Author´s Challenge II - ta z metra 14

Necítil jsem se tu ani trochu dobře. Ze všeho na mě sálala ponurost starých dob. Připadal jsem si na tom volném prostoru jako v uzavřené cele. Dokonce i dýchat mi najednou nešlo, ale to bylo nejspíš jenom psychosomatické.
Rozhlédl jsem se kolem a nikde se nepohnula ani tráva. Čekal bych, že náměstí bude plné lidí, ale tady nebylo ani živáčka.
Trochu mi to připomnělo Matrix. Teď jen aby se objevil Morpheus. To už bych se asi neudržel smíchy.
K mému překvapení ale jediný kdo se objevil byl vysoký muž v černém kabátu. Vlasy měl schováné pod kápí a i když vrhala značný stín, tak do obličeje mu bylo poměrně dobře vidět. Jeho pleť totiž s barvou kabátu značně kontrastovala. Byla sněhově bílá. Pohled měl až nepříjemně studený a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že na něho prostě jenom tak civím.
Zavrčel a oči se mu zúžily při tom, jak si mě prohlížel. Obzvláště dlouho se zdržel na mé šíji, což se mi ale ani trochu nelíbilo. Uvědomil jsem si, že mám v krku knedlík strachu a rychle jsem polknul.
„Jsem Honza. Teda vlastně Phallus.“ Snažil jsem se prolomit trapné mlčení, ale zřejmě marně.
Podíval se na mě, jako kdybych zničil posvátnou minutu ticha a zadíval se na mě tak zle, že mě to donutilo o krok ustoupit. Ruku, kterou jsem předtím natáhl k pozdravu, jsem rychle schoval za záda.
Když na mě vycenil zuby, došlo mi v plné síle, co je zač. Dlouhé špičáky se nedaly přehlédnout. Přiblížil se a já měl pocit, jakoby se mě už dotýkala smrt. Začal jsem ustupovat.
V panice, která mě pojala, jsem se otočil a chtěl utýct někam hodně daleko. Jaké ale bylo mé zděšení, když jsem narazil do něčeho tvrdého tmavého. Odrazil jsem se od toho a snažil se ihned zaostřit. Netuším jak se za takový okamžik ocitl přede mnou, když jsem od něho utíkal, ale prostě tam byl. Připadal jsem si jako v pasti. Kam utéct teď? Otočil jsem se a začal utíkat na druhou stranu, ale přihodilo se to samé.
Přiznám se, že větší strach jsem v životě nepocítil. Najednou mi došlo, že utéct není kam. Že bude všude. Nemohl jsem se ani pohnout. Celé tělo mi ztuhlo hrůzou. Byl jsem úplně paralyzovaný. Srdce bilo divokým tempem a plíce nestíhaly dýchat. Se zornicema rozšířenýma děsem jsem sledoval, co se bude dít. Přibližoval se ke mně. Zavřel jsem oči a veškerá realita se ztratila.

„Další záchvat?“ zeptal se doktor, který přišel do sálu hned jak ho zavolali. Protáhl si ztuhlý krk až mu za ním křuplo. Už měl dneska sedm hodin ze směny za sebou. Příšerná noční, vážně. Nejspíš to dělal ten úplněk. Probouzel už téměř zesnulé.
Odpovědí mu byl dlouhý táhlý tón.
„Krucifix.“ Zanadával, ale okamžitě přiskočil k lůžku. A převzal od sestry defibrilátor.
Pak jedna část jeho kacířského já se ozvala.
„Sestro, byla v posledním týdnu zaznamenána nějaká mozková aktivita?“
„Ano, ale EEG vykazuje jen nízké hodnoty.“
Nastalo dilema člověka, který složil hypokratovu přísahu. Ležel tam přeci už takovou dobu. Spoustě lidem by se ulevilo, kdyby zemřel. Ale nějaká aktivita tam přeci jenom je. Pořád ještě by to byla vražda.
„Pal.“

Probral jsem se pod kašnou a Praetor na mě stříkal vodu.
„To nebylo nutné, kolego. Měl jsem za to, že máte dostatečný přísun krve, takže vám ho sem poslat můžu. Ale vy jste mi ho vyděsil k smrti. Tak se rozmyslete. Buď ho jako pomocníka chcete a nebo ne. Pro něho by to byl více než dostatečný trest. Zvlášť pokud ještě ani neví, že dokáže cestovat časem a tudíž vám utéct. Ale jako potravu jsem ho nepřivedl.“
„Pomocníka pochopitelně potřebuji. No nezlobte se Praetore na mě, ale i kdybych byl úplně nakrmený, tak z něho vždycky pocítím mládí a nevinnost a to přitahuje jako máloco jiného.“
„Chcete tím naznačit, že se v jeho přítomnosti nejste schopen ovládat?“ řekl Praetor už značně popuzeně. V tu chvílu jsem ho jakž takž začínal vnímat a sešrotovávat význam jejich konverzace. Krucinál, baví se o mně jako o jídle. To snad nemyslí vážně. Čas přestat si hrát na Šípkovou Růženku.
„Ale jistě že ano. Nejsem žádné zvíře. Už se ho ani nedotknu, stačí?“ zavrčel hrabě podrážděně a mně přišlo, že jako slib to moc nestačí hlavně mně.
„Můžu taky něco říct?“ ozval jsem se.
„NE.“ Sekli po mně oba ostře až jsem nadskočil. Tak s těma dvěma sranda nebude. Víc než kdy dřív jsem si přál zase sedět se Sašou a dívat se do západu slunce.
„Tak na to ani nemysli.“ Zadíval se na mě Praetor a já jsem věděl, co mi říká, ačkoli ústy vůbec nepohnul. Tomuhle prostě jen tak neporozumim. To je boj. „Jinak mi věř, že tě tu hraběti nechám na milost a nemilost. A to si piš, že pomalu tě vysát by ho nestálo ani moc úsilí. Vlastně by mi byl skoro vděčný, že jsem mu naplnil spižírnu. Takže se ve vlastním zájmu takových myšlenek úplně zřekni.“
*Já už nechci. Už mě to nebaví. Nemám ani možnost vlastních myšlenek. To by snad bylo lepší umřít.* Projelo mi hlavou dřív, než jsem to stihl zastavit.
„Jednou jsi Strážce, tak přijmi svůj úděl a svůj trest. Máš být bojovník, tak už začni konečně bojovat jako chlap.“ Jeho hlas zahřměl do ticha jako zvon.
Není zbytí. Pokýval jsem odevzdaně hlavou a přijal nabídnutou Praetorovu pravici, kterou mi pomáhal se zvednout ze země.
„Tak jaký je můj trest?“ zeptal jsem se.