepala skleněná výplň.

,,Konečně,“ zatleskal Miko, když Dušan vešel do zkušebny.
,,Sorry, zasekl jsem se.“
,,V pohodě,“ mávnul Hugo rukou.
,,Hrajem?“ zeptal se Oliver.
Dušan kývnul a zamířil k basové kytaře. Zkoušeli skoro dvě hodiny, potom Miko oznámil, že jim to docela šlape a že by se na to už mohli vyprdnout.
,,Tak se uvidíme v devět v klubu, jo?“ zeptal se Hugo.
,,Jasná páka,“ kývnul Miko. ,,Tak zatím.“
,,Vere?“ Dušan odložil basu a počkal, dokud se na něj Oliver nepodívá. ,,Nezajdeme do nějakýho podniku? Potřeboval bych ti něco říct.“
,,Jasný.“ Otočil se na Huga. ,,Takže nástroje do klubu dopravíš, jo?“
,,Jo, táta mi půjčil dodávku. Všechno tam bude už před devátou.“
,,Super. Tak zatím.“

,,Ty si nedáš pivo?“ povytáhnul Oliver obočí, když si Dušan objednal čaj.
,,Nemám na něj chuť.“ Už zase lžu, zanaříkal. ,,Vlastně ho nesmím už pít.“
,,Cože?“ zasmál se. ,,Co to kecáš?“
,,Já mám tak trochu problém a asi bys ho měl vědět.“
,,Tak povídej.“
Ztěžka polknul. ,,Víš, Vere...Já mám leukémii.“