Dopis na rozloučenou - 2. Kapitola

Střední škola je jako válka bez hrdiny. Protože nemůžete být hrdinou tam, kde umíráte a nemůže být hrdinou vítěz, protože vyhrál nečestně...
Zbývá jen vnímat. Můžete všechny kolem hodit za hlavu a nestarat se o nic a nikoho. Stejně tak to můžete vnímat jako já. Vnímat, že nelze vyhrát tam, kde jsou nad vámi ti kritičtí a nechápaví. Nebo můžete být nevnímaví. Jako oni. Můžete hrát tu hru. Věřit ve zvraty a přizpůsobit se. Ale mě zbývá jen vnímat. Vnímat, protože to je jednou z těch mála věcí, které vám nevezmou.
„Čekal jsem to. Jo, myslel jsem si to.“
„Hm.“
„Vsadím se, že Nordiová ho už teď nesnáší.“
„Hm, jo.“
„No a dneska jsem potkal Jamese McAvoye, tak jsem ho chtěl požádat o autogram a jestli by si s tebou nedal rande, jenže měl nějak naspěch a asi mířil za Johnnym Deppem.“
„Hm... Eh... Co?“
Moje nevnímavost mohla Káčka evidentně dohnat k šílenství. Obrátil oči v sloup a rozzuřeně se na mě podíval.
„Připadám si jako idiot, co trpí samomluvou. Proč já se s tebou vůbec zahazuju, když si vlastně můžu vystačit sám,“ vyštěkl na mě a praštil rukou do stolu.
Myslel to vážně, nejspíš u něj stále převládala ta včerejší „rozkopávací nálada“ takže stačila jedna malá pitomost a on se mohl zbláznit. Ale vypadalo to celkem k smíchu, jak tu tak rozzuřeně praštil do stolu a tvářil se jako bych mu snad hrozně ublížila, když ho nevnímám.
„A co to děláš?“ zeptal se nakonec a snažil se přečíst něco z kapitoly knížky, kterou jsem právě držela v ruce.
Místo odpovědi jsem jen knížku zavřela a poklepala na vazbu.
„Tak pravil Zarathustra? Friedrich Nietzsche?“ podivil se Káčko „Odkdy seš na Nietzscheho?“
„Od doby, co ty se snažíš vyrobit bombu,“ zasmála jsem se.
„Aha, a já myslel, že tě bere LaVey. Ale tyhle dva toho maj vlastně celkem dost společnýho. Stejně si myslím, že LaVey půlku ze svýho díla opsal od Nietzscheho,“ pokrčil rameny „Ale abych se vrátil k tý části, kdy tvůj mozek přepnul na ignoraci mojí osoby... Všimla sis už toho kluka?“
Tím klukem Káčko myslel nového kluka ve třídě. Shodou okolností to byl ten, co jsme ho včera viděli s Teem a Káčkem ve skateparku.
Musím se přiznat, že použití otázky „Všimla sis už toho kluka?“ bylo celkem zbytečné, protože od doby, co vešel do třídy jsem ho nenápadně pozorovala. Jako krytí mi sloužila knížka od Nietzscheho, aby si toho nevšiml Káčko nebo někdo jiný. Mojí nevnímavost vůči Káčkovi nezpůsobila knížka, ale zajímání se o to, kdo ten kluk vlastně je.
Když vešel do třídy, zamířil do poslední lavice úplně dozadu. Bylo mu jedno že se na něho dívá celá třída (většina opovržlivě nebo posměšně, to je jasný), nasadil si kapucu od černé mikiny stejně jako včera ve skateparku a pustil hudbu do sluchátek. Od té doby tam prostě jenom tak seděl, hlavu opřenou o dlaně a zíral do lavice, jako by to byla ta nejzábavnější činnost.
„Jasně, že jo,“ opáčila jsem se samozřejmostí.
Káčko se nepatrně usmál (jen nepatrně, protože z Káčka většinou jentak úsměv nebo smích nevydolujete) a povídá: „Nějak mě včera napadlo, že skončí u nás na škole. To jediný mohlo vysvětlit proč se tam jen tak včera zjevil. A podívej se, vůbec to nehrotí. Nějaký blbý lidi od nás. Je mu to fuk.“
Káčko to všechno říkal s jasným údivem. Hned mi došlo, že ho ten kluk zaujal už jenom svým postojem.
U nás ve škole totiž nemáte moc na výběr. Existují jen tři možnosti: Začít se urychleně chovat jako svině a patřit mezi zkažený lidi, lézt zkaženým lidem do zadku (dělat pro ně domácí úkoly například...) a doufat, že v tý vaší vtíravosti najdou alespoň výhodu pro sebe, protože jinak přijde ta třetí možnost. Ta kterou si většinou nikdo nezvolí sám od sebe. Být odpadem. Snášet posměšky, nechat napadat, ať už slovně či fyzicky a doufat, že to jednoho dne skončí.
Většina nováčků si zvolí druhou možnost, když nemají žaludek na to páchat zlo vlastníma rukama, ale žaludek na to jenom přihlížet, jak zkažený lidi páchají zlo.
Tenhle kluk si ale sám od sebe zvolil tu třetí.
„A z toho usuzuješ, že ho Nordiová už teď nesnáší?“ zeptala jsem se a dala tou otázkou najevo, že jsem vlastně předtím slyšela, co říkal.
„Učitelé jsou stejný. Nejde jim o nás, jde jim o sebe. A když se někdo nechová tak, jako Viky tak je podle nich divnej. Tak to prostě je. Tragický, ale je to fakt. A tenhle to má podle mě u Nordiový spočítaný už jenom tou kapucou na hlavě,“ vysvětlil mi Káčko.
Pravděpodobně měl pravdu. Než jsem se mohla pokusit si to v hlavě vyvrátit, zazvonilo a do třídy přišla Nordiová.
Po pozdravu a k pokynu „posaďte se“ se zadívala na kluka v kapuce z poslední lavice a patrně vůbec nepřekvapená faktem, že má na uších sluchátka a ignoruje svět kolem sebe řekla: „Máme tu nového studenta. Pane Defi, nechtěl by jste se představit svým spolužákům?“
Z jejího hlasu byl jasný sarkasmus. Už od pohledu bylo jasné, že se jí ten kluk ani za nic nezamlouvá.
Ale jemu to bylo evidentně jedno. Podíval se na Nordiovou, pak projel pohledem celou třídu, která s očekáváním a jistým posměchem očekávala, co udělá.
„Hm...,“ zamračil se „Ani ne.“
To ve třídě vyvolalo udivený ohlas. Smíšený zároveň s posmíváním a jistým odporem.
Očekávala jsem ten šílený vzteklý jekot Nordiové, který by pravděpodobně u něho vyvolal následnou omluvu a poslušné představení se. O to víc mě udivilo, když se nic nestalo.
Výraz Nordiové naznačoval, že by toho kluka nejradš roztrhala, kdyby mohla.
„Dobře... Začneme tam, kde jsme skončili minule...,“odkašlala si a posadila se.



„Charlie! Karí!“
Kolem se sice shromažďovala většina lidí ze školy,a na chodbě nebylo k hnutí, protože byl konec vyučování a všichni, kdo končili, se snažili vyklidit potřebný věci ze skříněk a co nejrychleji zmizet domu, ale ten hlas nešel přeslechnout a od těch okolních kolem se dal rozeznat celkem dobře.
„Ájé... Slečna dolejzavá si zase vzpomněla na svý rádoby kamarády,“zabručel Káčko protivně a skoro strčil hlavu do skřínky, jako by snad byla šance, že ho Jud přehlédne, když už se k nám prodírala tím davem kolem.
Těžko říct, jaká forma přátelství (nebo nepřátelství?) je mezi mnou a Jud. Jud je celkem fajn. Víte, tak moc, jak může být člověk fajn v naší škole. Ta totiž zanechá následky.
Když jsem mluvila o těch třech možnostech, který naše škola nabízí, když se tam člověk, nedej bože, dostane, zapomněla jsem se zmínit, že člověka, který si zvolí tu druhou možnost – bude se vtírat zkaženým lidem, to po jisté době přestane bavit. Nebo spíš přijde na to, že to není ta nejlepší možnost...
Ale výjimku tvoří Jud. Dělá ze sebe idiota před Viky už víc jak rok a stále jí nedošlo, že to nejsou její kamarádi. A nebo snad existuje jiné vysvětlení pro to, co dělá?
„Ááá... Bože, proč má ta holka pořád tendenci mi říkat Karí a ne Káčko...,“
Při tom, jak to Káčko řekl jsem se prostě musela pousmát. Měl pravdu, protože Jud je stále snad jediným člověkem, kromě učitelů, co říká Káčkovi jménem. Jenže u ní to není použití jeho celého jména Karry, ale zdrobněliny typu „Karí, Kardy, Kare“ a tak dále, čímž Káčka dokáže vytočit mnohem víc, než kdyby mu prostě říkala Karry.
„Ahoj Charlie, ahoj Kardy!“ pozdravila nás Jud, překvapivě docela zvesela, když k nám konečně došla, čímž Káčkovi došlo, že schovávání se za dvířka skříňky už mu moc nepomůže a tak skřínku raději zavřel.
Když jsem se na něho tak pobaveně dívala, všimla jsem si že naším směrem míří Moron s Viky.
Za mnou nebo Káčkem by evidentně nikdo z nich sám od sebe nešel, to jenom v případě, že by si chtěli nějak vyléčit svoje mindráky nějakejma pitomejma narážkama na mě a Káčka. Bylo jasné že jdou za Jud.
Moron držel Viky kolem pasu a Viky vypadala celkem spokojeně, že je s ním, což vyvrátilo tu Teovu včerejší teorii o tom, že Viky jede po Andym.
„Jud?“ poklepal Moron Jud na rameno a Jud se otočila „Udělala jsi mi ten referát?“
Nemohla jsem si nevšimnout, jaký zářivý úsměv nasadila Jud, když Morona uviděla.
„Jo... Jo... Eh... Ta-tady je,“ vykoktala a strčila mu do ruky papír, který držela v ruce.
„Hm... Fajn,“ odpověděl jí Moron bez jakéhokoliv náznaku vděku. O tom svědčil i fakt, že neřekl žádné díky. Místo toho se už společně s Viky, kterou držel kolem pasu, chystal odejít.
„Jo... Přijdete v sobotu na mojí oslavu?“ zarazila ho na poslední chvíli Jud.
„No... Já nevím... Chceš tam jít?“ podíval se Moron na Viky, která na to přikývla.
„Jo... Čekej nás tam... A doufám, že to nebude nuda,“ souhlasila a já si jasně všimla, jak zdůraznila větu „A doufám, že to nebude nuda“.
Chuť jednu tý káče napálit mám většinou pořád, ale teď to bylo až nesnesitelný. Už jsem se nadechla, že jí řeknu něco ve smyslu „To ale bude nuda, pokud se tam dostavíš ty“, ale Káčko si všiml mého výrazu a beze slova mě zarazil posunkem ruky. To jsem mu oplatila vděčným úsměvem. Problémů jsem měla vždycky dost. A to hlavně s Viky. Nepotřebovala jsem mít ještě pár navrch.
Nakonec jsem chuť jednu jí napálit přemohla a Viky s Moronem odešli. Při odchodu se stihl ještě Moron zašklebit na Káčka s výrazem, říkajícím „počkej, až si tě vychutnám, ty hajzlíku“ a jakoby nenápadně do něj vrazil ramenem.
„Proč ze sebe pořád necháváš dělat idiota? Vždyť tě jenom využívaj na psaní úkolů a maj z tebe poskoka,“ zeptal se Káčko.
Jud si povzdechla.
„Já nevím, aspoň mě berou...“
„To není, že tě berou, to je, že tě využívaj,“ objasnila jsem jí, když to bylo k ničemu, tak jako tisíckrát před tím.
„Hm...“ ušklíbla se Jud „Ale aspoň půjdou na tu oslavu, na rozdíl od vás,“ vpálila nám popravdě.
Káčko obrátil oči v sloup a mě bohužel nenapadlo nic lepšího než v rychlosti vykváknout: „Ale my přece taky přijdem, že jo Káčko?“
Doufala jsem, že se Káčko neurazí a neřekne že to teda ani náhodou, ale že na to přistoupí jenom kvůli Jud.
Nakonec znuděně přikývl a na Judině tváři se v ten moment vytvořil úsměv a se slovy „Tak jo, já mizim lidi, ahoj!“ zmizela pryč.
A já s Káčkem jsme tam stále tak stáli jako pitomci.
„Všiml sis, jak se chovala když se tu objevil Moron?“ řekla jsem Káčkovi.
„Myslíš ten zářivěj úsměv, co na něj hodila?... Jo, evidentně po něm jede,“ zkonstatoval a tím vlastně jenom nahlas vyslovil moje vlastní myšlenky „Což bych jí v případě, že s nim chodí Viky moc nedoporučoval.“