Ukolébavka (28)

Julie se nakrucovala před zrcadlem. Pod tričko si vrazila polštář a dívala se na sebe z různých úhlů, aby viděla, jak bude vypadat s bříškem. Oliver seděl na posteli, pozoroval ji koutkem oka a měl co dělat, aby se nešklebil.
,,Tak co, Oli?“ Odvrátila se od zrcadla a objala polštář na břiše rukama. ,,Budu krásná mamča?“
,,Ty to dítě vážně chceš?“
,,Ano,“ kývla. ,,Možná to nepochopíš, ale cítím, jak ve mně roste.“
Polknul a svalil se na postel. ,,Bože, Julie.“
Ignorovala ho. ,,Dokonce jsem už přemýšlela nad jmény. Holčička bude Leontýnka a chlapeček Daniel.“
,,A proč ne něco originálního?“
,,Copak ti Leontýna přijde málo originální?“
,,Já bych kluka pojmenoval Párek.“
Julie se zarazila. ,,Párek? To myslíš vážně?“
,,Myslím.“
Věděla, že Oliver není zrovna nejnormálnější stvoření na světě, ale nikdy ji nenapadlo, že by chtěl pojmenovat svoje dítě po potravinářském výrobku. ,,No,“ odkašlala si. ,,Pokud bys na tom opravdu trval, snad by to nějak šlo.“
Zvedl hlavu a zadíval se na Julii. S tím polštářem na břiše vypadala jako přefouknutá vzducholoď. ,,Já jsem si dělal srandu, Julie.“
,,Ach,“ vzdychla si. ,,Ten tvůj osobitý smysl pro humor.“
,,Já mám naprosto normální smysl pro humor.“ Zvednul se z postele a zamířil k ní, aby jí vyndal polštář zpoza trička. Nesmírně ho tam znervózňoval. ,,Julie, já jsem přišel, abychom tuhle situaci nějak vyřešili. Ne abych tě pozoroval s polštářem pod trikem.“
,,Dobře,“ rozhodila rukama. ,,Tak jak chceš řešit tuhle situaci?“
,,Julie, já nemůžu mít dítě. Je mi dvacet…“
,,Za chvíli jedenadvacet.“
,,To hraje vskutku velmi důležitou roli,“ ušklíbnul se. ,,Mít dítě stojí peníze. A já žádný nemám. Ale vůbec žádný.“
,,Tvoje maminka…“
,,Moje máma se topí v dluzích a informace, že bude babičkou, by jí určitě na rtech nepřivodila spokojenej úsměv, ale smrtelnou křeč. Infarkt.“
,,Nepřeháněj.“
,,Mám před sebou ještě rok studia na vysoký. Kdyby se to dítě opravdu narodilo, musel bych s tím seknout a jít makat. A já ještě nechci makat. Chci si užívat života, kalit, prostě dělat všechno, co si umanu.“
,,Drahoušku, na to jsi měl myslet ale mnohem dřív.“
To je pravda, pomyslel si hořce. ,,Julie, připadne mi, že tě fakt, že jsi těhotná, vůbec nijak netlačí. Copak to pro tebe není ani sebemenší komplikace?“
,,Umím se vypořádat s problémy rychle.“
Vzdychnul si. Potřeboval si zapálit, ale byl k Julii natolik ohleduplný, že to neudělal. Posadil se zpátky na postel a tvářil se zoufale. Julie ho nikdy neviděla tak zničeného. Znala ho jako bezstarostného, věčně spokojeného s úsměvem na rtech a jiskřícíma očima.
Přesně tady jsem tě chtěla mít, zaradovala se v duchu. ,,Oli…“ Posadila se vedle něj a pohladila ho po vlasech, které neviděly hřebínek minimálně týden. ,,Spolu to zvládneme.“
,,Já mám pocit, že nezvládnu nic. Já určitě ne.“
,,Já to sama ale taky nezvládnu.“
,,Posledně jsi mi tvrdila něco jiného.“
,,To jsem byla naštvaná. Faktem je, že potřebuju, aby to dítě mělo tátu.“
Skočím z Nuseláku, pomyslel si Oliver v duchu. Nebo radši ne, bolelo by to. ,,Ty víš, že tě v tom nenechám, že jo?“
Kývla. ,,Na to jsi moc hodný.“
,,Spíš jsem blbec.“
,,To ne,“ zakroutila hlavou. ,,Spolu to zvládneme. Uvidíš.“
Kývnul. Ale nevěřil tomu ani za mák.

Elena měla kocovinu. A byla za ni ráda. Alespoň se tak mohla soustředit na bouření žaludku a migrénu, místo toho, co se stalo včera v noci.
Seděla v obýváku, popíjela silnou kávu a nohou hladila dobrmana, který ležel na zemi. Ilona byla už pár hodin ve škole, za což ji Elena obdivovala. Po propité noci neměla na školu ani pomyšlení.
V televizi zrovna běžel rozhovor se zpěvákem skupiny IAMX, tudíž si Elena opět vzpomněla na Olivera. Jednou jí řekl, že tuhle skupinu poslouchá, a tak Elena chvíli sledovala rozhovor, potom vzala do ruky mobil a vyťukala na něm Ahoj, Vere. Pak se ale zarazila, zprávu smazala a hodila mobil do křesla.
Chtěl, aby mu dala pokoj. A ona si musí zachovat alespoň poslední zbytky úcty, které v ní zůstaly. Co na tom, že pro ni byl Oliver jakousi formou ukolébavky. Ne ve smyslu, že by ji nudil a uspával, ale kdykoli s ním byla, cítila se spokojená, v bezpečí, zapomněla na veškeré svoje trable a vnímala jen jeho. Jeho pohyby, jeho smích, barvu jeho hlasu. Oliver byl její ukolébavka.
,,Ale i tak mu nesmíš napsat,“ poručila si. ,,Máš mu dát pokoj, tak mu ho dej. Ať si dělá, co chce. Ať si klidně przní nějakou jinou sukni, mě je to u prdele.“ Natáhla se na stůl pro krabičku cigaret. ,,Stejně to není zas až takovej krasavec. Nemá vůbec hezkou bradu. Celkově nemá hezký obličej. Je takový celý jakoby nateklý. A se strništěm vypadá líp než oholený, což u dvacetiletýho kluka není vůbec normální. Jo, je divnej. A sere na mě jak na placatej kámen. A já jsem taková káča, že si to nedokážu přiznat. Proto mu pořád vypisuju, pořád ho otravuju a jsem pak trapnější než sáňky v létě. A teď ještě ke všemu mluvím sama se sebou. To jsem to teda dopracovala.“ Škrtla zapalovačem a připálila si cigaretu. ,,A nejhorší stejně je, že vůbec nevěřím tomu, co jsem teď řekla. Mě se ta jeho divná brada stejně líbí. I jeho obličej.“ Zadívala se na dobrmana, který ji upřeně pozoroval. ,,Viď? Že se ti Oliver taky líbí? Tvoje panička o něm mluví jako o posraným emaři a mně je to putna. Já jsem do něj zamilovaná. A to je špaténka, dámy a pánové. To je kurva špatný. Jsem zamilovaná do kluka, s nímž jsem strávila pár hodin a můj nevlastní fotr mě málem znásilnil.“ Potáhla z cigarety a cítila, jak se jí z očí derou slzy. Během chvíle už se choulila v klubíčku na gauči a brečela.