Ukolébavka (18)

Oliver se cítil hrozně, když druhý den ráno zvonil na dveře Dušanova bytu. Vlastně vůbec nevěděl, co řekne, až Dušana uvidí. Celou noc nespal a přemýšlel nad tím, jak se má chovat, co má říkat. A na nic nepřišel. Byl naprosto bezradný. Opět se projevila jeho neschopnost řešit jakékoli závažné problémy.
,,Dobrý ráno,“ pozdravil Oliver Dušanovu mámu.
Usmála se na něj a huňatý župan si přitáhla blíž k tělu. ,,Ahoj, Olivere. Co bys rád?“
,,Chtěl bych mluvit s Dušanem.“
,,Spí.“
,,V jedenáct?“ povytáhnul obočí. ,,Dušan nikdy tak dlouho nespí. Proč mi prostě neřeknete, že mě nechce vidět?“
,,On ale opravdu spí, Olivere.“ Smutně se usmála. ,,Vstal asi v osm, ale bylo mu špatně, krvácel, tak šel zase zpátky do postele. Před chvílí jsem se na něj dívala a spí. Opravdu.“
Oliver sklopil pohled a připadal si jako idiot. ,,Omlouvám se.“
,,Nemáš se za co omlouvat. Dušan mi řekl, že jste se včera trochu chytli.“
,,Řekl mi, že je nemocný.“
Pokývala hlavou. ,,Já vím, že ti to řekl. Přijď odpoledne, to už bude určitě vzhůru. Promluvíte si.“
,,Já…“ Stále hleděl do země a nevěděl, jak zformulovat slova. ,,Já nějak nevím, co mu mám vlastně říct.“
,,Možná by stačilo mu říct, že ho máš rád.“
Podíval se na ni, kývnul a bez rozloučení odešel.

,,Ele, kup mi tohle,“ zaprosil Vítek a strkal Eleně pod nos přívěsek na klíče ve tvaru lebky.
,,Na to zapomeň,“ pronesla. ,,Na lebky máš ještě čas.“
,,Ale Adam z vedlejší třídy má mikinu s lebkama.“
,,Co je ti po nějakém Adamovi z vedlejší třídy?“
Vítek se zamračil. ,,Asi máš pravdu. Co je mi po něm?“
Elena se na něj usmála a dál se probírala nejrůznějšími doplňky s logy kapel. Chtěla koupit Ireně k narozeninám něco originálního a zároveň užitečného.
,,A co tohle, Ele?“ Vítek vzal do rukou pásek s nápisem AC/DC.
Elena se zasmála. ,,To určitě ne.“
,,Tak už něco vyber,“ zaplakal.
,,Jdi si prohlédnout komiksy.“
,,Můžu?“ zaradoval se.
Kývla a byla ráda, že se ho konečně zbavila. Vítka s sebou do města brala jen málokdy, většinou, když nebylo zbytí. Dnes ráno začal Václav ječet po mámě kvůli kávě s přehnaným množstvím mléka, hádka gradovala, a tak se Elena rozhodla, že bude lepší, když vezme Vítka pryč z domu.
,,Ahoj.“
Lekla se a upustila peněženku, kterou svírala v ruce. Oliver se zasmál. ,,Promiň, já nechtěl.“
,,Ahoj, Vere.“ Shýbla se pro peněženku a vrátila ji do regálu. ,,Co tady děláš?“
,,Je to můj svatostánek.“ Rozpřáhnul paže a usmál se. ,,Bontonland je moje oáza klidu. Potřebuju se na pár hodin zabavit a tady mi to půjde snadno.“
,,Jak se máš?“
Zamračil se. Mám jí to říct? Nemám jí to říct? Rozhodnul se mlčet. ,,Docela to jde. Co ty?“
,,Nic moc,“ zavrčela. ,,Snažím se vybrat pro kamarádku nějakej dárek k narozkám.“
,,Jakou kapelu poslouchá?“
,,Ona poslouchá všechno,“ mávla rukou. ,,Bude jí to jedno.“
,,Kup jí hrníček.“
,,No jo,“ plácla se po čele. ,,Ony jsou tu i hrníčky. To je dobrej nápad. Ten, co jsem jí dala minule, už stihla rozbít.“
Usmál se a následoval ji k hrníčkům. ,,Co budeš dělat večer, Eleno?“
,,Nevím. Asi nic. Je neděle a já musím zejtra do školy, tak asi půjdu brzo spát.“
,,A nechtěla bys zajít někam na drink?“
Měla chuť začít radostí tancovat. ,,Když se do půlnoci dostanu domů, tak bych šla ráda.“
,,Tak se v sedm sejdeme pod koněm, jo?“
,,Hmm,“ kývla. ,,U kterého kopyta přesně?“
Usmál se. ,,U toho zdviženýho.“
,,Budu tam.“ Chtěla se ještě na něco zeptat, ale na rameno jí zaklepal jeden ze zaměstnanců ostrahy obchodu. Ukázal prstem na Vítka, který postával vedle něj a tvářil se jako andílek.
,,Patří to k vám?“
,,Ano,“ kývla Elena hlavou. ,,Co provedl?“
,,Zbořil regál s komiksy.“
,,Jen jsem zatáhnul za ten uvolněnej šroubek,“ pípnul Vítek.
Elena převrátila oči v sloup. ,,Já se za něj moc omlouvám.“
Oliver měl co dělat, aby nevybuchnul smíchy. Týpek od ostrahy pokýval hlavou a předal Vítka Eleně. Ta ho hned počastovala pohlavkem.
,,Jsi normální?!“
,,Babička mi často říká, že ne.“
Oliver se zakuckal smíchy. ,,Ty seš hustej, kluku.“
,,Co to znamená?“
,,Nic,“ řekla Elena rychle, vzala Vítka za ruku a mířila k východu. ,,Tak v sedm pod zdviženým kopytem!“

Přišel v půl osmé a vymlouval se na dopravní zácpu v metru. Elena se rozhodla to raději nekomentovat, čapla Olivera za rukáv a vykročila k jednomu ze svých oblíbených barů. Oliver jí po cestě povyprávěl, že je Dušan nemocný, protože to prostě potřeboval někomu říct, dostat to ze sebe. Elena v něm vzbuzovala důvěru, vlastně ani nevěděl proč. Cítil se potom mnohem líp, když část svého trápení předal dál.
,,Bude chodit na chemoterapie?“ zeptala se, když dorazili do baru.
,,Jo,“ kývnul. ,,Dneska odpoledne jsme se o tom bavili. První má za dva týdny.“
,,Je mi ho strašně líto. A to ho ani neznám.“
,,Promiň, já to jen musel někomu říct.“
Mile se usmála. ,,V pohodě, nemusíš se omlouvat.“
,,Dáme si pivo nebo slivovici?“
,,Cože?“ vyděsila se. ,,Pivo. Jednoznačně pivo. Po slivovici jsem hned kantáre.“
Zasmál se a zapálil si. Když mu někdo zaklepal prstem na rameno, mírně se zašklebil nevolí, ale otočil se.
,,Nazdar,“ prskla po něm Julie.
,,Ahoj. Jak se máš?“
Neodpověděla mu, zadívala se na Elenu a zeptala se: ,,Nebude ti doufám vadit, že si ho na chvíli půjčím?“
Zakroutila hlavou. ,,Ne, v pohodě.“ Vadilo jí to strašně, ale přišlo jí trapné to přiznat.
,,Díky. Olivere?“
Kouknul na Elenu. ,,Já se hned vrátím.“
Popošel s Julií trochu stranou a zeptal se: ,,Co potřebuješ?“
,,Ty sketo! Ty zkurvenej parchante!“
Oliver na ni vykulil oči a rozhlédnul se kolem. Díky Juliině pištivému hlasu na něj upínalo pozornost několik očí, včetně těch Eleniných.
,,Co jsem provedl?“
,,Ještě se ptej! Vyspal jsi se se mnou a od tý doby jsi se neozval! Já jsem ti několikrát psala, několikrát volala!“
,,Měl jsem hodně práce.“
,,A teď máš taky hodně práce, co? Taky hodláš tamtu flundru dostat do postele?“
,,Hele, nemluv o ní tak.“
,,Já si budu mluvit jak chci.“ Tváře jí zčervenaly zlostí. ,,Proč jsi mi nenapsal?“
,,Protože vyspat se s tebou byla chyba.“
Julii se zablýsklo v očích, napřáhla se a vlepila Oliverovi facku, jen to plesklo. Hlava mu odletěla na stranu, z úst se vydralo přidušené au.
,,Hajzle!“ zařvala na něj naposledy a opustila bar.
Oliver si hladil bolestivě pulsující místo na tváři a byl tak mimo, že zůstal stát bez hnutí na místě.
,,Vere?“ zavolala na něj Elena. ,,Jsi v pohodě?“
Otočil hlavu směrem k ní. ,,Co to bylo?“ zahuhňal.
Elena zakroutila hlavou. ,,No, to já netuším. Ale ráda bych si to vyslechla.“ Potom se začala smát, až jí z toho tekly slzy.