Román

Pokaždé mám pocit, že ještě není ta pravá chvíle, kdy bych měl začít psát. A potom taky – co psát. Jestli mohu říct, každý den mě napadají věci, o kterých bych mohl psát, napadá mě, jak popsat problém svého života, myslím na širší celek, do něhož pak tento popis zapojím. Ovšem můj skutečný problém zahrnuje i ten celek a nemůže tedy do něj být zapojen – je to moc velké, a je to také ovšem nepopsatelné. Právě proto se o to snažím. Tedy ne popsat to, ale což, začněme. Tento román pojednává o zbytečných a zkažených lidech, jakých je v naší zemi spoustu. Bylo by hříchem nezachytit jejich nihilismus předtím, než seznají o jeho fatálních důsledcích. Jsem jedním z nich, jsem z jejich krve – nebudu však mluvit o rodičích, nikdy o rodičích, mluvím o svých vrstevnících. Ve své nabubřelosti se domnívám, že je dobře znám, stejně jako znám sám sebe. Žil jsem s nimi a i nadále s nimi žiji. Nečekejte od mého díla žádnou dokonalost – anebo raději se obávejte veškeré dokonalosti, neboť od díla nečekejte především nic dobrého, a toto zlé, co přijde a přichází, by bylo ještě horší, kdyby bylo dokonalé, dokonané, definitivní – což bude, neboť se mi zastaví ruka nebo dojdou stránky. Anebo prostě román nabyde té správné formy – jaké správné formy? - formy, jež bude prezentována, mé zásady jsou vlastně vcelku jednoduché, nic neupravovat, nic neměnit, vše nechat tak, jak to bylo a jak to je, tento stav pouze potvrdit a přikývnout mu. Není přece zlý – neboť je to náš vlastní stav, stav duše, ve kterém ten dokument vznikal – a sami sobě přece nic dělat nemůžeme, rukou vždy můžeme působit na něco okolního, na vzduch, na lavici, na dívky, nikdy však na sebe, a stejně tak nakonec kráčíme vždy po něčem – po zemi, po vodě – ale nikdy po sobě – odsud plyne, že my jsme nic, neboť jestliže nejsme něco, musíme být právě a jedině nic, neboť mezi něčím a ničím není žádný mezistupeň, ve kterém bychom se mohli nacházet. Náprava ničeho rozhodně není možná, stejně jako žádná komunikace, neboť jak náprava, tak komunikace předpokládá bytí. To mi připomíná, že mě bolí bedra - a to mi připomíná děj mého románu. Dobře, budu ho psát! Pokud mi to tedy můj fyzický stav dovolí. Jsem gravidní, řeklo by se. Otěhotněl jsem celkovou slabostí – to ale vzrušuje ženy, slabost, obzvlášť dneska. Tak počkejte do zítra, já vám něco napíšu, zatím se jdu rozptýlit k počítači, je to moje povinnost, jsem stejně už dost zatracen, nikoho to nepřekvapí, ví, kdo jsem. Nestal bych se spisovatelem, kdybych věděl, že to s sebou nese taková muka, teď už ale zase cítím radost, je však jisto, že muka i radost pochází ze stejné materie – z materie. Co mám dělat? Mám si pustit hudbu? Aranžovat se k emocím? Emoce už mnou nepohnou. Z celkového pohledu je asi jedno, zda se hýbu, nebo ne, neboť i sebevrazi mají své místo v božském řádu – proč bych je tedy neměl mít já (to místo), když ostatní sebevrazi mají? Boží řád pak zaručuje jistou správnost a správnou jistotu, že přijdeme tam, kam máme a že je s námi počítáno. Nevím, jestli se mi to ale líbí, možná bych raději stál mimo božský řád. Ale zase, copak není božským řádem celý tento svět? Jak nebýt jeho součástí? Raději bych měl uvažovat o té správnosti – abych měl nějaké místo, nějaké pole, nějaký kout hanby, kterou cítím za to, že žiji. Narození je nejvyšším očerněním, není to přece má vina – tedy, je to má vina, ale má vina je od rodičů, je to jejich vina, je to nejvyšší očernění. Řeknete, že zaměňuji věci, že se pletu, že vidím podstatu tam, kde ji vidět nemám, a nevidím ji tam, kde ji vidět mám. Zavřu oči. Řekl jsem, že jdu k počítači, tak jdu, a nechtějte vědět, co tam budu dělat. Je také zajímavé, že necítím přímo boží popudy.

Chvíle klidu, je tak dlouhá, táhne se pořád dál, sevřena konvencemi. Prohlížím si svá slova jedno po druhém, přemýšlím o významu. Dnes šel do školy v chladném podzimním počasí. Jedinou budoucností byla toho dne návštěva lékaře, odešel před koncem vyučování, prošel ulicemi, našel dům, našel lékaře. Ani nevěděl, že s ním jednal, ten lékař to také nevěděl. Brzy odpoledne se pak šel projít. Lenost mu uložila lehnout si na chodník. Ale jeho kamarádka stála na autobusovém nádraží, potkali se. On přemlouval ji nebo ona jeho nebo jeden druhému nabídli něco nebo požádali; šli spolu po svažující se ulici dolů. Byla zima. Překvapeně jsem je potkal já. On nebyl nadšen, ona nebyla ohrožena, věděla, že se bude mluvit a že jí budu naslouchat nejlépe, jak dovedu, budu se předvádět, před ní, právě pro ni. Všichni jsme to věděli a šli jsem přesto do parku. V něm jsme pobývali za zvuků – je pravda, že už tu nejsou žádní ptáci? Diskutovali jsme o kaštanech a já jsem řekl: „Tamhle bydlím já.“ Byla to chvíle, která se opakuje pořád dokolečka, prostě dlouho trvá, trpěl jsem jak pes. Je mi opět nevolno. Aha, já už tam nejsem, jsem tady, jsem tam, kam jsem ukazoval v době, o které vyprávím. Měl jsem pravdu, bydlím tady. Park je už ale celý černý a já se nedobelhám k balkónu a neotevřu hlučně okno. Hrál jsem na kytaru. Nesebral jsem odvahu sednout si a trpět. O čem píšu – jsem tak mladý, tak učenlivý, jsem tak nudný. Už jsem si uvědomil, že nemám mezi lidmi žádný význam, s tímhle vším. To mi bere chuť to psát. Něco lepšího? Je to cvičení. Co tak koho v tomhle věku zajímá. Myslím, že lidé, rozhovory, plány, slova, večírky, koncerty, hudební nástroje. I spisovatelé. Někteří jsou pro mě uchvacující, ano, dokonce tak. Nemluvím tu o žádné lásce – ale o touze sdělovat své pocity někomu takovému – jako vidím, dělají to jiní, mohu to tedy dělat i já, jsou to mí přátelé? Nemám právo závidět, protože se stavím jinam, všechno je tedy dokonalé, mám velkou radost. Asi se moc nedozvíte. Je to lehké, to je nejdůležitější.

Přinesli mi noviny a já jsem si je četl, záviděl jsem všechno, co tam bylo, každému, kdo tam byl. Mám chuť pomstít se nihilismem, odmítnutím a pasivním i aktivním nepřátelstvím. Vždycky si říkám: „Jak je to možné? Kde se to vzalo?“ a přitom je jasné, že se to tu vzít muselo a že to muselo vzbudit mou závist, a že by lepší znalost toho, kde se to tu vzalo nijak nepřispěla k zlepšení těch pocitů, spíše by se k nim jen ještě přidalo opovržení. Nesnáším všechny kvality! Život je zcela bezvýznamný. Že nemůže být? Může! A neznamená to, že je něco vyššího,než život. Neexistuje ani dobro, ani zlo, vše je bezvýznamné, bez vlastností, bez čehokoliv, není to. Je vlastně nějaký rozdíl mezi „je“ a „není“? Není! Je! Kdybych přece jen měl něčemu přiznat význam, byla by to radost. Já cítím, alespoň jsem o tom přesvědčen, radost nesmírnou – jsem schopen se z ní pustit do pláče. Hlavní je nebýt pokorný, ostatní už přijde samo. Umět si dupnout, hodně dupat, pořád dupat. Věčný rozpor a antagonismus jsou žádoucí, i zrada, ústrk, křivost a přetvářka, i naděje, potom štěstí. Teď můžu běžet daleko za město, krajina je mi otevřená, strnulí řidiči automobilů nejsou dostatečně výhružní, abych si jich všímal. Možná nějaký můj kamarád se právě teď právě tímto způsobem prochází. Budiž mu země lehká. Ach, prostí lidé, nalézající potěšení v malých rozkoších, jinak celý den tak skromní a rozčilení! Já jsem na pochybách, že si kdy vezmu ženu, že někdo bude na mé svatbě! Náležím k nihilistům a misantropům. Moje žádostivost se introvertně bortí, jsem skutečný maniak a skutečný introvert, neslyším, co si povídáte, co si povídají, neslyším, neslyším! Vy se takhle bavíte, vy si takhle žijete, to je vaše společenství, vy máte takový společný kruh? A když se ten kruh směje, směje se i každý z vás, a smích každého z vás celkový smích toho kruhu násobí? Žádný nepřebývá, žádný není mimo, všichni jsou v? Hybaj! Nikdo nemá na víc, co je víc? Slábnoucí hlas mrzké matky. Kráčíme společně pod mokrým, chladným oknem. Ne pouze vyjádřit nejen odcizení, ale nejen ale i také a to všechno. Máš hezké střevíčky, hezký boty. Slyšíš, že to říkám? Říkám to, ne? Jsem snad nějaký odlišný, že se tváříš tak otráveně, snad jako já? Lavička v parku je teď možná opuštěná, nebo že by nějaká sobotní milostná dvojice...? Ba ne, v sobotu jsou doma nebo tak někde, v sobotu je venku pusto jak v poezii modernistů. Někdy mluvím opravdu výstižně. To je tou poctivou prací. Opět nový motiv: všeobecná zkáza kosmu, Kvílení, Pustá země. Á, jsem sám! A ještě nesnáším svou rodinu! Kde končí? Není má rodina větší, než si myslím? Ještě abych zjistil příbuznost u svých milenek (početných)! Velikost národa! Život! Potomci z lásky vzniklí!

Jako obvykle, po obědě, se procházím. Je říjen, chladno, šedivá obloha, jinak celkem jasno, stromy jsou červené i žluté, některé stále ještě i zelené – smrky jsou tmavě zelené stále. Mezi listím se válí odpadky, použité kapesníky, plastové proužky. V prosinci již budou větve stromů holé. Je ještě slyšet nějaké ptáky, cvrlikání, pištění. Občas nějaké bouchání nebo praštění kamínků pod nohama nebo otvírání dveří, jsem na okraji sídliště, na jedné straně jsou domy na druhé krajina, vesnice a les. Sedím na lavičce, z jejíhož zeleného nátěru moc nezbylo. Jaká lyrika! Leč jak popsat svůj cit, to netuším. Vidím všechno až příliš dobře, než abych byl schopen to zachytit; nejsem morálně schopen toto zachytit – toto říct, raději zavírám dveře a jsem sám, jsem vlastně jediný, kdo to ví, na světě jediný. Vajgly jsou pěkná dekorace, suché větvičky a hnědý prach. Myju si vlasy ob jeden den, vlak do Prahy jezdí každou hodinu – rychlík, taky osobák a taky do Plzně. Nejradši chodím bez tašek, i kniha v ruce je moc těžká, i ruka, kdo ale vlastně tohle všechno nese – můj duch? Moje duše nese moje tělo? Nebo se nese samo? Škoda, že tu někde na zemi není roztříštěné zrcadlo z rozmlácenýho kostela, kostel, nu ten my tu také máme, ale úplně na opačné straně města. Ruce mě moc nestudí, psát můžu s přehledem o čem? - o ničem, ale můžu psát, snad jsou to lži, snad je to zbytečné. Slyším rozhovor, ženy. A znovu ti ptáci. Všudypřítomní. Najednou tam postavili dálnici. Cože, cirkulárka? Tajemná bělostná záře na obzoru, nahoře trychtýř do nebe v jasném dešti, píp píp, drozd, pěnkava, snůry na prádlo bez prádla; říkám si: „Mladý doubek má zelené, pěkné, nemocné listí,“ volám telefonem do města na druhém konci státu, kde se mluví jiným nářečím a poslouchám ten krásný tón a hlas – je to u nás dobré, je podzim, je podzim, kdy přijedeš, už jsem to zase zapomněla, půjdeme pouštět draky – tón je periodické zvukové vlnění. Kdy končíme? - Ve čtyři. Máme pak ještě něco? Jo, matiku, pak někdo seminář – na obědě jsem se díval do talíře před sebou s rukama za zády a můj kamarád míchal prstem kaši v tom talíři, pak si olíznul prst a zasmál se, …

Co je to noc? To je něco, co trávím-li doma, nevnímám. Mohl bych se taky soustředit. Jenže nesoustředím. Jdu spát.

Přemýšlím, za jakých podmínek je přístojné jíst brambůrky k čaji. Soudím, že na táborech, v přírodě, by to šlo, by to únosné bylo. Možná je to možné všude, vždycky – proč se mi to zdálo nemožné? Co vůbec záleží na tom, jestli jím brambůrky, když piju čaj, nebo piju čaj, když jím brambůrky? Není to přece jedno? Vlastně už vím, proč mě to nenapadlo. Jde o chuť. Měl jsem pochybnosti, zda mi tato kombinace pokrmů a nápojů bude chutnat, lépe tedy, zda je chutná. Myslím, že jsem asi myslel na Terezu – jestli ona by nad tím ohrnula nos, jestli, kdyby seděla zde na té židli naproti mně, by pronesla poznámku a jakou, jestli by sama pila čaj s brambůrkami atp. Proč myslím na Terezu, když tu není, a když piju čaj? Aha, asi právě proto, že tu není, a čaj je buď irelevantní, nebo je relevantní, tím, že mi ji připomněl. Ale připomenout mi ji mohlo cokoliv, cokoliv, u čeho bych se mohl rozhodovat, neboť jde o to, že se snažím sledovat sebe jejíma očima, a všímat si, zda stoupám nebo klesám. V těch jejích očích, jež teď vidím. Zmocnila se mne náhle nečekaná radost, obávám se, že to poruší krásu mého románu. I když těžko to charakterizovat jako radost, navíc můj román je nejdůležitější, a co jej ohrožuje, to budí můj vztek. Dnes jsem si uvědomil své utrpení. Ne, jsem si ho vědom pořád. Ne, nejsem si vědom nikdy ničeho. Kdo si je vědom špatnosti, napravuje ji, přece. Musím si tedy stát za svým, že si nejsem vědom ničeho. Stejně je lež, že by mě trápila ta dívka, o které jsem tu psal, netrápí mě ani ta druhá, jíž měla být tako kniha zasvěcena – kniha o romantických zatracencích, zmírajících láskou k dobré růži, která nemá zájem o mrtvolné, bledé, ustrnulé, rdící se chlapce. Téma pro celý román. Někdy se mi stává, že mám něco říct – že je ode mne vyžadován určitý proslov – a já nevidím smysl proč to říkat, nedokážu to. Přitom bych to měl říct rozjařen, poctěn, štasten. To je ale ještě v pořádku. Zítra jedeme do divadla, Stavovského, na Ibsena. Už vážně nevím, co psát, radost je moc veliká, šel bych nejraději spát, dnes se mi nic nedaří, zradil jsem se, jdu si radši číst Becketta, to bude dobré, snad přijdu opět k těm pocitům, jediným na celém světě, kterých si musím vážit a ze kterých musím vycházet pro svůj román, v tom spánku musím přijít na to, kdo jsem a co mám dělat.

Proč Kafka chtěl, aby Max Brod spálil všechny jeho rukopisy? Tato otázka mě už dlouhou dobu trápí, ale dnes jsem na ni ve vaně patrně nalezl odpověď. Je to důkaz Kafkovy zlé povahy. Kdyby totiž byl dobrý, obětavý, nesobecký, kdyby zkrátka byl takový, jaký určitě nebyl, s ochotou by ta svá díla vydal a zajistil tím z nich společnosti užitek, vůbec nějaký užitek z jeho subjektivní sebe-práce společnosti – jenže to by to ani nebyl Kafka, aby něco takového připustil! Chtěl si vzít tajemství s sebou do hrobu, neřád jeden, ještě dobře, že ho Brod prokoukl – to Brod je skutečný hrdina, to Brod je pravý autor románů, jimž říkáme Kafkovy. Historie by měla napravit tento zlý omyl. Stejně jako omyl mé existence. Dostal jsem se už na rozvernou notu. Moje kytara, na ni často hraju. Je celá lesklá, na zadní straně toho břicha je možná i poškrábaná, ale otáčet ji nebudu, jen ať stojí, jak tam stojí, opřena o bílý plášť v rohu vytvořeném skříní-knihovnou a zdí, ke které přiléhá. Má dlouhý krk, nebo hrdlo, to vypadá jako natažená ztuhlá ruka, na jeho konci je šest stříbrných uší, se kterými se točí a tím se ladí struny, točí-li se příliš festovně, struny se ztrhají. Z některých těch válečků tedy trčí kousky pokřivených drátů, tedy konce strun, které jsem asi měl odstřihnout kleštěmi, svědčí to tedy o mé lenosti a nešikovnosti. Ta kytara se často rozezní, ale stále stejnými písněmi a posluchačů je poskrovnu. Když hraju, připadám si jako – a teď nemůžu říct, jako co. Opravdu, vím sice, jak se cítím, ale nevím, k čemu by to šlo přirovnat, zkrátka nemám slova. A takhle je to se vším – něco vím, něco cítím – ale nemůžu to říct, nemám slova, a tak říkám stále to samé, jen tak ze zvyku tvořím jakési tajuplné formy, vlastně čím dál tajuplnější, rozhodně ale (rozhodně ale!) neříkám to, jak si připadám, třeba, když hraju na kytaru. Je sice jistá pravděpodobnost, že si připadám právě takhle (cítíte to?), tuhle větu nedokončím. Vždycky začnu „Je sice“ a pak nevím, co mám napsat za „ale“. Nevím vůbec nic, říkám jen to, co umím říkat. „Vaše vlasy budou krásné jako vlasy milionů jiných žen.“ Taková reklama, jak by se vám líbila? A přece je to pravda. Průmysl, komerce, reklama vyrábí vzorové lidi a děvčata obzvlášť. Nebo že bychom si každý namíchali vlastní kombinaci z těch lákavých věcí? Nechť je cokoliv, jak to je, jakkoliv, teď jsem zapomněl, co chci říct, ať je to cokoliv jakkoliv, ať je. Ať je cokoliv jakkoliv, Bůh existuje, a to je hlavní, ostatní je břišní, nožní nebo poprsní. Jo, móda. Nu, představoval jsem si, že jsem oddán nějaké ženě v podmínkách apokalypsy. Že jsme spolu a řešíme otážku, jak žít a jak umřít. Nejprve bychom se sexuálně znesvětili a zmučili, načež bychom si jeden druhému vzájemně dopomohli ke smrti, to by bylo romantické, cítil bych tu odpovědnost za smrt nás obou, hledali bychom jeden úzus a tím umírali, snad mi rozumíte, co chci vyjádřit, jestli ne, stojím tu dál a nevzdávám se slova, přinejlepším mě nikdo neposlouchá, jestli ano, je to chyba, je to jeho chyba.

Příčí se mi říci, co je obsahem mé mysli, mých pocitů, a pravdy. Bezkončepnost koncepcí. Pořád měním své oběti a jsem sám oběť. Jdeme městem a hrajeme si na blázny, to já jsem toho příčinou, že si ten druhý hraje na blázna, je to ten filozof, já mu říkám filozof, utíká do zámku, je tma, volám na něj a pak odcházím, jsem v jeho moci a on je v mé moci. Jsem básník, zakouším absolutna ve svém básnění, ó jak málo k tomu někomu stačí – zatímco jiný je ve spojení s absolutnem nepřetržitě, neboť je to rozum, kterým vše posuzuje. To mluvím o něm, o něm, o němž se zmiňuji. Je to jeden z hrdinů mého románu. Já mám být také hrdina a mám si s ní promluvit, to by ale dalo románu jiný směr.

Chvíle přidržených, tedy jen jednoho přidrženého pocitu pohodlí. Pak vyčištění zubů, chvíli kytara do ruky, pak meditace nad sešity, co vzít, co nebrat, co nechat ve skříňce, jaké knihy si vzít s sebou, budu je číst, nebo ne? A pak cítím, že nechci do té školy, za ní, že už tam nechci, že mě zabije ta nicota, ten vztek a nabubřelost. Ona – toť jediné, co je krásné, kromě hudby a té z druhého konce země, kromě klidu. Ba ne, je jediné odporné, ohyzdné, strašlivé. Každý den ji vidím, je to tak krásné. Doma si pak často na ni ani nevzpomenu. Byl jsem terčem kritiky velkého filosofa. Odpovídá to mým pocitům. Stoupám po schodech, jako by to bylo poprvé, pokaždé. Největší změnou v mém životě, nebo v mém životě rané dospělosti či jak tomu teď říkat, bylo to, co neumím pojmenovat přesně, tedy změna držení těla, záda mě bolí, tak jsem zkusil je natáhnout, tlačit vždy, když sedím, nohama pánev dopředu, ve vaně, na židli, sedím, tlačím, cítím stejnoměrnou bolest či spíše tělesný počitek – ne bolestivý – a zůstávám v pozici, v jaké jsem. Kdežto dříve jsem hledal polohu, ve které bych mohl sedět bez jakéhokoliv svalového napínaní, věřil jsem, že pro tělo existují přirozené takové pozice, a že je přirozené, možné a správné v nich sedět. Tu víru dnes už nemám. Inu, to jsou ty věci, které se jeden nedozví od druhých, které musí sám vypozorovat a vyzkoušet a objevit je. Já jsem se svým soudobým řešením velice spokojen – je to vážně můj nejpodstatnější objev, největší zlom v mém životě, který mě nadobro ovlivnil. Zmizely starosti. Držím bolest a aktivitu na jedné a téže úrovni, vše je v mých rukách, nic se nemůže zvrtnout. Mám zaměstnání, takže nemusím poslouchat, co se říká ve škole. Jistě. Je to krásné. Už nepíši proti nikomu, všechny mám rád, nic nekazím, zřejmě jsem byl zbaven života, byl mi odebrán. Co mám dělat? Vytvořit tak myšlenku a držet si něco od sebe v distanci, nějaký fenomén, dívat se na něj vší silou své myšlenky, zakabonit se, mít chmurný vzhled a inteligenci. To by se mi tak líbilo. Co je nového u mého děvčete? Každý rok bude spokojena, že chodí se mnou do téže školy. Měla by být nakrmena a odvezena do podhradí, tedy do hradní kobky, to není moc vynalézavé, já vím, nu dobře, budeme tam společně, to zní líp, snad se něco stane, co by se dělo? Nějaké kouzlo přivábí dívku, feromony.

Dneska jsem se o ní bavil s dvěma lidmi, dva lidi jsem žádal o radu, dva spolužáky. Neustále u mě propukají deprese, bez důvodu. Jím rohlík s krabí pomazánkou, piji čaj, píši. Už jsem o ní povídal každému svému příteli, a každý mi podle svých dispozic odpověděl něco jiného, vlastně to samé, a žádného přítele nemám. To je taky jedno. Kráčel jsem deset kroků za ní při cestě ze školy na oběd, ale ona kráčela taky, měla vysoké boty, a protože jsem své kroky zmenšil, aby se blížily jejím, tak jsem se jí nepřiblížil svou pozicí prostorovou – prostě jsem ji nedohnal, což jsem chtěl. Dvacet kroků před vchodem do budovy se otočila, možná mě spatřila, nebo ano, spatřila mě, ne, nespatřila mě, a nepatřím jí, je to nepatřičné, vůbec už nepatří mi. Je zima, už sněží, je velmi chladno, pusto, jen v místnostech fungují vášně, neboť venku panuje boj o přežití, survival. Chce to nějakou pořádnou otázku. Kdy to skončí? Ano, to je ta pravá otázka. Musíme se ptát, kdy to skončí, a ne setrvávat u jednoduchých „nicota“. Staneme se inspirativními lidmi. Když mi někdo radí, ocas mi stojí, když říká: „Nesmíme se zaměřit jen na jednu oběť, neboť nás není hodna, což znamená, že my nejsme hodni jí.“ Zářím štěstím. Jsem za ně vděčný. Jedna holka matematička má světlé vlasy a modré oči a symbolizuje štěstí. Ona hraje ráda na kytaru, tzn. že sedí sama doma ve svém pokoji a brnká si nějakou melodii, ba ne, to spíš já, ona spíš hraje nějaké akordy a její mocný hlas se zvedá v sladkém ráčkování, zpívá nádherné srdceryvné písně, střídá prsty na hmatníku, je celá skrčená, třeba ji z toho bolí prsty, to je ale spíš básnická fantazie, to nemám podložené fakty, jen se tak domnívám, protože tak sám činím. Ne teď, to bychom se mýlili. Byla i v divadle v řadě přede mnou a opírala se rukama, hlavou o okraj balkónu, celičká sesuta, unavena, malá holčička, ale velké vlasy, velká tvář, velká prsa, nohy, nos, uši, oči, stehna, břicho velké. To vlastně tomu prvnímu jsem dneska říkal, že se mi líbí Ona celá, a on z toho vyvodil, nebo ptal se, že, nebo zda se mi líbí fyzicky, tělesně, hormonálně? Nepopírám to, možná to tak je, jistě to tak je. Proč se k sobě nehodíme? Proč nemůžu být její zamilovaný, proč nechodí ke mně a nečeká, co řeknu, inu, asi proto. Zatraceně, to je venku ale vánice, to jistě zažiju pokornou zimu! Stromy ztratí listí, a co potom... stal jsem se dívkou, piji čaj, dívám se z okna, na nebe, záleží mi na citech a stejně, víc mě nemiluje! Dobrá, nemiluje mě, ano, jsem s tím obeznámen, kudy mohu pokračovat? Tudy? Už jdu. Už tudy jdu, snad to vede ještě daleko, snad se cesta nesváží, oh, nemiluje mě. Rád bych zde uvedl nebo vysvětlil nebo obojí, že „já“ nejsem já, že tu jde jen o posun v literární, vlastně i životní praxi. Když píšu „já“, nemyslím sebe, toho vašeho známého Ludmila, to v žádném případě ne! Píšu přece román, je to o Wertherovi a Lottě, znáte je, jsou to hezká jména, je to román o jménech a jejich příbězích, jak se říká té vědě, nějak od S? Ovšem můj život by neměl smysl a já tuším tu propast, která se rozevře, kdykoliv postojím, zapojím mozek nebo přilnu k pravdě – jsem až udiven, co všechno mě napadá, jak je to možné, jsem velká hlava, ba ne, poznatky postupně zapomínám, „co jsou to poznatky“, tak se musíme ptát, a poznat, jak to je, někdo nám třeba odpoví, může to být učitelka, konec konců, kdo ví, učitelka matka moudrosti, ano, musíme se ptát, tak je to zavedeno v státě sparťanském a všude. Kolik ještě zbývá stran? Už mě to nebaví. Čekali jste, že se vám předvedu, no, to máte smůlu, mluvím sám pro sebe, na vás se nedostane, všechno si to syslím pro sebe, vás se nic netýká, nedotýká, nic vám netyká, jen tikají hodiny v opuštěné, prázdné učebně. Za oknem sněží, zatímco však před oknem nesněží, to je taky třeba uvést, abychom se mohli dát do smíchu, do bujarého, to je taky třeba uvést, abychom se mohli dát do smíchu, bujarého, to je taky třeba uvést, abychom se mohli dát do smíchu, bujarého – kosti jsou pevné jak letadla sýkorky mezi nohama a křídla balkónu vrků vrků! jedí výkaly a s nohama zastrčenýma do kapes jsou osvěcováni nádražním hlášením, prostě na perónu. Lízat její vlasy bych si netroufl, jakkoli se to zdá nemístné, je lízat. Jsem slaboch hutných prdů, třeba tak. Zase sčítám nesčítatelné, jablka a hrušky, byl jsem k tomu venkoncem vychován, pohanku bych pokácela nebo pokálela...? Ale jedno je jisté, a jedno je hlavní: všechno je jedno. Jedno je i jisté, i hlavní, ty strašidlo jedno! Já ti dám, já si tě podám. Poctivá práce. Jdu muzicírovat.

Sny se mají zapisovat. Zdál se mi sen sídlistě Višňovky, je to vize. Prostor nad srubem a pod zámeckou hradbou, u stěny bytovky – byl proměněn v letní bordel. Od vchodu do bytovky, ve které bydlíme my, jsem viděl zářné cedule, oslnivou červeň neónovou nocí probíjející. Šel jsem se tam podívat. Nebyla to budova. Děvky tam prostě stály na trávníku, případně na různých podložkách a stupních. Všechny nahé, jedny tančily, jiné souložily s muži, z nichž někteří byli nazí a jiní byli ve fraku, lehnul jsem si do trávy vedle srubu tak, abych nebyl vidět, ale až po přeletu nad hlavami kurev a zákazníků. Slyšel jsem hovor těch, kteří seděli na lavicích před srubem, taktéž přihlížejících: „S takovými velkými penisy, to se jim to souloží!“ Bylo tam i pár detailních záběrů na řitní otvor a penis pěnící do lůna, kde byl jen na půl žerdi, ba na čtvrt, dík své monstrozitě. Pak navázala horší část snu, kdy jsem odešel od srubu směrem do nitra Višňovky, s nějakým mužem, který asi nepřekročil ten příkop, pak ale s dědou a bratrem, mým malým bratrem, mon petit frere, snad to souvisí s tím, že čtu Kerouacovu Vizi Gerarda, chodili jsme po černých trávnících v studené výši a spatřil jsem okraj, okraj plošiny, roh, můj bratr, který byl v mém snu poprvé, ještě nevěděl, že je tam konec, propast, tak se tam běžel podívat spolu s dědou, který na tom byl stejně, ale jen z vlastní zvědavosti by tam nešel, bylo to jako na břehu potoka, přiběhli, já také s nimi, lehli si a vyklonili se a jala je závrať, viděli stometrovou propast a koruny stromů, prales na jejím dně, všichni magnetizováni tam spadnout – bratr doopravdy spadnul, děda pro něj běžel, já jsem téměř také spadnul, snažil jsem se podívat, kde je, kam spadnul, chytil jsem se nějak za okraj a vytáhnul se. A pak jsme šli na komín, čtyřštěnný temný cihlový stometrový komín, pod kterým zela propast dvousetmetrová, a bratr odtamtud opět spadl, ale zachytil se ve větvích stromů přibližně veprostřed, a to bylo nejhorší, neboť ho praotec nemohl dole sebrat, přemýšleli jsme o vrtulníku, který by ho zaháknul provazem a snesl pryč, ale vrtulník by se těžko dostal tak blízko ke stěně komínu, bylo třeba tam vylézt, s jištěním, ale já jsem to nemohl zvládnout, měl jsem příliš velký strach, neumím lézt, lézt umí Ona, i když určitě ne do sta metrů po těch hrozivých zdech až k třesoucím se větvím – bratr ležel na třech větvích jako v kolébce. Bál jsem se i slézt zpátky po žebříku, i tam byla ta propast. Snažil jsem se ležet uprostřed komínové plošiny, ale na všech stranách jsem cítil možnost pádu, ano, všude kolem sebe, a i tam, kde jsem byl, mohl mě svát vítr. Teď ještě přidám pár fyziologických a topografických faktů. Jsem velmi slabý, když jsem včera nosil pytle, lítal jsem ze strany na stranu, jsem též velmi lehký, nehmotný. „Ty se rozpadneš – musíš jíst!“ Natahuji různě ruce, konám bizarní pohyby, aspoň se mi to tak zdá, navenek jsem možná jen takový chmurný. Ale vnitřní pocit je subjektivně důležitější než vnější pozorování a jevení se, a je podstatný i pro naše rozhodování, naši vůli, tedy pro náš život, jenž sestává z rozhodnutí, podle této aktivní složky se přece posuzuje člověk jak v lidských soudech, tak v církevních i karmických soudech, zkrátka v náboženství, zkrátka člověk buď nehřeší, nebo hřeší, buď koná dobro, nebo koná zlo. To jsme zas u té Vize Gerarda. Kolik ještě stránek? O ní se mi asi nezdálo, ale představuji si její naduté tváře červenavé při předspánkové onanii, jež je nezbytným předpokladem kvalitního spánku. Předspánková onanie – předsmrtná agonie.