Ukolébavka (20)

,,Ty jsi pozvala Olivera na palačinky?“ Irena se plácla po čele. ,,Bože, ty jsi ho měla pozvat spíš na pivo, rozumíš? Někam, kde byste spolu byli sami. A ne k sobě domů, kde bude Blanka.“
,,Hele,“ ohradila se Elena a v duchu se usmála, protože od té doby, co se s Oliverem seznámila, používala toto slovo častěji. A to čistě z jednoho důvodu. Oliver jím začínal osmdesát procent všech vět, které vypustil z pusy. Slova jsou tak nakažlivá, pomyslela si Elena a tentokrát se zasmála doopravdy.
,,Co je?“ zamračila se Irena. Rychle si opsala z tabule výsledek matematického příkladu, postupem se nezatěžovala.
,,Chtěla jsem ti říct, že mi Blanka schválila ho pozvat. My dvě sníme tak šest, možná sedm palačinek dohromady a kdo sní ten zbytek? Ty ses na nás vykašlala, tak…“
,,Já se na vás nevykašlala,“ ohradila se okamžitě. ,,To mám našim říct, že s nimi nepojedu na víkend k babičce? Bože, víš ty vůbec, jaký by se strhlo peklo?“
Elena pokrčila rameny. ,,Místo tebe přijde Oliver.“
,,Přijde?“
,,No včera večer mi odepsal, že se staví. Prej na ochutnávku.“
,,Moc bych tomu nevěřila,“ řekla Irena upřímně. ,,Sám. Dvě ženský. Barák prázdnej. Palačinky a šlehačka.“
,,Bože, nechceme ho přece znásilnit.“
Irena se pokřiveně usmála a mrkla na Elenu. ,,Jsi si jistá?“
Sklopila pohled na papír s příklady. ,,Tak jako nebyla bych proti, kdyby…“
Irena se zasmála. Hned potom střelila očima po profesorce, jestli ji neslyšela. Byla naštěstí tak zabraná do vysvětlování příkladu, že si Irenina smíchu nevšimla.
,,Takže bys mu dala?“
Elena se poškrábala ve vlasech. ,,Když on se na mě usměje a já jsem úplně mimo. Kdykoli ho vidím, tak se mi roztřesou kolena. Otřepaná fráze s motýlky v břiše na mě taky platí. Nezajímá mě nic jiného, když jsem s ním. Myslím na něj třiadvacet hodin denně.“
,,Prý se tomu říká láska,“ zanotovala Irena šeptem a obě dvě se rozesmály. ,,A na co myslíš tu poslední hodinu?"
,,To spím."
,,Ty spíš hodinu denně? Ty zrovna."
,,Samozřejmě, že ne. Ale každou noc se mi o něm zdá. A ta hodina, to je chvíle, kdy se do toho snu přimotáš třeba ty a on odejde."
,,Tak sorry, že se ti montuju do snů."
,,No, jako nemusela bys, to je fakt."
Irena ji šťouchla do ramene. ,,Mrcho." Pak se zase zasmála.

,,Pozvala tě na palačinky?“ Dušan se zasmál.
Oliver kývnul a loknul si piva z flašky. Dušan mu tiše záviděl. S alkoholem i s cigaretama se musel rozloučit.
,,A ty víš, kde bydlí?“
Oliver se pousmál. ,,Tak přibližně. Vlastně vůbec ne.“
,,Aha.“ Dušan si poposednul na lavičce a chvíli pozoroval postarší paní, jak marně zápolí s vodítkem německé dogy. ,,A to tam bude jenom ona?“
,,Ne, ještě nějaká její kamarádka. Kdybys mě praštil, tak si stejně nevzpomenu, jak se jmenuje. Ale psala mi to. Měl bych se sebou něco udělat.“
Mávnul rukou. ,,Ona si zvykne, že ti některý věci musí říkat desetkrát.“
,,Mám tam jít?“
,,Nechceš?“
,,Docela jo.“
,,Tak tam jdi, ne?“
,,Nebude to trapný?“ ptal se, když tahal z kapsy mikiny cigarety.
,,Pokud ti nesvěří pánev, tak ne.“
,,Hele, já umím vařit.“
,,Špagety s kečupem se nepovažují za vaření.“
,,Umím si taky namazat chleba.“
,,A umíš si ho ukrojit?“
Odfrknul si. ,,K mému štěstí se prodávaj už krájený.“
Dušan se rozesmál a snažil se ignorovat kouř z Oliverovi cigarety, který mu vlítnul do nosu a rozdráždil jeho chuťové buňky. Nešlo mu to.,,Vere, dej mi cígo.“
,,Zapomeň.“
,,Jedno mě nezabije.“
,,Jdi do prdele.“
,,Vere…“
,,Hele, ty ses neviděl včera.“
,,Já jsem byl ten, co zvracel?“
,,Chceš mě nasrat?“ zeptal se ostře.
Dušan jen lehce zakroutil hlavou. Moc si vážil toho, že mu Oliver při nevolnostech po chemoterapiích pomáhá. V žádném případě ho nechtěl naštvat.
,,Takže já zejtra půjdu k Eleně domů, spořádám pár palačinek a…?“
,,Nejsem si jistý, jestli přesně teď vím, na co se ptáš.“
,,Co když…Co když mi zase rupne v koulích a…Vždyť víš.“
,,No, jestli si chceš připsat další zářez, bránit ti nebudu.“ Spíš ti budu tiše závidět, dodal v duchu. Byl tak zesláblý, že si sám sebe nedokázal představit při sexu. Štvalo ho to.
,,Ona je hezká.“
,,Tak ji ojeď.“
,,Ale ona je fajn, já nechci, aby…“ Odmlčel se, vztekle potáhnul z cigarety a zaklel.
,,Ty vztahy jsou ale složitý, co?“ zasmál se Dušan.
Kývnul. Podíval se na něj a drobné krůpějky potu na jeho čele Olivera donutili zeptat se: ,,Je ti dobře, Dušane?“
,,Jo,“ kývnul. ,,Je to dobrý.“
Nevěřil mu. ,,Není ti zle?“
,,Dá se to přežít. Fakt v pohodě.“
Zamračil se na něj. ,,Hele, jestli je ti zle, tak jdeme k tobě domů.“
,,Jsem rád, že jsem konečně zase venku. Doma mě přepadá fobie. Fobie ze čtyř stěn.“
Oliver ho chápal. Proto se rozhodl, že mu dá ještě patnáct minut, a potom ho dotáhne domů, ať už se mu to líbí nebo ne.

Bylo po půlnoci, když se Elena probudila z nepříjemného snu. Rychle několikrát za sebou zamrkala, aby vzpomínku na dva krvelačné upíry zahnala. Splašený tlukot srdce se po chvíli uklidnil, ale i tak se Elena necítila dobře. Posadila se na posteli, promnula si oči a natáhla se po stolní lampičce. Jakmile umělé světlo ozářilo místnost, vykřikla.
Václav stál v rohu místnosti a upřeně Elenu pozoroval. ,,Měla jsi zlý sen, viď?“
,,Co tady děláš?“
Nasadil nechápavý výraz. ,,Slyšel jsem tě křičet ze spaní. Tak jsem přišel.“
Stáhla obočí do úzké linky. Nevěřila mu ani slovo. ,,Jdi pryč, prosím.“
,,Už je všechno v pořádku?“
,,Bude, jakmile odejdeš.“
,,Eleno, co to povídáš? Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku.“
,,A proto na mě zíráš ve tmě?“ vyjela po něm. ,,Jdi pryč. Hned!“
,,Nezíral jsem na tebe.“
Měla chuť začít hystericky ječet. Toužebně si přála, aby byla máma doma. ,,Václave, vypadni z mého pokoje.“
,,To má člověk za svoji dobrotu,“ procedil mezi zuby a odporoučel se.
Jen co se za ním zaklaply dveře, vyskočila Elena z postele. Zamkla dveře na dva západy a slzy, které se jí draly do očí, zahnala hlubokým dýcháním.
Do postele ulehla s pocitem, že jednoho dne z Václavova chování zešílí. Psychicky se sesype. Zakryla se až k bradě a pokoušela se usnout.
Spala ještě neklidněji, než když se jí zdála noční můra.