Dopis na rozloučenou - 1. Kapitola

„Povídej mi o Timovi.“
„Tim je fajn.“
„A to je vše? Bavíte se spolu pořád? Naslouchá ti?“
Těch vlezlejch a vtíravejch otázek jsem měla plný zuby.
Halooo světe! Můj děsivý a odstrašující život pokračuje!
Tentokrát ale v jedný malý uzavřený místnosti s vydejchaným vzduchem a vlezlou ženskou...
Ta místnost mi lezla na nervy. Přišlo mi to jako vězení, akorát s okny a světlem. Ale ten vzduch byl děsnej, atmosféra ještě horší a naproti mně seděla psycholožka.
Nesnáším, když semnou mluví tímhle tónem. Ten tón jasně říká: „Povídej, ty malej psychopatickej blázne.“
Dřív jsem měla za to, že člověk chodí k psychologovi, aby se dal dohromady a aby věděl jak dál. Prostě dostal rady. Jako třeba, když nevíte, kam jít na školu nebo tak. Že by se tam měl cítit líp. Pokecat si o svých problémech a dokázat je vyřešit. Jenže od doby, co tam chodím já – a že je to pěknou řádku měsíců – mi spíš přijde, že to vede k opačnýmu efektu.
Neuklidňuje mě to. Naopak. Jsem naštvanější, rozzuřenější a ztrácím řeč...
O to je to horší, když se ta ženská s blonďatým drdolem na mě dívá tím „uklidňujícím“ pohledem zpod svých brejliček a snaží se bavit se se mnou o Timovi.
Nic jí neřeknu. Ne. Ani slovo. Stačí, že jsem prozradila, že je to kamarád.
„Co je vám do toho?“ Vyjela jsem na ní. Přestala jsem se ovládat.
Když jsem sem začala chodit, chtěla jsem dokázat, že tam nepatřím. Chtěla jsem dokázat mámě, že sem nepatřím. A že si vymýšlí, když tvrdí, že se se neumím ovládat a nejsem jako ostatní. Správně. Nejsem. Nepatřím mezi tu kupu tupých lidí, kteří se snaží řídit podle pravidel. Život nemá pravidla a nikdo by nám neměl říkat, co máme dělat. To je ta moje agresivita? Můj názor?
Fajn... Byla jsem vzteklá a neovládala jsem se ...Ale kdo by nebyl, když by ho jeho matka poslala na psychárnu, že není normální?
„Klid Charlotte. Nemyslím to zle, jen chci vědět, co se děje. Stalo se něco s Timem? Proto tak reaguješ? Nepohodli jste se?“
Vlezlost týhle ženský neznala meze. Co by člověk neudělal pro prachy že jo?
„Ne, všechno je fajn. Tim je fajn. Já jsem v pohodě. Všechno je dobrý,“ vydechla jsem. Snažila jsem se uklidnit, i když to šlo těžce. Od začátku, co jsem přišla a sedla si tu, jsem začala odpočítávat minuty do konce. Jenže to konce nemělo. A ta děsivá ženská s vlezlýma dotazama taky nevypadala, že by chtěla co nejrychleji skončit.
„Dobře Charlotte. A co ostatní? Nestalo se v poslední době něco, co bys mi chtěla říct?“ Začala s dalším vlezlým dotazem. Vím, že je to její práce, ale mě to její vrtání se do mýho života vážně štve. O to víc mě štve, že používá celé moje jméno. Ne, že bych ho nesnášela, ale tím jejím hlasem mě to vynervuje víc, než kdyby mi snad nadávala.
„Paní Probablyová, vážně se nic neděje. Všechno je fajn,“ ujistila jsem jí „Nemohla bych dneska odejít o něco dřív? ...Víte ...Kámoška má oslavu narozenin, a chtěla bych ještě stihnout pár věcí.“
Tak jo ...vím, že to bylo průhledný a že to nevypadalo věrohodně. Ale s tou oslavou jsem nelhala. Vážně jdu na oslavu narozenin. Jenže o něco později, takže bych všechno hezky v pohodě stihla. Jenže tohle se dalo využít k tomu, abych se dostala ze spárů týhle ježibaby.
Paní Probablyová si povzdechla. Evidentně mojí lež prokoukla. Jenže neměla nejspíš sílu ani náladu se se mnou hádat, protože to by se stalo, kdyby řekla ne. Takže to vzdala. A já měla skvělý pocit vítězství. Vítězství nad ježibabicí.
„Tak dobře Charlotte. Pro jednou. A je mi jasné, že tě to tady nebaví. Chápu tě, ale chci ti pomoct. To bys měla vědět.“
...Blábláblá. Nikdy by o mě ani nezakopla, kdyby mě sem násilím nedotáhla moje máma.
A pak kdo je tady lhář, že jo.
Zvedla jsem se a se znuděným výrazem se pro jistotu zeptala: „Dobře, a už teda můžu jít?“
Odpovědí mi bylo jen „Jistěže“ s pokrčenými rameny a následným zakroucením hlavou. Musela jsem zmizet. Dřív než si to ta ženská rozmyslí.
Takže jsem sebrala svojí tašku s plackami Boba Marleyho a Nirvany a utekla, co nejrychleji to šlo.
Konečně volná. Bez těch pitomejch dotazů a pod dohledem psychouše...



„Tak co Charlie? Jaký to bylo u psychouše?“
Vážně hezký přivítání. Hlavně, že to řekl někdo, kdo je nejspíš pošahanější víc než já.
Káčko.
Při tomhle provokativním přivítacím dotazu se pochechtával a mě bylo jasný, že dneska má jednu z těch provokativních nálad. Obvykle jím řikám „rozkopávací nálady“, protože v těch chvílích mi přijde, že by Káčko nejradši všechno kolem sebe rozkopal.
Slovo „pošahanost“ je ale pro něj nejspíš málo charakteristický. Na jednu stranu cvok, co se nestará o nic jinýho než o to, aby bylo co poslouchat, jehož hlavním cílem je se zdekovat pryč, od všech těch idiotů, co tolik nenávidí. Kdybyste hledali člověka, který vás šokuje kdykoliv to půjde, Káčko by byl nejspíš ten nejlepší favorit. Jsem hrdá na to, že právě on je můj kámoš. Jeho boj za názor a jeho postavení vůči společnosti, je něco čeho si vážím. Protože on je ten, který zůstane stát za svým názorem i když ho všichni opustí. A to je podle mě jeden z nejodvážnějších činů.
„To říká někdo, kdo chce odpálit školu?“ opáčila jsem provokativně a sedla si vedle Káčka do trávy.
Po tom sezení u psychologa, který bylo na palici (ostatně jako každý sezení), jsem nemohla udělat nic jinýho než se jít hned potom uklidnit do společnosti Káčka do skateparku.
Káčko a já se tu tak poflakujem skoro pořád. Protože chceme zmizet. Pryč od toho zkaženého světa, plný vznešenejch a dokonalejch. Trávíme tu čas poleháváním v trávě a posloucháním muziky. Na tomhle místě se totiž objevují lidi, který nepatří mezi ty „vznešený a dokonalý“.
Vždycky se tu najde pár lidí se kterýma se dá posedět, pokecat a hlavně se tu poflakovat a mrhat drahocenným časem. Někdy je nás víc, někdy míň, ale každopádně je lepší flákat se tady než trsat na diskárně ve společnosti nejhorších lidí z naší školy na teploušský R´n´B songy.
„On nechce odpálit školu, jenom postřílet všechny lidi, co nám kdy ublížili,“ opravil mě Teo, sedící vedle Káčka a odhrnul si vlasy z levého oka.
Ano, díky. Káčko se nechystá odpálit naší školu do povětří, jenom postřílet pár učitelů a nafoukanců, co nám ničí život. Po vzoru vyvraždění Columbine. Káčka tohle hodně bere. Eric Harris a Dylan Klebold. Jonesboro... Springfield ...Columbine ...Paducah. To všechno jsou jen jména škol, která Káčka fascinují. A pak mi povídejte o tom, kdo je tady magor ...
Teo ale vlastně nevěří tomu, že by Káčko byl něčeho takového schopný. Teo je Káčkovo brácha. Je o rok mladší, ale Káčko k němu má asi nejblíž. Teo Káčkovi dost věří a vidí v něm něco jako svůj vzor. Ale nevěří, že by Káčko mohl být nebezpečný. Teo je na to až moc hodný. A naivní. On vidí v každým to dobrý. Ale často zapomíná na to špatný, nebo to alespoň vidět nechce. Možná právě to je ten důvod, proč má ve škole peklo. Stále patří mezi lidi, kterým ve škole ubližují nejvíc.
Neříkám, že je bezmocnej. Ale spíš pořád naivně věří, že tenhle svět není tak špatnej...
„Tak jako tak je to magor,“ zakřenila jsem se a šťouchla přátelsky do Káčka.
Teo se usmál a lehnul si do trávy a Káčko stále nic neříkal.
Nakonec nastalo mezi námi ticho, přerušované jenom písničkou The Kids Aren't Alright od The Offspring. Naznačovalo to, že Káčko uvažuje nad svým životem, Teo se snaží přijít na to, jestli by byl Káčko vážně schopen odpálit školu a mě napadlo, že by ty věci kolem byly snad ještě horší.
„Dostalo se to i sem,“ uslyšela jsem najednou Káčkův hlas.
V tu chvíli mě napadlo, že možná jenom přemýšlí nahlas nebo tak, ale Teo se pohotově zeptal: „Co se dostalo kam?“
Káčko kývnul směrem někam do neurčita a nasadil výraz absolutního znechucení.
„Zkažený lidi,“ objasnil „Jen se podívej, kdo se nám uráčil přijít podívat se na skejťáky.“
Já i Teo jsme oba věděli co znamená pojem „zkažený lidi“ když ho použije Káčko.
Káčko ho používal jako označení pro lidi ze školy, kteří ničili život těm, co jim nepřišli dostatečně dobrý na úrovni člověka a nebo těm, co nedokázaly z nějakého důvodu ignorovat.
Většinou to bylo tím, že si ten dotyčný nenechal všechno líbit. To ovšem znamenalo, že „zkažený lidi“ přitvrdí. A to víc, než byste si dovedli představit.
Rozhlédla jsem se kolem, abych zjistila koho má vlastně Káčko na mysli a jediný koho jsem spozorovala byla Viktorie.
Káčko používal možná obecný výraz „zkažený lidi“, zahranující všechny lidi, co nesnášel, ale pro Viky měl jeden zvláštní. Mrtvolka.
Většina lidí, by se nad tím podivila a řekla si: „Je ten kluk slepej, vždyť ta holka má v sobě života až dost.“
Jenže Káčko tak trochu vidí dál než ostatní. Kdysi, a je tomu možná tak moc dávno, že si vážně nevybavuju kdy, prohlásil, že bez tý napatlaný tuny mejkapu a falešného úsměvu k nakopnutí by byla jenom mrtvou drzou slípkou se sprostou mluvou.
Měl pravdu. U něj „mrtvolka“ neznamenala mrtvou holku, ale mrtvou ve společnosti.
Bez jejího vzhledu by si jí jen někdo těžko všímal.
Znáte takový ty holky, co mají všechno?
Partu přátel, bohatý rodiče a celou dokonalou rodinu, „skvělého“ kluka, nejvyšší a nejobdivovanější pozici ve škole a v neposlední řadě výsledky každých testů, aby se naše dokonalá holčička nemusela zbytečně učit, a mohla ty písemky jenom jednoduše opsat...
„Na zvracení,“ ucedil Teo.
Na zvracení to vážně bylo. Snad jediný místo, kde byla záruka, že nepotkáte Mrtvolku byl až doteď skatepark.
„Co tu sakra dělá?“ zeptala jsem se „Se skejťákem snad nechodí ne?“
Tohle byla vlastně první věc, co mě napadla, když jsem jí zahlédla.
Jiný důvod než nějací kluci by pro ní nebyl dost důležitý, aby sem vůbec lezla z vlastní vůle.
„No...,“ zamyslel se Teo „Podle všeho by teď měla chodit s Moronem, ale slyšel jsem něco o tom, že pálí za Andym.“
Tohle zjištění mě celkem šokovalo. Andy patří ke sprejerům, což u nás ve škole znamená něco jako „svatou zónu“. Sprejerům nikdo neublíží, protože se sdružujou s hoperama a gangama. Přirovnala bych to k něčemu jako menšinová skupina. Menšiny taky drží spolu, a když napadnete jednoho, máte za zády hned jejich přátele. U nich je to stejný. Nejsou oblíbení, ale nepatří ani k těm vyvrhelům společnosti.
Těžko říct, jestli jsou o něco lepší než Viky a další oblíbení „zkažený lidi“. Moron je ovšem pravý opak. Fotbalista, který dostává dobrý známky jenom za to, že dobře hraje fotbal, ale ve skutečnosti je vlastně úplně vypatlanej a v praxi nepoužitelnej.
Tyhle lidi, jako by prostě patřili k sobě. Viky a Moron. Jsou si tak strašně podobní v tom terorizování a posmívání se ostatním, že si snad spolu musí výborně rozumět.
Ale Andy je jeden z těch, co to v hlavě má alespoň trochu srovnaný. Graffiti mu sice taky vypatlává mozek, jenže on to chápe spíš jako formu sebevyjádření. V hudbě bychom se s ním já a Káčko asi neshodli, ale patří mezi neutrální lidi. Lidi, se kterýma lze vyjít, když je to nutný.
Rozhlédla jsem se jestli někde zahlédnu Andyho.
Na skatu sice nejezdí, ale občas ho to potkáme, protože se tu zná s pár skejťáky.
Dneska tu postával s partou nějakých kluků, který jsem tu vídala skoro pokaždé, když jsem se tu náhodou ukázala.
Při tom rozhlížení se jsem ale spozorovala ještě jednu novou tvář. Kousek od hloučku, kde postával Andy, seděl kluk s černou mikinou a kapucou na hlavě. Na rozdíl od Viky, jsem ho, ale neznala ze školy.
„A kdo je ten kluk, co sedí támhle?“ šťouchla jsem do Káčka.
Káčko se rozhlédl, kam ukazuju a něco neslyšeně zabrblal (pravděpodobně něco jako „jo tenhleten“). Pak si odkašlal a povídá: „Taky jsem na něj koukal. Neznám ho. A nechápu, kde se tu tak najednou vzal. Kdoví jestli je vůbec odsud,“ pokrčil rameny.
„No...,“ ozval se Teo „Něco mi říká, že je z druhého konce města. Nejspíš chodí na školu tam.“
Těžko říct, jestli má Teo pravdu, ale možný by to bylo. Ovšem to nevysvětluje, proč by se táhnul přes celý město sem, aby se kouknul na hromadu vypatlanejch magorů a skejťáků, který se tu scházej skoro každej den v čele s teroristou Káčkem, naivkou Teem a psychotikem, jakým jsem podle některých já.
Vlastně bych tu ještě ráda nějakou tu chvilku poseděla, užírala se představou, že zítra mě zase čeká další peklo ve škole s Viky a její dokonalou partou „zkaženejch lidí“.
Jenže mi zároveň došlo, že pokud se co nejrychleji neodeberu směrem domu, tak mi za chvíli bude volat máma, a nebude rozhodně nadšená z toho, že se někde poflakuju s Káčkem.
„Mizim cvoci. Zejtra v ústavu,“ prohodila jsem směrem ke Káčkovi a Teovi a po jejich jednohlasném „Čus“ jsem zmizela domu.


Když jsem se konečně dostala domu, byla jsem ráda, že jsem prolítla okolo obýváku a vyhnula se našim. Neměla jsem nejmenší zájem na tom, aby moje matka zjistila, že jsem byla venku s Káčkem. Byla by schopná mě od toho psychouše dostat ještě do cvokárny, že jsem terorista.
Je taková. Nechápu, jak může zrovna ona být moje máma. Nikdy jsme si vlastně tak nějak pořádně nerozuměli. Možná tak, když jsem byla malá. Navlíkala mě do šatiček, hrála si se mnou s panenkama a tak různě, co mámy dělaj se svýma malýma dcerunkama. Jenže hodně matek pochopí, že jejich dcerky z toho vyrostly. Jenže moje máma asi ne. Občas mi přijde, že se nedokáže smířit s tím, že už nejsem ta malá hodná holčička, s culíčkama. Holčička, co každý ráno vstávala o hodinu dřív aby pozdravila maminku a maminka jí udělala copánky do školičky.


Když jsem proklouzla do pokoje, měla jsem chuť popovídat si s Timem. S mým Timem. S nejlepším kámošem, jakého jsem si kdy mohla přát.
Lehla jsem si na postel a pustila mp3. Miluju ty chvíle, kdy si můžu pustit muziku a vnímat jí.
Procítěné skladby zkřížené s agresivní hudbou Melodeath.
A v tu chvíli se objevil.
Stál u dveří a usmíval se na mě od ucha k uchu.
Tim.
Miluju ten jeho úsmev. Ten jeho láskyplný pohled, kdy vím, že mi chce pomoct a že je to jediný člověk, co to se mnou kdy myslel dobře.
"Tak co se děje?" ptal se s výrazem plným míru a pochopení.
Vždycky mi rozumněl. Věděl co si myslím, aniž bych musela mluvit.
A přesto pro mě nebyl ničím víc, než jen nejlepším kamarádem. Spřízněnou duší, kterou každý člověk na světě hledá a potřebuje.
"Vlastně nic...," pokrčila jsem rameny.
Na to, že se ovšem nedělo nic, jsem byla až příliš smutná.
Potichu, bez jakéhokoli slova se Tim sebral a přisedl si ke mně na postel. Hladil mě po zádech, díval se na mě těma krásnýma zelenýma očima a zašeptal: „Všechno bude dobrý, nesmíš jenom ztrácet naději..."
Při těchto slovech se mi, snad jako pokaždé, když je u mě, rozkutálela po tváři slzička. Slzička bezmoci. Ta, která už jako tisíckrát předtím naznačovala, že něco není v pořádku.