Authors´ Challenge II - 1. díl - Ta z metra

Ani vlastně nevěděl, kdy si jí poprvé všimnul. Ale jakmile se tak stalo, už se nedokázal koukat nikam jinam než na ni. A ona upřeně zírala na něho.
Zkusil se na ni pousmát, jestli zareaguje a dá mu tak signál, že má o něho zájem, ale její výraz se nijak nezměnil. Přesto za celou dobu, co jeli z Můstku na Dejvickou, ani jednou nesklonila hlavu, pouze ho dál propalovala dvojicí těch svých neuvěřitelně tmavých očí.
Na konečné se zvedl a vystoupil z metra, i když neodolal tomu, aby se ještě naposledy neohlédl. Stála na nástupišti a pozorovala ho. Osamocená… a celá v černém… jako Smrt… Na okamžik zvažoval, že k ní půjde a zeptá se jí, co vlastně chce, ale pak si to rozmyslel. Kamarádi už na něho čekali a on nechtěl zase přijít jako poslední.
Vyběhl schody a rychlou chůzí vyrazil k blízké hospůdce. Měl štěstí, Michal teprve vytahoval ohmataný balíček karet a podle čárek na lístku se dalo usoudit, že tam jeho kamarádi nedorazili příliš dlouho před ním.
„To je dost, že jdeš!“ zašklebil se na něho přesto Pavel a důkladně si přihnul z půllitru.
„Ujelo mi metro!“ vymluvil se a objednal si taky rychle jedno pivo. Neměl na něj sice chuť, ale ještě míň měl chuť vybočovat. Vždycky se snažil jít s davem a příliš na sebe neupozorňovat.
„Ty vole, to je teda kus!“ hvízdnul najednou obdivně David a on se zadíval směrem, kterým jeho kamarád civěl s nadšením malého děcka, když spatří Mikuláše.
A bezděčně sebou trhnul. Protože u baru neseděl nikdo jiný než jeho známá z metra. Dlouhý černý kabát, který měla předtím na sobě, nyní ležel na vedlejší stoličce a on se tak mohl pokochat jejíma dlouhýma nohama v těsných černých nohavicích a dekoltem vystaveným na odiv v úsporné černé vestičce. Záda měla docela holá, jen vlnité tmavé vlasy je občas pohladily, když trochu pohnula hlavou. A opět ho hltala tím svým dychtivým pohledem.
„Potkal jsem ji v metru…“ přiznal, i když vlastně nevěděl proč.
„Jo? Takže tu máte rande?“ zeptal se David, který už se skoro zvedal, aby k té dívce vyrazil. Zklamání v jeho hlase nešlo přeslechnout.
„To ne… Asi tu na někoho čeká…“
Pavel se pochybovačně ušklíbnul. „Taková kost a tady? Ta je minimálně o třídu vejš, kámo!“
Pokrčil rameny. „Tak budem hrát nebo co?! Jsme snad ženský, abychom tu jen tak kecali?!“
„Klid, vždyť už rozdávám!“ konejšil ho Michal a hodil jeho směrem několik karet. „Nedávno jsem viděl film… o upírech… Ta holka, co tam hrála, vypadala skoro podobně!“
Pavel se bujaře zachechtal. „Jo, chlape, radši bacha na krk!“
Taky se tomu zasmál, ale jenom z povinnosti. Moc vtipné mu to totiž nepřišlo. Ne, že by tu dívku podezíral z nějakých krvežíznivých úmyslů, ale něco podivného na ní přece jen bylo. A ta její pleť… taková bledá…
„Seš na řadě, vole!“ praštil ho do zad David a on radši ty své znepokojivé úvahy pustil z hlavy a soustředil se na hru.
Když po nějaké době objednávali už bůhví kolikátá piva, vrhnul směrem k baru letmý pohled. A pak další, tentokrát důkladnější. Ale ani když se vzápětí rozhlédl po hospodě, už tu dívku nikde nezahlédl. I její kabát byl pryč.
„Posrals to, vole, měls ji rovnou nechat mně!“ povšimnul si David jeho pátrání. Bylo však zřejmé, že ho její nenápadný odchod také zaskočil.
„A co bys ty dělal s upírkou, Dave?“
„To co s každou jinou ženskou, ne? Jenom hulení bych asi vynechal!“
Následoval bujarý výbuch smíchu. Kluci už měli dost vypito a začínali dělat volovinky. To se mu příliš nezamlouvalo. A ani ty jejich poznámky.
„Musím už jít…“ ozval se a spěšně do sebe kopnul zbytek piva.
„Ty vole, vždyť ještě ani není půlnoc! Vstáváš ráno do školky nebo co?!“
„Ne, fakt už musím,“ trval na svém a i přes posměšné řeči kluků si obléknul bundu a vypadnul ven.
Když stanul na chodníku před podnikem, s úlevou nasál relativně čistý vzduch. Jak on nenáviděl zápach z cigaret! Jenže těžko v téhle době najít hospodu, kde se nesmí kouřit. Znechuceně potřásl hlavou, zabořil ruce do kapes, aby je aspoň trochu ohřál, a vyrazil k domovu.
Na to, že byl teprve podzim, klesala v noci teplota už povážlivě nízko. Možná díky tomu nepotkal cestou příliš chodců. Normálně by i on dal přednost tramvaji, ale dnes měl z neznámého důvodu chuť se projít. Potřeboval si utříbit myšlenky a na to byla procházka noční Prahou přímo ideální. Temné stíny kolem něj ho nijak neděsily, cítil se v jejich objetí daleko lépe než ve dne. Bezpečněji.
Tedy přinejmenším do té doby, než se zpoza jednoho stromu, který míjel, vyloupla ta dívka a přitočila se k němu. Ve svitu bledého měsíce působila ještě nepřirozeněji než předtím, spíše jako nějaký přelud. Ovšem dýka, kterou svírala v ruce, byla až příliš reálná. O tom se mohl přesvědčit v okamžiku, kdy mu ji s nečekanou silou vrazila do břicha.
Tlumeně vyheknul a s dlaní přitisknutou na silně krvácející ránu se sesul na kolena. Ochromený šokem a bolestí sledoval, jak ta dívka vytáhla z kapsy kabátu mobil a vyťukala něčí číslo.
„To jsem já… Dostala jsem ho…“