Ukolébavka (25)

Byl mimo necelou minutu. Ale nebyl tak úplně v bezvědomí. Připadlo mu to spíše jako sen. Viděl sám sebe ve svém vlastním pokoji, který byl prozářený ostrým slunečním světlem. Pod oknem stála dřevěná dětská kolíbka s mistrně vyřezanými květinovými vzory. Oliver ztěžka polknul, když se z kolébky ozval pláč.
Ve dvaceti přece nemůžu být táta, zanaříkal v duchu. ,,Jedna noc, jeden sex, jeden omyl.“
Sám se svému trefnému vyjádření ohledně zplození drobečka v kolébce zasmál. Pláč neustával, a tak pomalu přistoupil ke kolébce. Leželo v ní malé děťátko s rudými tvářemi, zatínalo pěstičky a brečelo, jak nejsilněji mohlo.
,,Nakrm ho, taťko,“ ozvalo se Oliverovi za zády. Otočil se a spatřil Julii. V ruce svírala láhev s mlékem. ,,Nakrm ho! Olivere! Oli! Oli! Proboha, slyšíš mě?!“
V tu chvíli otevřel oči a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde je a co se stalo. Julie klečela vedle něj a hladila ho po vlasech.
,,Nemyslíš, že omdlívat bych měla spíš já? Jak je ti? Chceš zavolat sanitku?“
Chvíli mlčel, než odstrčil její ruku ze svých vlasů. Vstal, ignoroval, jak se mu motá hlava, a řekl: ,,Já přijdu zítra.“
,,Oli, jsi celý bledý. Měl bys jít ke mně a odpočinout si.“
,,Když jsem k tobě šel posledně, nedopadlo to zrovna nejlíp.“ Křivě se na ni usmál a odešel.

Elena doma opravdu oprala kopu prádla, vykoupala Fifinku a upekla koláč.
,,Ty jsi tak šikovná, Elenko,“ pochválila ji babička, když přivoněla ke koláči. ,,Hned bych se do něj zakousla.“
,,Je ještě horký, sotva jsem ho vyndala. Počkej, až vychládne, pak ti ukrojím.“
,,A mě taky?“ ozval se Vítek, který na zemi kartáčoval Fifince srst. Ta držela jako přikovaná a kdykoli se kartáč dotknul jejího drobného tělíčka, slastně přivřela oči.
,,Tobě samozřejmě taky.“
,,Babička mi včera dovolila koukat se až do jedenácti na televizi.“
,,To raději zamlč mamce, až se vrátí.“ Vrhla na babičku káravý pohled. ,,Víš přece, že mu to mamka zakazuje. Tak proč…?“
,,Babičky jsou od toho, aby rozmazlovaly. Rodiče dítě vychovávají a babičky jim tu výchovu kazí.“
,,Kdyby tady teď byla máma, určitě by vymyslela nějakou trefnou odpověď.“
Babička pokývala hlavou a stále očima pozorovala koláč. Měl polevu z bílé čokolády a ona se po bílé čokoládě mohla utlouct. ,,S kým jsi to byla dnes venku, Ele?“
,,S jedním kamarádem.“
,,Jenom kamarád?“ mrkla na ni. ,,Nic víc?“
,,Věř mi, že jednoznačně jenom kamarád. Rozhodně bych nemohla udržovat vztah s někým, kdo si myslí, že Green Day jsou nějakej odnož hnutí Greenpeace.“
Babička se zasmála, byť vůbec nevěděla, o čem Elena mluví. ,,Tak, tak, děvenko.“
,,Babi, jak se dělaj lasagne? Na to se patlá nějaká sračka, ne?“
,,Bešamel,“ řekla a rozhodla se, že Elenu za slovo sračka nepokárá. Vysvětlila jí, z čeho se bešamel dělá a dodala: ,,A tím pak ty lasagne potíráš. Aby změkly.“
,,Fajn,“ kývla. ,,Chci je v týdnu udělat k večeři.“
,,Ty se tak hezky snažíš. A kdy přijde Václav domů?“
,,Psal mi esemesku. Měl by dorazit asi kolem šestý.“
,,Musíš mu nechat kousek toho koláče. Přijde mu k chuti.“
,,Jemu nikdy nepřišlo k chuti nic, co jsem dělala já,“ ušklíbla se Elena.
,,Ale no tak,“ chlácholila ji. ,,Má tě rád.“
Chtěla jí její teorii vyvrátit, ale někdo zazvonil. Proto jen pokrčila rameny a mířila ke dveřím. Vítek byl rychlejší než ona, otevřel a na Olivera se usmál.
,,Tebe já si pamatuju,“ řekl Vítek. ,,Ty seš ten kluk od cédéček.“
Dítě, zaplakal Oliver v duchu. Ať jde pryč.
,,Ahoj, Vere,“ řekla Elena a zahnala Vítka zpátky do kuchyně.
,,Ahoj. Nechal jsem tu mobil.“
,,Já vím.“ Vypadal ztrápeně. ,,Jsi v pohodě?“
,,Potřebuju ten mobil.“
Kývla. ,,Zajdu pro něj. A pak bychom mohli dát cígo, ne?“
,,Sorry, nemám čas. Potřebuju jenom ten mobil.“
Ten jeho nevrlý tón ji zamrzel a naštval zároveň. ,,Dobře. Vydrž.“
Byla zpátky za tři minuty. Podala mu mobil a kousala se do jazyku, aby se ho nezeptala, co se s ním děje.
,,Dík. Tak čau.“
,,Vere, můžu ti nějak pomoct? Jakkoli a s čímkoli?“
,,Nejvíc mi pomůžeš, když mi dáš pokoj.“
Potom odešel.

,,Nejvíc mi pomůžeš, když mi dáš pokoj?!“ Elena vztekle nakopla židli v kuchyni. ,,Debil. Kdyby bylo mistrovství světa debilů, tak by skončil druhej, protože je to takovej debil, že by ani nevyhrál!“
Vítek se poškrábal na hlavě. ,,Tenhle vtip jsem četl včera v novinách a nepochopil jsem ho.“
Elena ho zpražila pohledem. ,,Jdi si hrát.“
,,Kam?“
,,Kamkoli. Hlavně co nejdál ode mě.“
,,Eleno.“ Babička ji pokárala pohledem. ,,Jak to mluvíš s Vítkem?“
,,Já jsem strašně, ale strašně nasraná!“ Zatnula pěsti a cítila, jak se jí do tváří vlévá horkost.
,,Nemluv sprostě. Jdi se radši uklidnit do svého pokoje.“
,,Ne!“
,,Ele, co se ti stalo?“
,,Nejvíc mu pomůžu, když mu dám pokoj. To mám za svoji dobrotu. To mám za to, že jsem na něj byla vždycky hodná. Idiot. Debil. Kretén.“
,,Jdi se uklidnit do svého pokoje,“ zopakovala rázně.
Otočila se na patě a splnila rozkaz.