Dopis na rozloučenou - 3. Kapitola

„Héj! Uhněte lidi!“
Tak to byla Jud, která se snažila procpat davem lidí, tak v našem věku, až ke mně a Káčkovi.
Nějak se jí to nedařilo, protože ty lidi se nechovali moc přátelsky a rozhodně nehodlali uhnout. Což ovšem znamenalo, že Jud nasadila drsnější taktiku.
„Vy volové vožralý, uhněte!“ zařvala na ně, i přesto, že stáli těsně vedle ní, a drsně je od sebe odstrčila, čímž si udělala místo na průchod.
„Obávám se, že tímhle způsobem si moc přátel neudělá,“ nahnul se ke mně Káčko.
„To je fuk,“ ucedila jsem „Tady v týhle bandě je jenom jedinej způsob, jak si najít přátele a ten zní: Chlastat, chlastat a jenom chlastat!“
A nebylo to myšleno ironicky, ale upřímně. Protože kam jste se rozhlédli všude byl jenom chlast. Navíc bych se klidně vsadila, že tady vypukne rvačka, protože tenhle menší narozeninovej mejdan se rozrostl do mejdanu, kde se objevili snad všichni. Sprejeři, fotbalisti, Vikyina parta ...a pak i ti, co se sem dostali jenom náhodou, jako třeba já a Káčko.
Ale musím uznat, že se tahle situace skvěle hodila k tomuhle místu...
Jud totiž nějakým záhadným způsobem (vsadím se, že v tom měl prsty Moron) napadlo tenhle mejdan zařídit na tak ohavným místě, že by se tu “slušnej“ mejdan konat nemohl.
Teď jsme totiž stáli v “MH“. “MH“ je označení pro jeden dům (původně to byla hospoda, ale od doby co jí vydrancovali, to nikomu nepatří) v pochybný čtvrti, kde bych vám nedoporučovala chodit k večeru sami. “MH“ je jen zkratka, pro celý název znějící “Mejdanovej Hajzl“. A tenhle název k tomu skvěle sedí.
Když nám Jud tvrdila, že mají skvělý místo na mejdan, zapomněla nám říct trochu zásadní detail. Že to místo je někde, kde se mejdany konají snad pořád, kde nejsou ani pořádný záchody a hlavně kde je to dělaný tak na jedinou věc: Na chlast.
Tohle místo jsem nikdy neměla ráda, a to jsem tu až doteďka nikdy nebyla. Nesnášela jsem ho jenom z toho děsného vyprávění ve škole o tom, kdo se na mejdanu opil do němoty, kdo se po kom sápal, kdo se s kým porval a kdo se s kým vyspal. Nikdy jsem si nepřála se sem dostat (oproti většině lidí od nás ze školy) a právě teď tu neuvěřitelně stojím vedle Káčka, v ruce držím kelímek s colou (kupodivu, protože jsme si s Káčkem slíbili, že se nenapijem) a poslouchám nějaký nechutný hudební hrůzy. Podle všeho jsem usoudila, že to bude nejspíš DJ Tiesto nebo tak něco.
Příjemně strávený večer, že?
Byla bych to tu už dávno zabalila, a Káčko určitě se mnou, ale neměla jsem chuť pak poslouchat další 4 roky Judiny kecy o tom, jak jsem utekla z její oslavy.
„Tak co? Jak se bavíte?“ křenila se na nás pobavená Jud, která se k nám konečně dostala.
Nejspíš byla s tímhle mejdlem spokojená.
„Vypadám, jako bych se bavil?“ zařval na ní Káčko přes ten randál. Hudba byla tak hlasitá, že Káčko ani nebyl slyšet. Ale podle výrazu na Judině tváři, ho Jud nejspíš slyšela.
„Víte co?“ zakřičela Jud vytočeně „Tady máte něco na zpestření a běžte do háje!“ poradila nám a přilila mě i Káčkovi do kelímku s colou trochu svýho vína. Na to se švihem sebrala a utíkala někam směrem k Moronovi. Nejspíš zase trapčit a oxidovat u jeho party a nechat si ze sebe dělat srandu. Já a Káčko jsme si vyměnili znechucené pohledy.
„Je opilá,“ konstatoval Káčko a napil se svojí coly s vínem.
„Fajn, tak proč se neopít taky, že jo?“ ušklíbla jsem se na něho, za to zrádcovství, že se napil vína, i když mi ještě před chvíli tvrdil, že se chlastu nedotkne.
„Kašli na to,“ ucedil Káčko a kývl směrem k těm lidem co tancovali na tu děsnou hudbu a v rukou drželi buď pivo nebo víno a křičeli do hudby. „Radši se někam zavřem, a za hodinu vypadnem, aby Jud nemohla mít kecy.“
„Hm... To chci vidět kam,“ ušklíbla jsem se na něj.
„Jdu najít záchod,“ zakřičel na mě přes hudbu, načež odkráčel pryč.
Takže jsem tu stála sama. Sama v “MH“ domě a zírala na lidi všude kolem mě. Na lidi co chlastaj pivo a víno a tancujou na DJ Tiesta. Lidi, co pokřikujou samý sprosťárny. Je mi z toho nanic.
Došlo mi, že většinu těch lidí kolem vlastně ani neznám. Když jsme s Káčkem přicházeli, venku stál Niky spolu s tou jejich partou vypatlanejch hlav, co vám seženou jakýkoliv matroš budete chtít, jenom pokud navalíte prachy. Uvnitř jsem zahlídla Skulla, kluka, co u nás ve škole měl dost problémů kvůli otevřeně projevené nesnášenlivosti vůči židům a menšinám a vyjadřováním fašistických myšlenek ve škole. Paradox je, že sám je míšenec. A Jud se právě napařila k Moronovi a to ve stavu totálně namol.
Zbytek lidí znám většinou jenom tak od vidění ze školy, ale nikdy jsem s nimi nemluvila. Kousek od nás jsem zahlédla akorát Andyho s jeho partou.
Mrkla jsem na mobil, kolik je hodin... 23:20, skoro půl dvanáctý, jestli teď máma zjistí, že nejsem v posteli, tak se rozjede celostátní pátrání trhlý a drzý puberťačky. Já jsem totiž tajně zdrhla. Teď toho docela lituju; zdrhla jsem někam, kde se mi to absolutně vůbec nelíbí. Proč jsem radši nezůstala doma? Lepší ležet v tuhle hodinu v klidu v posteli, než stát tady, a čumět na ty uchlastance. Já vím, že teď není zrovna nejlepší nápad se sebrat a zavřít se někde, kde budu sama – tudíž na záchodě (na těch nechutnejch a ohavnejch záchodech, co smrdí zvratkama), ale tady jsem to prostě už nemohla vydržet.
Položila jsem kelímek s colou zředěnou s vínem na pult u okna a vydala se směrem k záchodům. Našla jsem je rychle, byli totiž hned za rohem na chodbě, takže jsem rychle vklouzla dovnitř a zabouchla za sebou.
A musím říct, že ty záchody byly... víc než jen nechutný.
Panejo... slyšela jsem, že ty záchody jsou odporný, ale až takhle?
Po mojí levý straně se nacházelo velký ušmudlaný zrcadlo s umyvadly a naproti
napravo stáli tři kabinky. Všude byli cítit zvratky a alkohol. Fakt nechuťárna, to vám povím.
Docela se ani nedivím, že to tu bylo tak cítit zvratky, protože kdokoli sem jenom vstoupil, nejspíš se na místě pozvracel... a musím říct, že mě taky nebylo zrovna nejlíp... teď uvidět jenom jídlo, už by to ze mě všechno šlo i s tím, co jsem měla před měsícem k obědu. Jednoduše se mi kvalitně zvedal kýbl...
Celá vystrašená, co ještě uvidím, jsem otevřela dveře od první kabinky a mrkla dovnitř. Teď mi bylo ještě víc nanic. Stála jsem tam, nejspíš celá zelená, jak mi bylo blbě a zírala na poblitej záchod. Díkybohu jsem stihla reflexně zareagovat a zavřít dveře dřív než sem mohla na podlahu vyklopit svůj dnešní oběd. Zabouchla jsem dveře a opřela se o ně zády, abych se náhodou neskácela na zem.
Ale teď to bylo jedno, pomalu jsem sjížděla dolů na podlahu, až jsem nakonec seděla na zemi.
Asi tak pět minut jsem tam jen tak seděla a zírala před sebe.
Nejspíš mi z toho totálně hráblo, protože jsem jenom tak zírala a hlavou se mi nehonilo nic. Jakoby mi všechno bylo jedno. Po pěti minutách mi konečně svitlo, že sedět tu nic nevyřeší. Navíc by sem mohl někdo přijít (i když každej, kdo mohl tak se záchodům vyhýbal velkým obloukem), takže jsem se zvedla a pořádně se nadechla, že se vrátím zpátky do tý cvokárny a povyku. Pomalu jsem otevřela dveře a vyletěla ven z toho smradu na záchodech...
„Au! Héj!“
To „Au!“ a „Héj!“ nepatřilo mě, ale tomu, do koho jsem vrazila...
Bože... byla jsem tak nesnesitelně mimo, že jsem se ani nekoukala před sebe.
„Doháje!“ vykřikla jsem v afektu a koukla jsem, do koho jsem to strčila. Přede mnou stál Andy, ve svých typických kalhotách s rozkrokem až u kolenou a kupodivu bez svojí typický kšiltovky, a pobaveně se zubil.
„Jej,“ vyhrkla jsem zas čímž jsem tomu ještě přidala grády.
„Charlie?“ zubil se Andy. Nevypadal naštvaně, vypadal spíš... sjetě. Jako kdyby byl nadopovanej drogama. Navíc to „Charlie“ znělo jako by tápal v paměti, jestli mě fakt zná. Což mě teda moc netěšilo, jestli víte, jak to myslím.
Chvíli jsme tak na sebe koukali, a ani jeden nevěděl, co říct. Nakonec se Andy udiveně zeptal: „Proč nepaříš?“
Tak to byla teda skvělá otázka. Jenže na tu jsem nedokázala odpovědět. Teda jo, dokázala, ale myslím, že vysvětlení, že mi tahle pařba připadá nechutná, by nebylo zrovna na místě. A nevím, jak by Andy zareagoval. Takže jsem...
„Eh ...no, byla jsem na záchodě“ vymluvila jsem se.
„Kde máš partu?“ zajímal se Andy.
No tak to byla taky pecka, vzhledem k tomu, že moje „parta“ byla tvořená pouze mnou a Káčkem. Ale to Andymu v tomhle stavu nejspíš nedocházelo.
„Někde tam,“ zabručela jsem neurčitě a mávla rukou směrem k ostatním.
„Kašli na ně... jdeme někam spolu,“ mrknul na mě a než jsem stihla zaprotestovat nebo se začít bránit, chytnul mě za ruku a táhl mě za sebou kdovíkam.
Než jsem si to stihla uvědomit stála jsem v hloučku s pár dalšími lidmi, kteří se evidentně znali s Andym. Z těch všech jsem znala jenom dva.
„Ehm... čau,“ zamumlala jsem směrem někam neurčito, i když mě možná ani neslyšeli přes ten děsnej randál.
„Ahoj, tak ses konečně rozhodla začít bavit... nebo tě Andy ukecával? A nebo se ani neptal a rovnou tě přitáhl sem?“ zařval na mě kluk, stojící naproti mně s vyholeným čírem na hlavě a cigaretou v ruce. Pokud jsem si správně vybavovala jméno, jmenoval se Fabio. Rebel s čírem a ne zrovna slušnou reputací ve škole. Ale stal se prvním člověkem, co mluvil s tím novým klukem, protože mu mu hned druhý den, co se u nás ve třídě ten kluk objevil, pomohl sebrat učebnice, který mu „jakoby nenápadně“ shodil na zem Moron, když šli po chodbě. Zdá se, že si Moron vytipoval další oběť.
„No jasně, že šla sama,“ ušklíbl se Andy. Ten kluk byl fakt mimo. Mlel nesmysly a tlemil se snad úplně všemu. Táhlo z něj pivo a byl cítit kouřem.
„Hej to je dement ten Baz!“ chechtal se jeden kluk, nejspíš jeden ze sprejerů z Andyho party, mířící k nám s plnými kelímky piva v ruce. Než mi to stihlo secvaknout držela jsem v ruce kelímek s pivem, co mi podal.
„Proč zase?“ houkl na něho otráveně Andy. Nejspíš to nebylo poprvé, co si ten kluk stěžoval na toho „Baze“ stěžoval. Sice jsem vůbec neměla šajna o tom, kdo je Baz a, kdo je vlastně ten kluk, co mi vrazil do ruky pivo, ale v tu chvíli mi to bylo vlastně fuk.
„Sem se ho ptal, jestli tam nemůže pustit nějakej punk, ale prej, že tyhle hrůzy neposlouchá, tak mám smůlu. Sem se sebral a jednu mu ubalil,“ řehnilo se to pako přede mnou a hned jak si mě všiml, což teda fakt brzo, po tom to mi do ruky vrazil pivo, se zarazil. „A do hajzlu, já se nepředstavil, co?“ zasmál se „Mý jméno je Lori,“ podal mi ruku.
Až teď jsem si všimla nášivky Rolling Stones na jeho odrbaných džínách, což absolutně vyvrátilo fakt, že patří ke sprejerům. Podle všeho patři, spíš k Fabiovi.
„A já jsem -...“ chtěla jsem se představit, ale Andy byl rychlejší.
„To je Charlie, moje kámoška,“ představil mě.
Docela mě udivilo, že mě představil, jako svojí kámošku, i když to možná bylo tím, že už byl krapítek namol...
Mezitím, co se Lori dohadoval s Andym, já zahlídla v davu lidí černou mikinu s nápisem „Coming Maniac“ na zádech. Jen jedinej člověk na tomhle podělaným mejdanu má na sobě černou mikinu s tímhle nápisem. A to je Káčko. Dostal tu mikinu jako dárek od tety z Anglie.
„Za chvíli jsem zpátky,“ houkla jsem na tu zcvoklou partičku za mnou a bezmyšlenkovitě se vydala za Káčkem. Někdo z nich za mnou ještě stačil zabručet něco na souhlas.
„Hej! Káčko!“ zakřičela jsem, ale nikdo se neozval.
Prodrala jsem se davem až ke konci auly tohohle strašidelného baráku a konečně jsem Káčka našla.
„Káčko!“ křikla jsem.
Konečně mě slyšel a otočil se ke mně.
„Kdes byl?“ vyjela jsem na něj.
„No, taky jsem tě hledal,“ začal „A pak sem je zahlídl a - ...“ zarazil se.
Jenže už nemusel nic říkat. Až teď jsem si všimla holky, která stála kousek za Káčkem a líbala se s mým bejvalým klukem, Chesterem. Ta holka byla Elis, kamarádka Viky. V té rychlosti se mi stačila vybavit doba, kdy jsme na základce byly „skoro kámošky“. Doba, kdy o mě a a Chesterovi věděla všechno. Není to tak dlouho, co jsme se rozešli... A teď jsem tu najednou viděla Elis, holku, co mě po tý rádoby „kamarádský“ době na základce najednou na střední ani nepozdravila. Holka, co na mě Viky vykecala snad všechno, a teď evidentně dovršila všechny svoje špatný věci, který mi kdy udělala. Tahle byla ale úplně nejhorší, protože šlo o Chestera. O kluka, který i když už nebyl jako dřív, a přidal se tak trochu k partě Viky a Moronovi, stále to byl můj Chester. Ten, který mě kdysi objímal a držel a říkal mi, že mě má rád.
Káčko se nadechl a chystal se něco říct.
„Nemusíš nic říkat!“ zakřičela jsem na něj a než mohl něco říct, rozběhla jsem se k záchodům.
„Charlie, počkej!“ snažil se mě zarazit. Ale víc než tohle jsem vnímala ten hluk kolem. Všechno mi to najednou přišlo tak zlý a zrádný. Ta hudba, kterou jsem nesnášela, lidi, který jsem ani neznala a netvářili se moc přátelsky. Jud, která ani nebyla tou pravou kámoškou, protože mě a Káčka odkopla vždycky, když byla na dosah Viky nebo Moron. Moron, který zavíral mnohem mladší děcka do skříněk a Viky, která dělala ze života peklo každý holce, která jí nepřišla dost dobrá, jako třeba já. A to všechno ukončila Elis. Vedlo to k tomu, že jsem najednou brečela jak malá holka. Se slzami jsem letěla směr záchod. Musela jsem vypadat, jak úplnej exot. Ženu se ubrečená davem, a ještě navíc na záchod. Nevím proč, ale bylo to pro mě jediný místo, kde jsem mohla být sama. Vlítla jsem dovnitř a ani si nevšimla udivené holky u zrcadla, která se právě upravovala. Když mě zmerčila, jak se skláním nad umyvadlem a přidržuju se, abych nespadla, přestala si nanášet řasenku a zeptala se:
„Seš v pohodě?“
Nebyla jsem schopná mluvit, takže jsem jenom kývla jako, že v pohodě jsem.
I když jsem v pohodě nebyla ani v nejmenším. Byla jsem na pokraji zhroucení.
Tak fajn, zhroucení přímo ne, ale minimálně mi bylo na umření. A ne z alkoholu, ani drog, což se na mejdanech tohohle typu dost často stává, ale z toho, že Chester má holku. A tou je navíc Elis.
„Hele kdyby něco, tak můžu zavolat tátovi, a on tě odveze domů, jo? Kdyby něco, budu u DJ, takže tam mě najdeš jo?“ řekla mi holka u zrcadla, zbalila si všechny ty svý „malovátka“ a chystala se k odchodu. Mezi dveřmi se ještě zarazila.
„Seš fakticky v poho?“ ujistila se, načež já jsem zase jen kývla (jen, abych se jí zbavila a byla chvíli sama!), jako, že mi nic není a ona odešla.
A tak to teď ze mě všechno spadlo. Po tvářích mi tekly slzy a jediné, na co jsem se zmohla, bylo sednout si na tu studenou a špinavou dlažbu. Pomalu jsem se sesunula po zdi na studený dlaždice.
Kdyby mě celý večer někdo sledoval, nejspíš by ani nepochopil, proč vlastně brečím. Chester nebyl zrovna člověk, kterýmu bych měla být za něco vděčná. Těžko říct, jestli mě vlastně měl někdy opravdu rád. Ale jasné bylo, že já měla ráda jeho. Když ne tak, jako v době, kdy jsme spolu chodili. Stále jsem ho naivně viděla jako toho obyčejného kluka, co se mě snažil rozesmát, když mi nebylo nejlíp. Co mě vytáhl ven a vedli jsme rozhovory o ničem. Ale byli jsme to my. Žádná pitomá Elis, která z něho udělala něco jiného, než byl. Teď už to prostě není Chester, ale jenom jeho kopie, co vypadá jako on, ale chová se jako idiot. A teď navíc Elisin idiot.
Dostala jsem chuť udělat něco, čeho budu později litovat. Bylo mi jedno, jak mi bude, a co se stane až mě uvidí rodiče, ale přála jsem si být mimo. Prostě mimo realitu. Dostat se z tý deprese, kterou mám celou dobu.
Než jsem stihla alespoň trochu zauvažovat nad tím, co udělám, utřela jsem si slzy a vyběhla jsem ze záchodů zpátky do haly.
„Andy!“ zakřičela jsem a prodírala se davem směrem k místu, kde jsme s Andym a jeho partou stáli.
„Máte pivo?“ Křikla jsem vztekle až se Fabio a Andy udivili.
Nic neřekli, nejspíš z toho šoku. Kdo by se divil, když ještě před chvílí jsem pivo nechtěla ani vidět. Jedinej, kdo nějak zareagoval byl Lori, kterej mi podal plnej kelímek piva .
A takhle to začalo.
Pila jsem, jak největší ožrala na světě. A dalo by se říct, že sem to zvládla za rekordní čas. Zanedlouho jsem začala mít mžitky před očima a motala jsem se.
Jediný, co jsem dokázala vnímat byly obličeje ostatních a pak už jenom to, že mi bylo na blití.
„Charlie? Bože, Charlie!“ zaslechla jsem a hned na to mě někdo chytil kolem pasu, abych nespadla.
Ten někdo byl Káčko...
„Ne!“ bránila jsem se, a chtěla se mu vykroutit.
Ale co zmůže opilá šestnáctiletá holka s depresema a slzama v očích (jo, už jsem zase bulela) proti sedmnáctiletýmu klukovi, kterej mě rozhodně nehodlal pustit.
Proti mojí vůli mě táhnul ven.
„Co to děláš ty idiote!“ křičela jsem na něj hystericky.
Káčko byl nejspíš naštvanej (kdo by se mu divil), protože mi neodpověděl a pořád mě táhnul směrem k východu.
Odpověděl mi až venku na ulici: „Co dělám? Odvedu tě domu!“
„Víš co? Nech mě tady! Já dojdu domu sama!“ řvala jsem a vytrhla se mu, takže jsem se převrátila a spadla na chodník.
„Jo? Ty teda určitě! Vždyť se ani neudržíš na nohou!“ odsekl mi, vztekle mě chytil za ruku a vytáhl zpátky na nohy.
„Vyspat se ti teď jenom prospěje, takže radši pojď domu!“ chytil mě a mojí ruku si dal kolem krku. Nakonec se venku vynořil Andy a se slovy „Pomůžu ti,“ si hodil mojí druhou ruku kolem krku a oba mě táhli po chodníku domu. Cestou mi bylo tak nesnesitelně zle a na zvracení, že jsem ani nepřemýšlela nad tím, jaký to bude doma až mě uvidí máma s tátou... Hlavně máma.
A bylo mi to jedno dokonce i když Káčko zazvonil na náš zvonek.
Dveře otevřel taťka, což bylo vzhledem k tomu, jak jsem vypadala docela štěstí. Ale smůla už byla, že se ke dveřím hned přihnala i máma.
„Charlie!“zařvala tak nesnesitelně až to rvalo uši. Pak přejela vzteklým pohledem Káčka a Andyho a zase se vztekle podívala na mě.
... A najednou to přišlo... To nutkání zvracet, který jsem měla celou cestu se najednou stupňovalo až dosáhlo fáze, kdy jsem to nevydržela...
Nevím, jak to bylo možný, ale najednou jsem mohla v pohodě běžet. A to až ke koupelně, kde jsem pozvracela snad celej záchod... když už mi bylo líp, slyšela jsem bouchnout dveře a pak hlas taťky, jak říká mámě: „Pro dnešek jí nech bejt, bylo toho na ní moc.“