Hra na kočku a myš - 11.kapitola

11. KOSTEL

Dveře od bytu otvírám přesně s úderem páté. Teda musím uznat, že už jsem celkem dost unavená. Udělám to, co už jsem dlouho neděla a moc dobře vím proč. Napustím si plnou vanu horké vody a pokusím se v tom mém bordelu najít nějakou tu pěnu do koupele a tomu podobný aromatický sračičky a tabulku hořké čokolády na chuť… inu… nějak relaxovat musím…
Po hodině rochnění ve vaně se jdu natáhnout na sedačku a… usnu. Jo, normálně jsem vytuhla. Poslední dny toho na mě bylo moc a tuším, že ty nadcházející nebudou o moc lepší…
Ovšem zítra je můj den „D“. Rozhodla jsem se totiž znovu jít do toho kostela a vyzvednout si tu tajemnou krabičku, ať už v tom krámu bude cokoliv. Čím dřív to udělám, tím to bude lepší. Takže nač to odkládat, že?
Ze spánku mě vytrhne až protivné zvonění budíku na mobilu, což u mě není obvyklé… většinou vstávám mnohem dřív, než mě začne budit. S přemáháním se natáhnu po mobilu a rázně ho umlčím. Teprve po chvíli se vyhrabu z postele.
Už před sedmou vytrvale klušu severní částí skladišť, poblíž Central Parku, Washington Square. Snažím se působit nenápadně, i když popravdě řečeno… eh… jak nenápadně může asi působit vysoká blondýnka utíkající zrovna touhle pochybnou a leckdy i životu nebezpečnou čtvrtí… moc ne, no…
Původně jsem nechtěla jít sama, ale vzít sebou Kate, se kterou jsem se poslední dobou v rámci možností spřátelila, nebo Phoebe, ale nakonec jsem se poučila z toho snu… lepší zkrátka bude, když půjdu sama. Jejich sen to stejně není.
Minutku stojím před tou ponurou siluetou kostela, kterého pomalu zalévala nazlátlá záře teprve vycházejícího slunce a… váhám. Nevím proč, ale mám z toho sakra blbej pocit. A to není dobrý znamení. Většinou totiž tyhle moje předtuchy dopadají mnohem hůře, než bych si pomyslela. Dobrý, co? Tak se nedivte, že jsem nervózní.
Vezmu za mohutnou tepanou kliku těžkých dubových vrat, střežících vstup do kostela a otevřu. Když zjistím, že uvnitř nikdo není, vejdu dovnitř a s hlasitým zaskřípáním, které mi doslova drásá uši, za sebou zase zavřu.
Srdce se mi bůhví proč, jakmile vykročím k polorozpadlému oltáři, prudce rozbuší takovým způsobem, až mám pocit, že mi vyskočí z hrudi. Při nádechu mi do plic vnikne zatuchlý vzduch, smíšený z cigaretovým kouřem. No fuj…
Za oltářem si dřepnu a prsty neomylně zajedu pod ztrouchnivělou desku. Nadzdvihnu ji a posléze lehce vypáčím ven. Abych ji mohla položit bokem. Jakmile se mi naskytne pohled na právě tu černou krabičku, o které se mi už tak dlouho zdají svým způsobem děsivé sny, zalapám po dechu v němém úžasu.
Bez váhání pro ni nedočkavě sáhnu a vytáhnu ji ven. Překvapí mě, jak je lehká… jako by byla prázdná, ovšem když s ní opatrně zaštěrchám, ozve se zvuk nějakého nejspíše plochého předmětu, narážejícího na stěny krabičky.
A v tu chvíli to zaslechnu. To tiché, sotva slyšitelné vrznutí, nejspíše dveří. A potom… ticho. Prudce se po tom zlověstném zvuku otočím.
A to, co uvidím… mě ani trochu nepotěší. Spíše naopak. Asi dvě vteřiny civím na tři mužské postavy stojící právě v tom rohu, kde předtím zmizel i Charlie, v nichž bezpečně poznávám Marca, CJe a toho holohlavce ze snu. Pak na víc nečekám a vystřelím k hlavním dveřím, protože to je moje jediná šance na útěk.
Ramenem prudce vrazím do dveří, až obě vrata s hlasitým třísknutím rozrazím a vrata se rozletí. Au, stačím si pomyslet, to rameno bude bolet… poté se rychlým sprintem, aniž bych se po nich otáčela, vydám tou uličkou, kterou jsem sem přišla.
Utíkám tam, kde jsem si jistá, že budu v bezpečí. Do školy. Sotva vběhnu do vestibulu, nevšímajíc si udiveného vrátného, co si do teď v klidu popíjel kafčo a četl noviny, předkloním se a snažím se zhluboka dýchat. Od toho šíleného běhu, rovnocenného s výkonem nějakého špičkového atleta, mě pálí plíce, srdce zprudka buší a je mi maličko na omdlení. Jedinou útěchou mi je, že v pravé ruce stále svírám onu krabičku, kvůli které se to celé odehrálo.
Když už je mi aspoň o trochu lépe, vyrazím ke své skříňce a krabičku do ní schovám tak, že ji zastrčím za učebnice a prostě bordel, co v ní mám. Strašně ráda bych se podívala, co v ní je, ale..ne nemůžu. Později. Teď to ještě není bezpečné…
Vejdu do třídy a jdu se posadit na své místo vedle Kate, která už se po mně netrpělivě dívá. Inu… prošvihla jsem první hodinu, tak se jí ani nijak extra nedivím.
„Suze? Co se stalo…?“ Zeptá se mě, sotva vedle ní dosednu. Eh… to asi vypadám fakt hrozně, když něco tuší… a ne že by mě to nějak moc vadilo. To ne. Je mi jako obvykle celkem putna, jak vypadám.
„No… byla jsem si zařídit jednu věc… v tom kostele,“ zašeptám tiše a očima těknu po přicházejícím Simonovi. Sakra. Že já na toho chlapa mám vždycky největší štěstí, když ho nechci ani vidět…
Reakce Kate mě ovšem překvapí. „Cože?!“ Vyštěkne. „Slíbila jsi, že půjdu s tebou!“
A vykřikla to tak nahlas, až se po nás otočil zvědavě jak Chris tak i Paul, a k mé smůle i David Simon.
„Kate!“ Napomenula jsem ji ostře. „je to moje věc.“
„Sulivanová…! K tabuli!“ Ozvalo se v tu chvíli od katedry. Zvednu se tedy a pomalým loudavým krokem se vydám na určené místo. Jen stěží přitom potlačím úšklebek. Simon se mě na něco zeptá, ale tak nějak ho ani nevnímám. Ksakru, vždyť já mám na práci mnohem důležitější věci, než se tady pachtit s vysvětlováním co je to hypofýza a hipotalamus…
Odcházím si sednout s krásnou kulatou známkou v indexu. Ale co… nijak mě to netrápí.
Nemůžu si ovšem nevšimnout Chrise, který mi pobaveně popřeje ke k „krásné“ známce. Usadím ho tedy ze slovy : „Radši si opatruj své mužství, nádhero.“ Avšak jedno vím jistě. Dnešní den ještě zdaleka neskončil…