Ukolébavka (27)

Zvracela. Skláněla se nad záchodovou mísou, dávila se přívaly zvratků, které způsobilo znechucení, ponížení a stud. Z očí jí tekly horké slzy.
Václav seděl v obýváku v křesle, hlavu v dlaních. Proklínal se. Co ho to napadlo? Čím se to nechal ovládnout? Chtíčem? Touhou po uspokojení? Na to, co provedl, neměl nejmenší právo. Bože, ještěže to utnul dřív, než…
Elena ležela na podlaze koupelny schoulená v klubíčku, nohy objímala pažemi a stále brečela. Musela pryč. Pryč z tohoto domu, pryč od Václava. Jenže kam? Za kým? Blanka bydlela poměrně daleko, Irenini rodiče jsou až moc zvědaví a babička s dědou vůbec nepřipadali v úvahu.
Oliver. Zoufale chtěla k němu. Chtěla se mu schoulit do náručí a tiše plakat. Jenže ani k němu nemohla. A i kdyby mohla, co by mu řekla?
Drahý Olivere, právě mě můj otčím sexuálně zneužil. Vzala jsem si spacák a budu nějakej čas bydlet u tebe.
Absurdně se mezi slzami zasmála. Je jen jediný člověk, ke kterému by teď mohla jít. Ilona.

Oliver byl totálně mimo. Seděl v tramvaji se staženými kalhotami, kouřil a připadlo mu to strašně vtipné. Miko se smál taky. Holt, přemíra marihuany vždycky škodí.
,,On má trenky s metrem. Koukej. Přímo na něm má namalovanej metr,“ špitla jedna dívčina do ucha kamarádky, které seděla vedle ní.
Kamarádka se nahnula, aby na Olivera líp viděla. ,,No jo. Myslíš, že si ho měří?“
Obě se zahihňaly.

Ilona měla dlouhé blond vlasy a velké obezřetné oči. Přízemí domu obývala ona, patro její otec, kterému nemohla přijít na jméno. Ilona byla velmi zvláštní člověk, ke kterému si našlo cestu jen minimum lidí.
Elena byla jedna z nich. Poznala se s Ilonou před dvěma lety na festivale. Nepadly si do oka hned napoprvé, Elena připadala Iloně divná. Ale postupem času přišla na to, že střelení lidé nejsou vždy divní a Elenu si oblíbila.
,,Eleno?!“ vyrazila ze sebe, jakmile otevřela dveře.
,,Ahoj,“ hlesla. ,,Můžu u tebe pár dní zůstat?“
Ilona sjela pohledem středně velkou cestovní tašku. ,,Jistě.“
Uvařila Eleně silné kafe, zapálila si a zeptala se: ,,Tak co se stalo, Ele?“
,,Vzpomínáš, jak jsem ti kdysi vyprávěla o Václavovi?“
,,Tvůj otčím.“
,,Jo. Říkala jsem ti, že se na mě často dívá, jak kdyby mě chtěl…“
,,Ano,“ skočila jí do řeči. ,,Pamatuju si to moc dobře. Prasák.“
,,Dneska to chtěl udělat.“
,,Prosím?“ Ilona se zašklebila. ,,To si děláš prdel, ne?“
,,Jo,“ pokývala rychle hlavou. ,,O tomhle se skvěle žertuje.“
Ilona vypadala šokovaně. ,,Ty vole. Ježiši, Eleno, to je příšerný.“
Znovu pokývala hlavou. ,,Je mi z toho zle.“
,,Ale neudělal to?“
,,Ne. Jen na mě sahal. Nemohla jsem zůstat doma. Mamka je v lázních, byla bych tam s ním sama.“
,,Jasný. Ty vole. Musíš to říct mamce.“
,,No to si piš, že jí to řeknu.“
Ilona nevěděla, co říct. Elena vypadala zničeně, psychicky totálně na dně. ,,Můžeš tady zůstat, jak dlouho budeš chtít.“
,,Já mám za měsíc maturovat a teď si připadám, jak kdybych…“ Nedokončila větu a zoufale se rozbrečela.
,,Neplač.“ Zadusila nedokouřenou cigaretu v popelníku ve tvaru srdíčka. ,,Dáme si nějakej chlast. Víno. Vodku. Prostě cokoli.“
,,Jo,“ kývla hlavou a popotáhla. ,,To přesně potřebuju.“
,,Ožereme si huby.“
,,Celý život se mi sesypal jak domeček z karet.“
,,Přeneseš se přes to. Vím, že jsi silná. Všechno bude v pohodě.“ Vydala se do kuchyně pro láhev vína.
,,Zamilovala jsem se do jednoho kluka.“ Ani nevěděla, proč o něm začala mluvit. ,,On to ale očividně jako já necítí.“
,,Znám ho?“ zeptala se, když se vrátila s lahví a dvěma skleničkami.
Elena chtěla říct okamžitě ne, ale pak si uvědomila, že Oliver navštěvuje stejnou vysokou jako Ilona. ,,Možná jo. Jmenuje se Oliver.“
Ilona se zamračila. ,,Ten rádoby emo týpek?“
,,Černý vlasy, hubenej, má tetování na ruce.“
,,Ježiši,“ převrátila oči. ,,Tenhle debil? Já jsem s ním teda nikdy nemluvila, neznám ho, ale vídávám ho tam. To je kokot na druhou.“
,,Hele, nemluv tak o něm. Vždyť jsi sama řekla, že ho neznáš.“
,,Mě stačí to, co vidím a co o něm slyším. Všude chodil s jedním klukem. Pravděpodobně s tím ten kluk seknul, už jsem ho tam dlouho neviděla.“
,,Dušan má leukémii.“
Zarazila se. ,,Fakt?“
,,Jo. Je to hrozný. Možná horší, než to, co se stalo mě. Co možná…Určitě je to horší.“
,,Chudák.“ Nalila víno a jednu sklenici podala Eleně. Zapálila si další cigaretu. Nabídla i Eleně, ta ji s vděkem přijala. ,,Jestli ti můžu radit, tak se na Olivera vyser. On je prej samej slib, samej úsměv, ale skutek utek.“
,,Hmm,“ zamručela. ,,V tom máš pravdu. Přesně takovej Vere je. Ale jinak je to fakt milej kluk.“
,,Emař posranej,“ procedila mezi zuby. ,,Vyser se na něj.“ Zvedla skleničku a řekla: ,,Tak na ten náš posranej život.“