Ukolébavka (19)

Sice se smála, až se za břicho popadala, ale zároveň v ní začal pípat varovný alarm. Oliver pravděpodobně nebyl žádný svatoušek a podle Juliina výstupu Elena pochopila, že sex na jednu noc byl u něj na ,,denním“ pořádku. A to se jí moc nezamlouvalo.
Oliver se vrátil zpátky ke stolu, stále si mnul bolavou tvář. ,,Hele, zkus zapomenout na to, co jsi právě viděla.“
,,Proč?“
,,Je to docela trapný.“
,,Trapas to byl. Pro tebe, samozřejmě. Já jsem se dobře pobavila. Jestli tomu dobře rozumím, tak jsi jí udělal dobře a dál jsi ji neřešil.“
Kývnul, ale do očí se jí u toho nepodíval. ,,Jo. Hele, bavit se o tom nebudeme, že ne?“
Chtěla z něj vytáhnout všechny podrobnosti, ale raději mlčela. V jeho rudém obličeji viděla, že by se raději bavil o kozích bobcích, než o Julii. Proto spolkla všechny otázky, které se jí draly na jazyk. A malý plamínek žárlivosti, který jí plápolal v srdci, raději ignorovala.

Když se vrátila Elena domů, byla si nade vše jistá, že se do Olivera zamilovala. Jediný pohled do jeho modrých očí, jeden jediný úsměv na jeho tváři a srdce jí tlouklo jako zvon.
Ulehla do postele, přikrývku si přitáhla až k bradě a představovala si, jaké by to bylo, kdyby spolu začali chodit.

O nějaký ten týden později už sluníčko bohatě hřálo, a tak se Elena vystrojila do krátkých černých šatů a vlasy si svázala do přísného ohonu. Znovu objala svou matku a řekla:
,,Opravdu si nemusíš dělat starosti, mami.“
Vráska na jejím čele mluvila za vše. ,,Jsi si jistá, že to beze mě zvládnete?“
Elena kývla. Akutní zánět močových cest, který stihnul její mámu, a který je nutné doléčit třítýdenním pobytem v lázních, přišel Eleně vhod. Václava nikdy moc nezajímalo, kdy se večer vrací domů a jestli dělá úkoly. Čekaly na ni tři týdny klidu a blaha. Své nadšení se snažila nedávat moc najevo a díky vrozenému hereckému talentu vypadala, že ji matčin odjezd mrzí. Byla na sebe pyšná.
,,Pusu,“ natáhnul Vítek ruce.
Matka jej zvedla do náručí, políbila ho a pevně jej k sobě přitiskla. ,,Broučku, bude se mi stýskat.“ Potom se zadívala na Václava. ,,Po tobě taky, drahý.“
Naklonil se k ní, aby ji políbil na rty, vzal jí Vítka z náručí a řekl: ,,Tak už nastup do toho vlaku, nebo ti to ujede.“
Kývla. ,,Bude se mi po vás moc stýskat. Budu denně volat.“ Vystoupala po schůdcích do vlaku a převzala od Eleny kufr na kolečkách. ,,Děkuju. A chovej se slušně, Eleno. Vašku, dohlídni, ať nekouří a moc nepije.“
,,Spolehni se.“ Změřil si Elenu jedním ze svých slizkých pohledů. ,,Já na ni dohlídnu.“
Eleně přejel po zádech mráz. ,,Ahoj, mami.“
,,Pá, mámo!“ zavolal ještě Vítek a zamával svou drobnou ručkou.
,,Milostivá,“ ozval se průvodčí vlaku. V rukou křečovitě svíral plácačku a tvářil se netrpělivě. ,,Máte ještě něco na srdci? Nebo už konečně můžu písknout odjezd?“
Máma se začala rychle omlouvat, naposledy zamávala a odebrala se do kupé.

,,No super,“ zavýskla Blanka do telefonu. ,,Takže máma je v cajku. Ještě by to chtělo odstranit strejdu Václava a Vítka šoupnout babičce a uspořádáme u tebe kalbu.“
,,To nebude problém. Václav má v plánu v sobotu vyrazit na víkend na ryby se svými přáteli. Všichni jsou stejně slizcí jako on. Tudíž bude Vítek u babičky.“
,,No super. Tak zakalíme, ne?“
,,Mohli bychom posedět, to je pravda. Ve špajzu jsou archivní vína.“
,,Dokonalé. Tak ještě spacifikuj Irenu a uděláme si babinec.“
,,Uděláme si nějaký jídlo?“
,,To si piš. Třeba palačinky bych si dala. Pak mi ještě zavolej a upřesníme to. Teď musím, začíná mi hodina.“

Dušan se třásl pod návaly zimnice. Zuby mu hlasitě drkotaly a celé tělo se chvělo jako v agónii. V krku cítil pálení a bolest od častého zvracení a pot z čela mu stékal do očí. Nebyl schopný se pohnout, nebyl schopný mluvit. Jen ležel, třásl se a počítal každý svůj plitký nádech, aby si alespoň něčím ukrátil čekání na to, až bolest poleví.
,,Ještě chceš přikrývku?“ zeptal se Oliver starostlivě. Věděl, že starat se o Dušana po chemoterapii nebude zrovna lehké, ale cítil, že jako nejlepší kamarád by s ním měl tyto chvíle trávit.
Dušan místo odpovědi jen mrknul, a tak Oliver zamířil z pokoje do obýváku, kde na gauči seděla Dušanova máma. Z očí jí tryskaly slzy.
,,Máte ještě další přikrývky?“ zeptal se Oliver opatrně.
,,Já to nezvládám,“ zaplakala. ,,Nedokážu se na něj takhle dívat. Já nemůžu. Nemůžu vidět, jak moje dítě trpí.“
Oliver přešlápnul na místě a přemýšlel, co na to říct. ,,Proto jsem tady. Spolu to zvládneme.“
Upřela na něj uslzený pohled a lehce přikývla. ,,Vezmi přikrývky z mojí postele.“
Sotva to dořekla, když se z Dušanova pokoje ozvalo dávivé zvracení. Chtěla se zvednout, ale Oliver ji zarazil.
,,Odpočívejte. Já to zvládnu.“
Vůbec tomu ale nevěřil. Chtěl pryč, chtěl utéct někam daleko. K někomu, s nímž mu bylo vždycky dobře. Esemeska od Eleny pro něj byla jako spása přímo z nebes.