O Čase IV.

ČASOPLAVCI



Snění je zvláštním fenoménem. Dnes, na začátku 21ho století, je to takřka jediná věc, která dokáže v pohodě vykolejit i úspěšného mladého muže manažerského typu, který žije svůj život jako modelový hrdina z knihy „Jak zbohatnout“, „Jak dosáhnout svého cíle“, nebo nějakého podobného hrozného názvu. Takový člověk označuje sám sebe jako realistu, pragmatika, který bere věci vážně. A nikdy ho nenapadne zvednout hlavu a podívat se na Měsíc. Anebo aspoň na hvězdy. Proti těmto lidem má ovšem Měsíc jedinečnou zbraň, pro které jim nepomůže ani ekonomická příloha sobotních novin. Jejich sny. Měsíc je zjevně spojen se sněním, kdežto Slunce s bděním. Je zvláštní, jak takový kus maláho, vrásčitého šutru může tolik ovlivňovat dění na Zemi, řídit oceány, krev a menstruační cyklus. A to rozhodně není vše. Sny jsou takovým měsíčním megafonem do podvědomí lidí, jejich vlivu se nikdy nedokázali úplně zbavit. A to je dobře.

Na jednom z bílých útesů v Doveru stál podivný chlápek. Pršelo jako z rezavé prostatické konve, ale on se choval, jako kdyby déšť naprosto ignoroval. Pouze sledoval podivný předmět na svém zápěstí, připomínající hodinky. Nicméně místo ručiček a číselníku bylo na ciferníku nakresleno cosi, co nejvíce připomínalo jakousi pavučinu, která se neustále nepatrně pohybovala. Podivín z ní nespouštěl oči. Pak náhle učinil krok, přímo do prázdna na konci útesu. Rodinka divokých králíků, která právě vystrčila hlavy ze své nory, tak mohla pozorovat, jak se muž ve vzduchu rozplynul a zmizel.

Bohyně se usmála tak tajemně, jak to jen ona dovedla a nasadila na hrací plochu další figurku.




Nemáte pořád na něco čas? Nestíháte, žijete v ustavičném stresu? Připadá vám vaše doba uspěchaná? Řešení je jednoduché, staňte se členem Cechu časoplavců a budete pány svého času!

- propagační leták CČ.




Známý sběratel snů, seňor R., si chtěl zarezervovat letenku do Athén. Ale nakonec to neudělal, zabránily mu v tom jisté nesrovnalosti na pozvánce, kterou dostal od Abramana. Ta totiž vypadala nějak takhle:



XII. Všesvětová konference snologie, snoskopie a časoplavectví

Vážení kolegové, kolegyně, i přátelé Svazu snologů a Cechu Časoplavců, srdečně vás zveme na již dvanáctou Všesvětovou konferenci, která se koná 11.1. 1333 př. Kr. v Athénách, sraz v 15:00 na plácku pod Akropolí, kousek od hostince U Tří grácií. Doprovodným programem bude souboj mezi božstvy Athénou a Poseidonem o patronát nad městem, který se odehraje večer na Akropoli ( my už samozřejmě víme, kdo vyhraje, proto výraz Poseidonie nepoužíváme, na rozdíl od některých méně znalých ). Ubytování ve vlastních stanech, v hospodě, nebo možno i v domech ve vesnici, jak je ctěná libost. Na sesněnou se těší a s pozdravem Snění zdar!

Hypnoslav Peřináč, sekretář Svazu snologů


P. S.: Prosíme purpurové kentaury, aby si nejprve důkladně vyčistili kopýtka na připravených roštech, pokud si přejí navštívit Akropoli. Ne, že to bude jak minule. Ayersovu skálu jsme nemohli od těch zatracených blátivých šlápot vůbec vyčistit.




Pozvánka sice nepatřila mezi ten standartní druh, který Seňor R. Obvykle dostával, jako na školní sraz, na výroční alkopárty Klubu Kapříků, na rodičovskou schůzku atd., ale s tím už by se nějak vyrovnal.Horší byl ten termín. V některých kruzích IT šamanů se sice proslýchá, že internet je všemohoucí a vševědoucí, nicméně Seňor R. nevěřil, že by přes něj šla rezervovat letenka na letadlo, které by jej dopravilo přes tři tisíce let zpátky do minulosti. Napadaly jej dvě možnosti, jak onu věc vysvětlit. Buď šlo o prostý překlep, což bylo ovšem vzhledem ke zbytku pozvánky silně nepravděpodobné, nebo to bylo jednoduše pokračování bizarností, které se mu v poslední době děly. Nicméně, co s tím mohl dělat? Jenom jediné, zahodit papír někam na stůl a jít se opít. A přesně to udělal.



Vincent Satorri neměl ani tušení o tom, že je jediným žijícím člověkem na světě, schopným rozluštit tajemství 10. kapitoly Šanorumconu. Ale přesto měl, když nastupoval na letadlo do Sydney, divný pocit. Přesně takový, jaký mají básníci, když se je chystá navšívit múza. Je třeba poznamenat, že Vincent básníkem byl, přestože básníkem tajným. Své básně totiž nikomu neukazoval, psal výhradně do šuplíku, neboť byl v tomto ohledu velmi stydlivý. Psal sice celkem slušně, ale byl až přehnaně sebekritický. Měl také ovšm jistý handicap, který by se sice někomu mohl jevit jako výhoda, ale v praxi tomu tak nebylo. Já věřím, že by si mnozí z vás přáli vidět svou múzu, ale mezi námi, ono sedět třeba na záchodě, přičemž se před vámi náhle zjeví nasraná průsvitná blondýna a začne vás peskovat, ať koukáte vstát a napsat to, co vám nadiktuje, protože nemá na starosti jenom vás a za pět minut musí letět za nějakým pisálkem do Yokohamy, není zrovna moc příjemné. Jmenovala se Karlička a podle všeho našeptávala už Dantemu. Vincent si mnohokrát pomyslel, že na něm tehdy vydala ze sebe to nejlepší, pak se vyčerpala a teď už pár set let přesluhuje a mlátí prázdnou slámu, ale nahlas to nikdy neřekl, Karlička totiž dokázala být dost nepříjemná a na múzu měla velmi nevybíravý, až drsný slovník, když chtěla. A dokázala si pro svou návštěvu vybrat opravdu ty nejblbější místa a časy, jaká si jen dovedete představit. Jako třeba záchodek v Boeingu 747, na kterém se právě Vincent Satorri nalézal.
„Nelekej se mě, Vincente“, spustila, než vůbec stačil otevřít pusu. „No, no, myslíš, že jsem tě nikdy při tom neviděla?“
„To ale neznamená, že jednou by to nestačilo“, odvětil rozmrzele. „Tak povídej, tužku a papír mám jako vždy s sebou. I tady“.
„No vlastně...Tohle je trochu jiný druh návštěvy, než na kterou býváš zvyklý“, znejistěla můza. „Někdo mě za tebou poslal, abych tě k němu přivedla“.
„Cože? To jsem od tebe ještě neslyšel, od kdy děláš poslíčka?“, zasmál se Vincent, potěšen, že ta blondýna jednou nemá až tak navrch.
„Tohle není žádná pitomá sranda“, odsekla. „Ten výlet, na který ses teď vydal, je zatraceně špatný nápad. Nenapadlo tě, proč ti někdo posílá poštou takovouhle divnou knihu? Kdybys do toho Sydney dorazil, ON by tě dostal velice rychle. Mimochodem, jak tě motivoval k tomu, abys ho vyhledal? Jaký vzkaz ti prostřednictvím té knihy předal?“
„O kom to mluvíš? V té knize je spousta věcí, o kterých mi vyprávěla matka, když jsem byl ještě malý. Nikdy mne nenapadlo, že si o tom budu někdy číst v nějaké knize. Ty věci a bytosti jsou skutečné, vím to! A zrovna po přečtení jedné kapitoly jsem měl v noci divný sen. Viděl jsem v něm to místo v Austrálii a nějakého muže, pochopil jsem, že chce, abych se s ním setkal tam, je to v Sydney. Myslel jsem si, že když ho najdu, tak mi o té knize a vůbec prozradí víc. Proč jinak by chtěl, abych se s ním setkal? Co mi to tu vykládáš?“
„Dozvíš se vše, co máš v pravý čas, neboj se“, ztišila hlas až takřka do šepotu. „Ale ne od tohohle chlapa, ať je to, kdo je to. Dějí se divné věci, Vincente, příběh té knihy byl ukraden a někdo chtěl, aby se rozšířila mezi co nejvíc lidí. Povaha času je najednou velmi nestálá. Podle všeho je to past. Musím tě dostat pryč odsud a to okamžitě“.
„Jak bys mě prosímtě chtěla dostat z letadla? Létají snad múzy na košťatech, nebo co?“
„Neser mě a podívej se támhle nahoru. Naštěstí to tu pořádně nečistí“.
Vincent zvedl hlavu. V jednom z horních rohů záchodku si malý pavouček snoval svoji pavučinku a zdálo se, že o nic jiného nejeví zájem. Nic jiného tam nebylo.
„Nic kromě té pavučiny nevidím, o co jde?“, zeptal se překvapeně.
„Až ti řeknu, chyť se té pavučiny“, pronesla nesmlouvavě. „Básníci dělají běžně spoustu pošetilostí, tak ti to snad nebude připadat divné“.
„Děláš si srandu? A co se pak stane? A jak se toho mám chytit, celou rukou, prstama, nebo...jak jako?“
Za dveřmi se ozvaly tlumené kroky. Někdo si očividně potřeboval ulevit. A nebo...
„Rychle, chyť se toho, na nic nečekej!“, zakřičela najednou Karlička tak, jak jen múza křičet dokáže. Vincent chtěl ještě něco zabrblat, ale když viděl ten vyděšený výraz v jejich očích, tak raději poslechl. Múzám se přeci neodporuje. Stiskl pavučinku mezi prsty...

Dveře záchodku se otevřely, jakoby ani nebyly zamčené zevnitř. Pan Limbos vstoupil, seznal, že tam nikdo není a zamračil se. Pak vytáhl zapalovač, škrtnul a drobnou pavučinku v rohu místnůstky spálil i s jejím tvůrcem.

Vincent pomalu otevřel oči. Světla tam bylo málo, ale poznal, že se nachází v jakémsi sklepě. Nad ním se skláněla fantastická tvář s labyrintem vrásek, dlouhým plnovousem a jasnýma, pronikavýma očima, z nichž čišel klid a radost. Zmohl se jen na klišovité : „Kde to jsem?“
„Brno. Sklep Filozofické fakulty“, usmál se Abraman. „ A vítej v chrámu Svatého nasítěvzetí, ale pozor, abys jej nerozšlápl. Je kousek od tvé levé nohy“.


….....................................................................................................

Seňor R. byl totálně namol. Nevěděl, kde je, ani kolik toho vypil, ale byl v jakémsi tmavém baru s podivným chlápkem, který měl na pravé ruce vybledlé tetování No future, na hlavě cosi, co připomínalo hodně starou a rozpadlou námořnickou čepici, zrzavé rozcuchané vlasy, manžestrové sako a pár zbylých zkažených zubů, jimiž se neustále usmíval na svět, jakoby chtěl dát stůj co stůj najevo své pohrdání všemi zubaři, co jich jen je. Seňor R. si asi každých pět minut pomyslel, že ten týpek musí být určitě z Irska, přestože tam nikdy nebyl a nějakého Ira mohl vidět tak maximálně v televizi. Jeho kumpán pil jakési pivo a Seňor si uvědomil, že on sám si přihýbá z číše vína, jehož chuť ani barvu už nerozeznal. Zrovna si na ně pokoušel posvítit zapalovačem, přičemž mu sklenka vypadla z rukou, rozbila se o zem a on se sehnul, aby zjistil přesné škody, přičemž se o stůl uhodil do hlavy a přesunul se sám do podstolí za střepy a rozlitým vínem. Když se pak s námahou zvedl zase zpět, uvědomil si, že na něj cizinem už delší dobu mluví.
„Seňore! Seňore, hej! Nó, konečně jste si mne všimnul, to je co říct“. Na rozdíl od něj byl ještě jakžtakž střízlivý.
„É..anomnocopakže?“, pronesl duchaplně Seňor R. ono magické slovo, které umožňuje opilcům reagovat na všechny alternativy, jež mohou v mezilidské komunikaci nastat“.
„Poslouchejte...Udržíte ještě hlavu ve vertikální poloze? No, to je ono...To, že jste mě potkal, není náhoda, já totiž nejsem žádný hospodský povaleč, i když teď tak vypadám. Dneska totiž zafunguju jako taková malá cestovní kanceláč a přenesu vás na Konferenci do Athén“.
„Áno, do řescka, za sluníškeem, jo joo“.
„Jsem členem Cechu časoplavců, poslal mě Abraman osobně. Znáte ho, že? Vypadá jak Santa Claus, jako kdyby byl aborigin a přitom měřil dva metry...Nejsem ani člověk, jsem měnič, víte? Víte co to je měnič? Ukážu vám to, hele...“, přejel si párkrát rukou před obličejem a ksicht irského alkoholika se změnil v ksicht Tonyho Blaira, Cat Women, norského prodavače jízdenek na metro a nakonec i Járy Cimrmana. Takže jsme mohli KONEČNĚ vědět, jak přesně vypadal, nebýt následného okna Seňora R.
„Á já věděl, že piju Portskýý“, zavyl Seňor bolestně. „ Táákovýhle větsii vídám častno po něém“.
„Hmm...a to je jedno“, mávl rukou měnič. Chtěl totiž ještě něco pronést, ale jeho spolustolovník právě udeřil svým jižanským čelem o poctivý dubový stůl taverny. „Až vystřízlivý, tak se mu představím“.
Podíval se na podivný přístroj na své ruce, co vypadal trochu jako hodinky fanouška populárního televizního seriálu Šanorumcon po deseti letech, zaplatil, hodil si Seňora přes rameno a vyšel ven před hospodu. Přesně za pět minut se udělal třináct kroků směrem na sever. A pak se i s nebohým Seňorem R. ocitl před palácem krále Kekropa. Bylo krásné ráno dne 10. ledna, roku 1333 před Kristem.


----------------------------------------------------------------------------------------------

Hledáme zkušeného snovátora, schopného pracovat v týmu, požadujeme pokročilé ovládání jazyků Snazic, Snava, Snascal a Snython. Naše společnost pracuje na velkých zakázkách od zavedených Snopánů, nabízíme dobré platové podmínky a pravidelné přestávky na spaní. Tvorba snů je pro nás realitou! Více informací uvitř v budově u p. Roháče.


- inzerát na průčelí budovy Snydikátu