Dopis na rozloučenou - 5. Kapitola

Ráno jsem v autobuse narazila na Barta. Bart chodil do třídy s Teem a docela se s ním kámošil. Vlastně toho měli spoustu společnýho. Například to, že oba si nějakým způsobem vybral Moron a nehodlal jim už od doby, co se objevili u nás na škole, dát pokoj. Teo to ovšem nesl mnohem hůř než Bart. Bart se pravděpodobně dokázal povznést nad svůj život a snít si ten svůj vysněnej. Nejspíš ten, ve kterým neexistovali žádní zlí lidé.
Spatřila jsem ho, jak sedí skoro úplně vzadu, hned co jsem nastoupila.
Občas jezdil autobusem ve stejný čas jako já, občas dřív a někdy později. Znali jsme se, protože já se kamarádím s Káčkem a on s Teem, ale kromě toho jsme asi neměli společného nic.
„Ahoj... Můžu si sednout k tobě?“ oslovila jsem ho s úsměvem.
Bart si sundal z uší sluchátka, ze kterých byli slyšet Simple Plan a s nepatrným úsměvem přikývl.
„Jasně,“ a sundal svojí tašku ze sedadla.
Vlastně nebylo dál o čem se bavit a tak jsme chvilku mlčeli.
Celou tu dobu se mi hlavou honila myšlenka na Tea. Bart mi nějak připomněl, že Teo je poslední dobou víc a víc uzavřenější.
Nikdy nepatřil mezi otevřený lidi, ale teď se uzavíral sám do sebe a něco ho trápilo. A to bylo vidět čím dál víc.
Nakonec mi to nedalo a zeptala jsem se: „Nepřijde ti, že je poslední dobou něco divného s Teem?“
Bart nejdříve nasadil podivný výraz a pak se mnou souhlasil.
„Jo... Ale podle mě to s Moronem nemá co dělat.“
A tím mě donutil nad tím uvažovat ještě víc než doteď.


Káčko měl strach. Vlastně ani nebylo divu, protože to mělo co dělat s jeho bráchou.
Ráno jsem došla s Bartem do školy, kde jsem se hrabala ve skřínce, protože můj sešit na matiku, kterou jsme měli první hodinu, se někam ztratil.
„Á hele Skrček... Co ty zakrslej blbečku?“
I přes svojí zaneprázdněnost nešlo tohle přeslechnout. Chodbou se ozval hlas Morona a jeho kámošů – Dana, Benyho a Kena. Já a Bart jsme do školy jezdili celkem pozdě, takže jsme mívali to štěstí, že jsme se těmhle tupcům vyhli, ale dneska se tu objevili z nějakého důvodu i tak pozdě před hodinou.
Bart, který se právě chystal honem zavřít svojí skřínku a vypadnout dřív než k němu dojdou, nestihl zmizet. Moron popošel k němu a přitlačil ho ke skřínce.
„Kene? Kolikátýho dneska máme?“ otočil se Moron na Kena.
Ken byl podobný typ kluka jako Moron, ale nejspíš neměl v sobě dost odvahy, aby si hleděl svýho a tak musel někomu dělat poskoka, i když měl možná na víc. Nikdy nebyl až tak tupej, na rozdíl od tupce Benyho, kterej měl hlavu jenom na něco tak stupidního jako kopat do míče při fotbale a propadal snad ze všeho. Ken byl typickým úkazem toho, že kluk, co má pohodlnej život, bohatý rodiče a holku a vlastně všechno, co si může přát, neměl absolutní zájem na tom řešit, co dělá jeho kámoš Moron. Nikdy by nejspíš sám nikoho nešikanoval, na to mu byl život ostatních dost ukradenej, protože se vlastně staral jenom o sebe. Ale dělal to jeho kámoš a on mu v tom prostě nebránil.
„Osmadvacátýho,“prohodil Ken jako by nic.
„No...,“ušklíbl se Moron „Osmadvacátýho listopadu... To jsou za chvíli vánoce, že jo Beny?“
Beny se chechtal tím svým dementím smíchem tupce, protože mu evidentně dělalo dobře, jak je chudák Bart přitisknutej na skřínce.
Dívala jsem se na ně a srdce mi bušilo strachem. Nemohla jsem se pohnout a nevěděla jsem, co mám dělat.
„A nechtěl bys jako dárek dostat třeba nakládačku, co ty malej zakrslej blbečku?“
Na Bartovi byl patrný jasný strach v očích a bezmoc. Beny se se ještě víc tlumil tomu, co právě řekl Moron, Ken jenom stál a usmíval se, jako by se ho to snad netýkalo a Dan, který mi z celý party přišel celkem normální nevypadal, že by se mu to nějak líbilo.
„A nebo by nám mohl zazpívat Rolničky, že jo?“ navrhl Beny přes svůj chechot a šťouchl rukou Barta do hlavy.
Cítila jsem se, jako by mi každou chvíli mělo vyletět srdce z těla. Strachem o sebe, o Barta a z nejistoty z toho, co přijde...
„Nechte toho!“ uslyšela jsem najednou svůj vlastní hlas, a ani nevěřila tomu, že jsem to byla já, kdo to řekl. Moron i s klukama se podívali na mě a nakonec Moron Barta pustil.
„A tady je naše spasitelka Charlie. Copak... Máš tady snad něco proti mně?“
Zatímco Beny se opodál pochechtával, Moron se blížil ke mně a já začala couvat, jako bych se chtěla narvat do vlastní skřínky.
„Morone jdeme... Bude zvonit,“ zarazil ho najednou Dan a já si úlevou oddechla.
Nemohla jsem se ubránit pocitu, že Dan nechtěl mít problém s tím, že by Moron zmlátil ještě holku.
Moron se na mě podíval přimhouřenýma očima a s úšklebkem se sebral i s tou svojí povedenou partou a odešel.
„Barte, jsi v pohodě?“
Bart byl v pořádku a já si sebrala svoje věci, zavřela skřínku a odešla do třídy. Cestou jsem si nemohla nevšimnout, že celou dobu stál poblíž ten novej kluk od nás ze třídy a všechno viděl. Za celou dobu ovšem neřekl nic.
Tohle všechno jsem právě o hodinu vyprávěla Káčkovi a posílali jsme si dopisy, aby nás náhodou někdo nemohl slyšet.
Začínal si myslet, že to je s tím terorem ještě horší a bál se o Tea, když už takhle doráželi na Barta.
„A víš, kdo stál celou tu dobu poblíž a nic neřekl?“ nadhodila jsem při té vzpomínce.
Z pohledu Káčka jsem jasně vyčetla, že pochopil koho myslím a kývnul hlavou směrem k jeho lavici.
Já přikývla.
„A víš, že ho vykopli z minulý školy, pro nepřijatelný chování?“ zazubil se čímž dal najevo, že toho ví nejspíš víc než já.
Nevěřícně jsem vykulila oči a zeptala se ho, co je myšleno „nepřijatelným chováním“.
„Vyhrožoval bombou. Pravděpodobně měl problém se zkaženejma lidma. Myslím, že tady si chlapec taky moc nepomohl...“
„Odkud to všechno víš?“ zajímalo mě.
„Od Fabia,“ pokrčil rameny „Jmenuje se Damien Defi. A Teo tipoval správně. Je z druhého konce města, proto jsme ho nikdy neviděli.“
Přes Káčkovu hlavu jsem se naklonila a podívala se „teď-už-na-Damiena“. A přesně v tu chvíli zvedl hlavu s tou svojí stále nasazenou černou kapucou a podíval se na mě.
Pronikavým, dlouhým pohledem, ve kterém jsem se ztrácela...