Samička/díl druhý/hlava druhá

Petro!

Přiznej, že se nakonec na úterky těšíš (každé úterý jsme zavření v jedné učebně celé dvě hodiny a můžeme si poslechnout své hlasy, já tvůj, když doplňuješ profesora s vědomostmi, které jsi získala nejspíše v rodinném prostředí, možná ti někdo kdysi daroval dějepisnou knížku anebo se velmi často díváš na historické pořady, nebo když tě profesor vyvolá; ty můj, když mě nebo spolužáka Vítka, který se ne vždy uvolí mluvit, vyvolá profesor – dále stojí za zmínku, že sedím na místě, na které jsem se posadil proto, abych na tebe zezadu viděl a nebyl přitom viděn, ovšem několikrát jsi si přesedla ze svého původního místa vepředu dozadu a já jsem nemohl změnit pozici, protože za tebou už žádné lavice nejsou a protože „nedávám najevo, že na místo, na kterém sedím, jsem se posadil proto, abych na tebe měl výhled“. Je možné, že se domnívám jen ze vztahovačnosti, že jsi se přesunula dozadu proto, abych na tebe nemohl zírat – nebo dokonce – to je však hodně zvrácená představa – abys ty mohla koukat na mě. Někdy se po tobě ohlédnu, i když sedíš za mnou nebo vedle mne – vždycky za mezerou – tehdy, ale i jindy se řídím ne jednou zásadou, ale celým komplexem zásad – k tomu se dostanu). Mým uším se doneslo že jsi byla ráda za chudinku? Ovšem – jak byla? Jak byla? Dnes odpoledne jsi byla: na schodech když jsem šel na oběd; v jídelně; na chodbě u učebny 6 s Magdou, pochodujíc směrem k učebně 9, u učebny 9; vyšedši zpoza rohu, zákrutu chodby vedoucího k dívčím toaletám, taktéž na chodbě. A byla jsi: krásná, protože jsi měla na sobě ten uchvacující šat, ztělesňující dnešní moderní umění, tedy ty modré džínové montérky, jestli mě zrak neklamal, neklame a klamat nebude. A tvé vlasy měly, mají a – mají, měly ten nejdokonalejší odstín – z barvy vlasů mnoho o člověku usuzujeme. Ta tvá karamelovo – velbloudí – liščí hněď je nepředstižitelná (a tedy ty jsi nepředstižitelná). A tvoje pohyby – zejména na mém čuráku!

Správná příčina toho, kde teď Petra na semináři z dějepisu sedí, je ta, že na tom místě sedí i potom na hodině zeměpisu, na které já už nejsem. Profesoři nás pustili, protože nás bylo jen sedm, část třídy ráno jela do Prahy s biologickým seminářem, zbytek odešel během dne. Mám volno, Iva Komzáková, Martin Vlach, Adéla Jelínková odjeli s Petrou Moutelíkovou v autě někam na výlet – obdivuji Petru, že umí řídit auto, je mi líto, že zůstávám sám. Sedím na lavičce v kruhu v zámeckém parku. Je krásně, jaro, slunce obarvuje trávu, písek, stromy, zdi zámku, pod nimi jsou stíny. Vidím známé lidi, dva páry z lidí z gymnázia, sedí na protějších lavičkách. Dívka Jakuba Stracha – který má prý strach z nekonečna při hodinách matematiky, má docela velká prsa, viděl jsem je už u pošty. Nicota, brahma, nekonečno, filozofické, matematické pojmy, nejsou vidět, nezjevují se, používáme jich jen při myšlení. Kouřil jsem cigaretu, kouřil i muž, který vstupoval do parku současně se mnou, šel kousek přede mnou. Petra nosí něco žlutého, na obědě jsem ukázal na žlutý kbelík v kuchyni a upozornil jsem na stejnou barvu kbelíku a Petřina odění Kryštofa a Tomáše Sladovníka, pak jsem s nimi šel do trafiky koupit si časopisy (Mužíkus, Folk, Psychologie, Estetika – první dva o hudbě, třetí společenský, čtvrtý pro ženy, ne však pro dívky, měl jsem v úmyslu koupit si časopis o módě, abych přibližně poznal svět, jímž žijí Linda s Petrou; Sladovník řekl, když viděl, co jsem si koupil, že jsem magor. Kryštof se mě ptal, jestli si kupuji věci, co stojí peníze, řekl, že kdybych měl auto (ukázal na černé auto stojící před gymnáziem), doplnil jsem, že kdybych měl dům u moře a byl milionář, Petra by mě chtěla. Muzikus jsem dal k prohlédnutí Tereze, Estetiku a Psychologii si prohlížel Vítek). Petra měla z dějepisného testu míň bodů než já. Profesor se jí ptal na dohodu mezi Německem a Ruskem, něco říkal a a očekával, že ho bude doplňovat, ona řekla: „Já nevím, co vám na to mám říkat.“ Pomyslel jsem si, že kdybych ji oslovil a něco jí řekl, odpověděla by stejně. Pak jsem si pomyslel, že Urbánek vypadá sexuálně neúspěšně, jako člověk, který se věnuje dějepisu v kompenzaci. Přemýšlel jsem, jestli všichni myslí na sex, na to, jak by mluvili s Petrou, na to, na co myslí Petra, na různé věci, knihy, které zrovna čtou, části obvyklého života, části dne. Přemýšlel jsem o tom, jestli si Petra – třeba právě v té chvíli – chystá odpovědi a reakce pro situaci, že bych ji oslovil. To souvisí s tím, jestli mě vůbec vnímá, a jak, pokud vůbec tedy.
Je mi velice dobře. Jsem zdráv, žiju pravidelně bez překvapení, zdá se mi, jako by se na tom nemohlo nic změnit. Nejsem vystaven žádné kritice, ani svojí. Dojdu si koupit něco do samoobsluhy, šťasten. Nosím šedivý svetr, i když už je jaro, vítr si pohrává se stránkami sešitu a buší mi jimi do pravé ruky, jež ve třech prstech svírá propisku. O tom všem můžu psát s velkou jistotou, vidím to nebo si to pamatuji. Rád bych popsal mé tělo velmi podrobně, ale Petřino raději, však nemám možnost ji vidět a v podstatě by to nebylo o moc přínosnější než popis jiného, svého, lidského těla, je zdravá, umění stejně záleží více na citech, vztazích k věcem než na věcech samých. Petra jako věc už je mi odkryta, není nic, co bych o ní potřeboval ještě vědět, a priori potřeboval, neboť se soustředím na vztah k ní. Jako když známe svou zahradu a pečujeme o ni, aby kvetla, přesnější přirovnání je jako když pečujeme o dobré lidské vztahy vůbec. Jsem rád, že už pro mě není cizí (navzdory faktu, že jsem s ní ještě nemluvil a že možná mi zmizí ze života dřív, než „se to pokusím napravit“ – to by ale předpokládalo že vůči ní mám nebo cítím nějaké povinnosti. Mně nezajímá cítím – protože mi to nikdy nevěří a nikoho to nezajímá, mně zajímá mám – co musím. Řídím se cizí vůlí, splývající se zákonem). Ale co vlastně chci? Nic, než vyslovit lásku k Petře, která se obejde bez soužití a styku. Jsem příliš sentimentální a submisivní, ale o to intenzivnější... ostatně je rozkošné si druhé nepřátelit, vnáší to zábavu a vzrušení, možnost vybití touhy a neklidu, zdá se mi, že už tu sedím dlouho, jdu – se učit matematiku.

Noci, noci! Kdysi jsem psal o tom, jak vyhlížím z okna a přede mnou se chvěje smrk. Vyhlížel jsem z okna v gymnáziu a díval jsem se na střechu Unimarketu a plánoval, že na ni vylezu. Ve dne k tomu není příležitost, budilo by to pozornost. Teď v noci kolem desáté, když jsem šel kolem, jsem si na to konečně vzpomněl (vlastně až když jsem byl na přechodu a prohlížel jsem si rozsvícenou výlohu u Froňka). Prolezl jsem dírou v plotě jako by penis vaginou a rázem jsem byl celý v děloze. Vylézt po mřížích okna bylo trochu „análnější“ (skvělé metafory, velice důmyslné), na chvíli mě znejistilo, že jsem zahlédl světlo za žaluziemi v okně, červené světlo jako od infračervené myši. Kritizoval jsem se, jako že se snažím vynahrazovat si to, co bych mohl mohl mít, kdybych chodil na lezení (Petra tam nějakou dobu chodila). Pak sem musel hlučně projít po plechové stříšce, abych se vyhoupl přes poslední zeď – i octl jsem se na střeše a hned jsem si lehnul a viděl měsíc; zprostředka střechy jsem pozoroval Velký vůz, měsíc, mračna, šedivá, tajuplná, tichá, většina lidí neví o jejich existenci. Byl jsem šťasten, naslouchal jsem zvukům, skřípání, hučení, šumění, aut, vlaku. Později mě ovšem štěstí přešlo, spadlo ze mě, teď sedím ve vaně, nespokojen s () principy svého psaní. Zažít něco věc jedna, přiblížit to druhá. U všech zážitků mám pocit, že jsou nedostatečně reflektované. Je téměř hřích něco zažívat a nepsat o tom. S Kebíčkem jsme se mj. o Petřiných kalhotách, nově bavili, jméno zní: infantilní Petra, krteček v kalhotkách. Kebíček: a to se vám nelíbí nic jiného? A předtím: to se k vám nehodí. A já řekl: ano hodí, hodí se to k Petře. Úchvatný je automat, zasvítající jedním oknem Unimarketu, zpoza dveří si můžeme prohlížet animace. A u Čermáků nemají absint. Kašlu na samotu...

(při praktikách z fyziky)

„Smutek a nečinnost“ probíhá takhle: jsem unavený, do mozku se dostane spousta krve, která mě jaksi zaměstná, takže necítím přímý stud za to, že nic nedělám, sním o Petře a o románech a o svých přátelích a jak s nimi jednám, vím že při tom přicházím o vědomosti a spoustu věcí, uzavíraje se do své fantazie, která ale je pořád stejná. Těším se, až si ho vyhoním, až přijde uvolnění, relaxace; krásné barvy a teplo, jež mě teď nikdy neopouští, nebudou nikým napadány, mé nervy se budou moci rozprostřít do dálky, ve které je nikdo neruší, nechá je být šťastné. Petra, to je opravdová křížovka. Ach ten slastný pocit, když člověk ze služby unikne na svobodu, či je aspoň propuštěn. Zdá se, že to nikdy neskončí, to se tak vždycky zdá, je to jako věčný návrat. Ke komu jít ve smutku, než k Petře, u koho zvonit a prosit o přijetí? Můžu někomu zavolat. Není to ovšem tak zlé, je to spíš touha s někým mluvit, podělit se o své fantazie, mluvit o největší touze – jsem tak líný, co jsou to básně? Při práci se nezpívá, leda když jsme zpěváci, můžeme zpívat. Zpívat o Petře, lásce, která nebude k ničemu, která není k ničemu než k přítomnosti, než k okouzlení, touze, věrnosti; a až se najde husa, které se budu líbit, omrdám ji a utopím se v ješitnosti.
Spolužák přede mnou sahá svému přísedícímu (mu!) na stehno a hladí ho, toť výraz chlapské samoty, smutku, nevyužití, přebytku – zdá se, že celá pohlavní soustava na člověku přebývá, je přebytečná, nadbytečná – ovšem tento spolužák by nikdy nesáhl na stehno Petře, kdyby vedle něj byla seděla. Ženy se muž vždycky trochu bojí; žena s mužem si nerozumí, zejména manželé si nerozumí, pouze milenci, romantičtí, si více než rozumí, i když to rozumění je málo duševní, ale o tom nikdo z nich nepřemýšlí – a to proto, že nikdo neví, co je to duše. Jako abstraktní pojem je nepřístupná a totožná s nervovou soustavou – jen to je jisté – není.
Taková nuda, v tomto městě, sedím ve škole jen proto, že nemám kam utéct. Venku nejsou žádní lidé, leda že bych překonal zábrany a dal se do řeči s někým, koho neznám, jinak ale musím být ve škole, čekat, až skončí vyučování a pak se pokusit – jenže jak si někoho naklonit, získat pozornost, stát se pro druhého zajímavým předmětem – já vím, já vím, „láska přijde“. Stejně jsem tuctovej, neschopnej, nevím nic, nedokážu se věnovat ničemu jinému než tomu, po čem toužím, co chci, místo abych se věnoval něčemu co nepálí a nestudí, jsouc na nebesích, stále jednomu, nebo všemu.

Zavítal jsem do hospody na Valdeku a objednal jsem si absint. Pálí na jazyku a zvláštně chutná. Možná to nevydržím, tu mou samotu. Je těžké snášet ji. Říkal jsem spolužákům, že jsem zoufalý, Petr na to, to už víme, a co my s tím, to si nemůžeš najít jinou holku? Doufal jsem, že ji tu uvidím, ne v hospodě, ale na zastávce autobusu. Petra Moutelíková si prohlížela můj sešit, řekla že mám nečitelné písmo. Řekl jsem, že jí něco z něj přečtu. Než jsem našel něco, co bych mohl přečíst, přijel jí autobus, řekl jsem jí „tak se měj“ a šel jsem. Chtěl bych, aby někdo pochopil všechno, co jsem napsal, tj. všechno, co cítím, ale nikdo tomu není otevřený, otec si to sice přečte, ale sám má své starosti, není to ten správný člověk, který by měl reagovat na moje city. Píši pomalu, z posledních sil, které ovšem nejsou poslední, ale nedokážu se rozběhnout, jsou to samé cesty do školy a zase ze školy, za každou čárkou se zastavím a přemýšlím, jak pokračovat, tohle není život. Pořád jsem zaměřen na Petru, pořád dělám výpady směrem k ní, jenže minimáln, nepostřehnutelné, takové, které se nemohou stát terčem pomluv a nemohou v nikom vzbudit zdání, že o ni ještě usiluji. Ona je jediné, co mě zajímá, a nic pro ni nedělám, proto píši tak málo, proto nemá smysl psát. Psát a žít je pro mě stejné. Chtěl bych něco podniknout, ale nedokážu to, není to totiž na mně, nemám právo nic podnikat. Nebyla snad doba většího nicnedělání, než tahle. Je to opravdu tak, miluji ji a nic to pro nikoho než mě neznamená, nic to pro ni neznamená, neví o tom.
Budu platit. Sedím u červeného ubrusu Gambrinus, v hospodě jsou samí muži, lidoví, jeden vyplňuje křížovku v Blesku. Číšnice je ovšem ženská. Neútulný, nemladý interiér, který kontrastuje i se světem na ulici v Hořovicích i se světem, co znám doma.
Líp už mi v životě nebude, přijdou možná nějaká období vzletů, ale smutek, jímž jsem se postavil na roveň otci, už nezmizí. Jaká škoda, že jsem ještě tak mladý.
Hraje tu rádio Evropa 2, něco pro Hřívu a jeho myšičku Koňasičku.
Moje utrpení skutečně existuje. Tvrdím, že těm dvěma nezávidím, přitom jim závidím, ba nesnáším je za to, závistí nenávidím.
Slunce vychází zpoza mraků, je čas jít, vléci se, doma převléci se.

Moje osobnost je zvláštní, jsem vzrušován i přáteli té, kterou miluji, a také jsem vzrušován dívkami, které milují mí přátelé a jimiž jsou mí přátelé milování. Možná tenhle jev znamená vlastně jen to, že nemiluji Petru, ale všechny dívky, a nemiluji jako cítím „cit“ ale miluji jako toužím. Je-li to tak, a ono to tak je, je z hlediska morálky lásky oprávněné, správné, že mne Petra odmítla. Ovšem teď jsem pouze vyzdvihl svou lásku, označenou jako touhu, nad lásku, kterou považují za lásku dívky, nicméně takto utvořený rozdíl neodpovídá myslím skutečnému rozdílu mezi mnou a jimi a nevyjadřuje důvody odmítnutí, pravdivější totiž je, že mezi mou láskou a láskou mých spolužaček není žádný rozdíl co do podstaty, a hlavně nezáleží na lásce, jaký je vztah, jaký je život. K mé současné pozici: sedím pod mostem (pod dálnicí) u Žebráku, jsem strašen a okouzlován auty, jezdícími za pilíři i před nimi, podle toho, jaké milíře mám na mysli. A studí mě záda a přichází muž se psem.
Konečně začínám žít jako básník, chodím s lehkým srdcem po kraji, prohlížím si svět, nevázán, svobodný, bez myšlenek na domovy. Je možné, že po této lehkosti přijde trudnomyslnost, skepse, už jak o tom začínám uvažovat, přichází. Nedokážu to vylíčit rimbaudovsky, možná jedině líp než on, Rimbaud – teď sedím na čerstvém suchm pařezu po jednom z poražených stromů u rybníka v Žebráce, poslouchám a vidím stovky aut i traktor a hlasy ptáků, na druhém břehu nádrže sedí několik lidí, jejichž hlasy slabě slyším a jejichž sousedství vnímám, nad nimi se tyčí břízy a kolem bříz ještě smrky, důležité je ještě uvést, že dotyční sedí na židlích či stoličkách u chaty, je tam několik rybníkových letních chatek. Zaslechl jsem i ženský smích, ale Petra se takto nesměje, řekl bych. Po mém pařezu lezou mravenečkové, pohádkové to bytosti, a do víčka od piva, vystlaného jinak přejemným plastem, příjemným nehtům, se dostala špína, piliny. Poslouchám ptačí orchestr, bez melodie, bez řádu, závislý na libovůlích mnoha ptáků. Anebo je v něm nějaký zákon, v tomto zvučení? Lidé se chovají stejně, libovolně a pudově, pouze se řídí – v různé míře a různými – mravními zásadami. Člověk, který kolem mne prošel, mne například nebodl nožem nebo nepraštil zezadu mým pivem po hlavě. Ale nerozhodla morálka, nýbrž pudy, neměl by z toho žádný prospěch, sotva se vlekl, se svým panděrem, snad hrozilo i že se budu bránit. Lidé naproti mlčí nebo mluví tiše, zato se ozývají střeva, střevní potíže, asi raději půjdu. Je to snad všechno strachem.

V psychické rovině došlo ke změně, usídlil se ve mně nezničitelný optimismus, s nímž bez odporu, bez váhání plním své úkoly, jsa bezstarostný, zda to, co dělám, je správné, kam to povede a zda bych neměl dělat něco jiného – zjistil jsem totiž, že přes všechno přemýšlení o „hodnotách“ dělám stále to samé, tytéž činnosti, žiju tentýž život, však jestliže tomu tak je, proč se nevěnovat výhradně vykonávání činností a životu, převést do toho všechno své vědomí, svou duši, přerušit „transcendenci“? A sebereflexi.
Ten optimismus se neprojevuje jen novým, bezpodmínečně kladným sebehodnocením, ale i novým přístupem ke druhým, kdy stejně jako u sebe jsem si jist i u těchto druhých, lidí, kladným, pozitivním základem. Lidé se nedopustili žádného hříchu, pro nějž by byli v základu své bytosti permanentně prokleti, nejsou zatíženi dědičným hříchem. Naopak, jsou odlehčeni. Svědomí mi ale nedovolí tvrdit, že zlo neexistuje, nemohu ani dokázat, že vše, co jsem označil za kladné, není záporné, že není člověk v hloubi zlý. Je zřejmé, že hodnocení světa vykonáváme z transcendence.
Příkladem optimistického vnímání budiž přístup k hudbě a její Petře, rovněž k Petře a její hudbě. Nepohlížím už na tuto hudbu jako na něco nedosažitelně vzdáleného, uzavřeného, svou mocí a popularitou „nedotknutelného“, nepochopitelného, ne – nýbrž jako na hru, zábavu a lásku, globální kulturu, na níž se skoro každý podílí a která na každého působí a která není špatná, stejně jako není špatný člověk. Petra je vlastně taky jen člověk, typický člověk, děvče, jakých je na dohled tisíc a na světě milion, a já vyznávám, že jsem si ji vzal právě ke zkoumání a posuzování člověka (k čemuž bych si mohl vzít i někoho ze své rodiny, zde na mě ale v některých případech působí osobní, rodinné pouto, které zkresluje tím, jak důvěrně člověka přibližuje), což se mi zdálo že i jistým způsobem podpoří erotiku, která se paralelně od těchto cílů a účelů měla odvíjet; v takovém způsobu je „nevinná perverze“, tak či tak nyní svědčím o hloubce svého přístupu k lidem, neboť je nehodnotím podle toho, jak mi prospívají, zda mi překážejí v cestě nebo mi působí bolest, ale hodnotím je samotné o sobě, rozhoduji se vnitřně, metafyzicky, zda ano, či ne, zda jsou výtvorem nebo neřádem božím, dílem nebo chybou (zda věřit, či nevěřit).
Jsem otevřený. Toto není filozofické pojednání, je to milostné pojednání, obracející se k Tobě; v důvěře, lásce, jež nutně doprovázejí obracení se k druhému, bez nichž žádné obracení není. Nenávist vzniká jen ze samoty, samomluvy, nemožnosti důvěřovat a mít rád. Jen v této rovině – v rovině ty a já – já „ludmil“, ty „Petra“ - můžu pochopit a můžu řešit to, co je mezi námi, to, jak jsi mě odmítla. Neřekne mi to žádná filozofie, ne že by to nebylo duševní, je to lidské, ale není to otázka pro mně, nemůžu to vyřešit a odpovědět si na to sám, „vědecky“, „zákonitě“, „z důvodů morálky“, „protože to tak musí být“ atd., je to jen mezi mnou a tebou, proto je také tento text milostný – je pro tebe, seznamuji tě se svými duševními obzory a jen k tobě můžu přijít se svou láskou k tobě i se svým strachem z tebe a studem před tebou. Nelze to brát obecně, avšak obecnost je samota a láska je dorozumění, negace samoty, zařízení, otázka a odpověď, nebo i jen otázka, ačkoliv není otázky, na niž by nepřišla nějaká odpověď, právě zde v lásce, právě odmítnutí bylo odpovědí. A jestliže dávám toto ke čtení jiným lidem, např. svým kamarádům, je nutné mít na paměti, že je to pro tebe a z tebe a mezi mnou a tebou, psaní plné strachu, bázně, nejistoty, bídné nejistoty – jež cítím, když se ti otevírám, když nejsem sám a ty mě hodnotíš, jak mě hodnotíš; nemůžu najít příčinu, proč je toto tvé hodnocení záporné, ve světě obecnin, v psychologii nebo nedejbože v biologii nebo v sociologii, protože pro mě nejsi předmět, nejsi žádný můj objekt, jsi moje láska, já jsem ten fňukající idealista? Trochu ano. Všechna mluva je zbytečná; tam, kde nejsou předměty, není ani příčin, láska není předmět, stejně jako bytí není předmět nebo čas není předmět, jsem u Jasperse a jeho Objímajícího. To se k nám hodí, viď, Petro, viď, že se budeme objímat, ačkoliv se zdá, že svou samotu nikdy nepřekonám, svou samotu, ve které je vše lhotejné, stoické. Jak poznat rozdíl, kdy jsem sám a kdy chci být s tebou? Všechno bezpráví, vše, co se ti nelíbí, všechny doteky tam, kde ti to není žádoucí, všechny doteky „petry“ jako třetí osoby, jsou něčím, co dělám sám a bez tebe, jsou onanie a sebeláska, a probíhají, jestliže o nich víš, za tvého opovržení. Je kontradiktorické, paradoxní pokoušet se o otevřenost v samotě, však právě to je snaha nebýt sám, ač může vést k ještě větší samotě, znovu k samotě a pouze k samotě – vidíš, Petro? Už zase nic neříkám a odvracím se od tebe, jako bych si nevěřil, ani že dokážu před tebou stát, stát bez poskvrny, což věru asi nedokážu, řítím se vždy do samoty, do nicoty, nedokážu to.
Cítím svou perverzi, takřka ji hmatám, však mi také čurák stojí a naléhá na postel, genitálie, působící slast, ale co s tím mohu dělat, pokud utevřenost je jednou formou pokusu o útěk ze samoty. Zase mluvím k mnoha lidem – teď k Báře Vlčkové – ve sféře normální mezilidské samoty? Zase se vzdaluji od jádra – lásky – ačkoliv kolem totoho jádra lze jen obíhat a ne do něj proniknout, tedy vlastně i proniknout do něj lze, ale k tomu se nehodí obrazné přirovnání, neboť nepředmětná láska vpravdě žádný obraz nedává. No a co - ! jdu se projít ven, kde jsou střechy červené a žluté, kde ptáčci zpívají, najíst se, nosit dříví, pracovat, nejdřív asi přepisovat, co jsem napsal, do počítače – takhle by to nikdo nepřečetl, žádný můj kamarád.


Realita mi neposkytuje žádnou krásu, žádnou ženu, proto se musím prchat do snu a fantazie. V nich je pro mě Petra, zatímco skutečná Petra je v realitě, sice ne pro mě. Abych změnil to „ne pro mě“, přistupuji k té snové, která se mi zcela otevírá přímo úměrně tomu, jak se nade mnou propast uzavírá.
Někdy se cítím pevně v realitě. Jako by síla nervů tu realitu držela před mým mozkem, delším působením té napjatosti vzniká i dojem, že není jiného stavu než toho napjatého, že se nedělí jsoucno podle této kategorie (napjatosi, příjmu reality ve smyslu realita – sen). To ale je starý básnický konflikt, bezpečně známý v české poezii už od Máchy, pozitivně řešený v díle Friedricha Nietzscheho (Nietzsche jako přehodnocuje sám sebe, svou minulost a vlastně – to je tragické – celý svůj život, vlastně mluví proti své nemoci, ačkoliv je nemocen, mohl ovšem také mluvit pro ni – toto přehodnocení se vyjadřuje kritikou křesťanství a platónismu a Wagnera, opakuji ještě jednou: Nietzsche vyhlašuje pravidlo Vůle k moci a životu, ale jeho vlastní život byl zřejmě Vůlí k nemoci nebo šílenství, plným neúspěšné lásky, kterou – jsa jím velmi inspirován – beru z reality a dělám jí stánek ve snu. Nebo ji tam opravdu vidím. Zajisté. Sen, beztvaré, bezčasé, nehmotné prázdno... věčná duše... demiurg, hehehehe, he, he... Duše člověka se oprostí od těla smrtí, lhostejností a amorálností.. jako by (nejsem znalec indické filozofie! To proboha opravdu ne!) se spojí átman s bráhmanem a v této všenicotě nabídne ústům párek v rohlíku, penis či koblížek, Petra má zasranou díru, řekl dnes Kebíček, a O tu bych si ani kolo neopřel, a Péťa Z. přikyvoval, poškleboval se mi a smál se.

Poznal já jsem zoufalství
mělo modrou barvu
o mém utrpení se ví
přespříliš dobře

poznal já jsem vůni
azurovou
přemýšlel jsem jestli
si ji nevymýšlím

z jisté stránky jistě – jsem se zamiloval
z jiné stránky ale – jsem nemocen


Mám strach, že překypím a zešílím, nevím proč, něco se mi děje v mozku a v „srdci“, víte, asi se opravdu něco děje, měli byste dávat pozor, chci vám ukázat řítící se vůni. Chápu požadavky, není ale vůle jim dostávat a ani stud z nedostávání jim – nemocní jsou omluveni. Nehledě na nemoci, které

milá Petro, mám tě rád
chtěl bych být s tebou
napořád
chtěl bych tě svlékat
jako banán
chtěl bych tě laskat
masírovat a hladit
cedit a ředit
sít a obrábět
míchat a zahusťovat
milovat i nenávidět
etre original et n'etre pas original

duše je přece jen nepostižená a čistá, pokud právě nedošla k újmě a to jedině spácháním hříchu. Základním hříchem je nemilovat, z něho se odvozují všechny druhy hříchu, jako smilnění, vražda, loupež, které ovšem mohou být zaviněny i nouzí, ale i tak jsou hříchem, protože z nouze těla se nikdy nesmí stát nouze duše, duše ji nesmí přijmout za svou. Hřích páše tedy duše a duše také miluje. Miluje-li, nedá se jí nic vytknout a nespáchala žádný hřích. Kdyby tomu tak nebylo, byl by každý chudák hříšníkem, nebudu vysvětlovat proč. Mezi marxismem a křesťanstvím, probíhá, zdá se, zajímavý dialog.

Učitelka francoužštiny má ráda štěstí a radost. Vždy když přijdeme ke slovesu rier, ptá se, co to znamená: „Ryjé, Míšo?“ „Smát se.“ A všichni teskní po úsměvech, já myslím na úsměv mé Petry.

Chovám se nemravně raději, když se Ondřej nekouká. Petra na tělocviku – vždy, když jsem ji viděl a když jsem mohl předpokládat, že vidí mě (tohle platilo pro všechny situace, kdy jsem ji viděl, tj. v tělocvičně kde jsme se převlékali, pak na dráze a nakonec přede dveřmi do školy na dvoře), postávala (nanejvýš ještě tak poběhávala) mlčky, s vážným (nebo spíše smutným) výrazem, jako by už neměla sílu předstírat svou nadřazenost a lhostejnost ke mně. Ale byl to jen pocit, stěží pravda, ačkoliv jsem vyváděl celou řadu alotrií, s jejími spolužačkami jsem mluvil o sexu, byla to sice jejich iniciativa, ale stejně je to z principu strašné. Tak láska je opravdu tím nejlepším a nejhorším, co mám, ačkoliv jsem naprosto, beze zbytku šílený. Nejsem schopen rozvažovat, komunikovat, nic. Jsem v hloubi zbabělý, slabý a úzkostný, nicméně obrazně představuji sochu z krve, která již brzy začne stříkat z mého krku a vytékat ze zápěstí a otrhne se z jater a břicha, kde jsou mořské lesklé plošky, póry, tmavě červené kapičky se tam třesou a takoví jsme všichni, i Petra.

Petra Mužíková má řežijní jízdenku (vlakovou), neboť její máma pracuje v ČD - prodává na nádraží v Hořovicích jízdenky – když jsme jeli na veletrh vysokých škol, tála s Lindou u přepážky a bavila se s ní, asi k ní má vřelý vztah. Zase dneska, když jsem ji viděl, stál proti ní v učebně P1, sundaval si kytaru z ramene, dával si věci tam, kde sedím, nechybně jsem stál jako solný sloup a čekal jsem, až odejde, odejdou, jistě si musela všimnout a pocítit, jak stojím, se stále stejnými pocity k ní, ve stejném postoji k ní jedenkrát zaujatém. Teď sledujeme film o léčbě popáleného chlapce (popáleniny třetího stupně) – odřezávání mrtvé tkáně, nekrózy, transplantace kůže od dárců, řezání, otevírání údů, krvácení, řídká i hustá krev.

Musím mít bázlivý, zbožňující přístup k ženě, k Petře, musím mít odpor k sexu a dokonce i k miliskování, protože jinak by se zhroutil celý můj hodnotový systém a má víra a stal bych se nihilistou. Právě jsem s jedním nihilistou, feťákem, mluvil. Mění bydliště, studoval v Olomouci jeden rok českou filologii, pak rok filozofii; teď studuje v Brně, má duševní poruchu, miluje Polsko a polské lidi, chtěl by cestovat do Ruska (láká ho Ermitáž v Petrohradě, doporučil mi film Ruská Archa - 90 minut v Zimním paláci). „Velmi vzdělaný“, má nejraději 19. století a francouzskou literaturu toho období, zastává jakousi kosmologickou, ne-antropocentrickou a ne-individualistickou filozofii, tedy cosi opačného k Nietzschemu a Kierkeegardovi a existencialismu, soudil bych! Opravdový nihilista, soutěží se svými verši v literární soutěži v Hořovicích Václava Hrabětě tohoto roku, 2010, je to poprvé. A je zklamaný, přijel, aby potkal lidi, soutěž a její výsledky jsou mu lhostejné, přijel s přítelkyní, pije víno, kouří mentolové Petry, které mu dávám, půjčuji mu zapalovač. Řekl, že odjede, nezajímá ho, o čem se ti lidé baví, každý má prý svůj názor a není schopen ohlížet se na druhého, každý žije pro své hovno, pustí si v autě hlasitou muziku, všechno je k ničemu, i Goethovy bohaté zájmy, cestovatelství, botanika, ani na chvíli se neusměje, ačkoliv hovoří bez obtíží, bez studu, pokud nemlčí, kdy to vypadá, jako že už nepromluví. Snažil jsme se ho přesvědčit, aby zůstal. Proč já nejsem jako on? Jsem o 5 let mladší a mám Petru. Zbožňovanou Petru, díky které je vše, co je jako Petra, krásné a ne hnusné nebo marné. Jedná se o víru, jedná se o lásku.

Lukášovy výroky

„Mám radši Ludvíka než Milana Kunderu – (Milan) je přeintelektulizovaný.“

Také mluvil o své megalomanii a sebezničující a sebepodceňující tvůrčí filozofii, to ovšem není jen jeho názor. Že prý aby člověk něco dokázal, je nutný fanatismus, bez fanatismu nevznikne žádný velký čin. Byl jsem také s Agátou a Honzou a s Kateřinou z Uherského Brodu a Veronikou z Prahy, velikou patnáctiletou básnířkou. Zavedl jsem ty děti do Dražovky, velice se jim ve tmě pozdávala a já jsem mohl Kateřinu a Agátu držet za ruku, činil jsem tak ovšem bez ztráty víry v ženství, bez prohřešení proti svým principům. Jsou 2 hodiny, 20 minut, jdu onanovat a sladce spát, jsem unaven.
Tu noc jsem nebděl strachem, jakobych místo usnutí omdlel. Zatím nevím, proč mi tak je, bylo by ale špatné, kdybych nemohl jet v pondělí s Petrou na Rožmitál. Měl jsem včera whiskey a ten nihilista Lukáš mi podával své víno a nakláněl se mi až do očí, takže jsem cítil jeho páchnoucí dech a jeho sliny na své tváři. Mé vpodstatě pozitivní tělo tedy možná bojuje s nějakým virem či bakterií. Večer jsem měl pocit, že mám depresi. Protože jsem viděl, jakým směrem vedou, jakých konců berou mé myšlenky. Byl to ale člověk bez iluzí a řekl bych správně vnímající, kdyby něměl podle svých slov „připito“ a nedíval se na mě zarudlýma očima bez úsměvu. Ale nebyl aspoň tak tupý jako ta dvě děvčata, o kterých to klidně říct můžu, protože už je v dohledné době neuvidím. Kateřina, povrchní až běda a zároveň ošklivá fyzicky i duševně, potvora, kterou její spolužáci nenávidí po právu, nám vyprávěla, co je to láska, a jak podváděla svého přítele s nějakým 14letým chlapečkem a že sex má v neděli. Jen mne zaujala její malá ústa a celková perverze jejího vzhledu. Její přítel je prý fyzik, který nerozumí poezii a vyhrál na mezinárodní fyzikální soutěži někde v Houstonu nebo jinde v Americe. A snažili jsme se odhalit smysl slov „Cívka je jako dívka, nejdřív napětí a potom proud“, která ona znala. Nejdřív vysvětlila, jak je to u té cívky, a když jsem se ptal, jak je to u dívky, řekla, že to poznám, haha. Nechápu, jak se může nikdo nezvbouřit proti takovým řečem, takovým osobám. Je 8 hodin 47 minut, v 10 začíná ve společenském domě literární seminář s porotou. A odpoledne bude vyhlášení. Jak prožívám Hořovice Václava Hrabětě? Trpím úzkostí.
Je tu taky Jan Těsnohlídek, se kterým jsem v Labi prohodil pár slov, prý se ještě uvidíme. Nějak ale nebyl v centru (ani mé) pozornosti, pakliže jaká pozornost vůbec existovala, prožívám to jako ve snu.
Zešílel jsem, protože nihilista Lukáš Tkadlec umístil se na prvním místě v kategorii poezie a moje maličkost byla druhá v oboru prózy, třetí byla Sára Vybíralová, první Dagmar Pokorná. I když přišlo jen pár gratulací, v mém mozku to byl převrat, rok. Kdyby to, co píšu, bylo hodnotné, umřel bych blažeností. Mohl bych popsat detaily, které ještě živě oxidují v mé obraznosti, ale klid, jenž hledám, a mlčenlivá pýcha. Tak raději maličko o lásce, maličko k lásce, ale přemnoho, přemnoho je láska proti afektům, a to je vlastní obsah zamýšlené výpovědi, takže: sepíšu citové výlevy, moje láska k Petře nesestává z nějakých výlevů, ne, já už nevím, co jsem chtěl dneska ráno říct. Venku to vonělo po dešti, v oknu prodejny nábytku jsem pozoroval svou kštici, tu, kterou jsem si nůžkami sám zastřihnul. Zítra jedu za Petrou do Rožmitálu, jedu na výlet, na kterém, cítím, ji budu vysávat do morku, její morek, kdy budu povznesen její přítomností, kdy všechno vyhradím jen jí, daleko v krásné přírodě, svobodný, osamělý, magický, s ní jako cílem, Venuší. Snad to zvládnu, snad nepadnu, snad získám trochu tvar, nedávno jsem chtěl napsat knihu, která by učila plakat, chtěl jsem objevit nějakou metodu, Petro!

Úterý, vstáváme v chatce ve Věšíně, je nám zima. Ve vlaku za Jinci jsem se dozvěděl, že Petrušová má migrénu a proto že nejede. Ve venkovsky barokním kostele ve Starém Rožmitále jsme poslouchali celkem obšírný výklad o Jakubu Janu Rybovi. Pak jsme se vrátili do Rožmitálu, kde jsem si v drogerii v obchoďáku koupil zatím nevyužité prezervativy. Po obědě jsme šli asi 14 km, kolem mohyly Jakuba Jana Ryby, převážně lesem až do Věšína. Vykouřil jsem tři cigarety, jednu mentolku Petru potají po cestě, další spolu se zlatým Malboro-máčkem za budovou restaurace, kde večer všichni seděli a popíjeli víno (a s Terezou (a Jindrou) jsme si pouštěli písničky v jukeboxu), zdálo se, že s Magdou by se mluvilo mnohem líp za její opilosti – dnes večer bych to mohl nějak zkusit, už mnohokrát jsem tu s ní přišel do styku, možná by bylo možné si s ní pohovořit. „Brája“ několikrát mluvil o Petře ale Ondřej Šmída vždy mlčel a dělal, jako by se nic neřeklo – a pak bude „Petrušové“ vykládat, jak jsem špatný – ovšemže jsem lepší a neobyčejnější než on.
On je infantilní idiot. Není schopen citů a vášní. Myslí na sex a nepřizná to, nesnáší se být krásný, nesnaží se zlepšit se. Co mi může takový člověk dát? Není jediné dávání možné ode mě k němu? A co dá Petře? Nic. A Petra mně taky nic – chci si ji jen vzít. Jenže to nedovedu, přes přání. Ale nestydím se za to své přání.vrátili do Rožmitálu, kde jsem si v drogerii v obchoďáku koupil zatím nevyužité prezervativy. Po obědě jsme šli asi 14 km, kolem mohyly Jakuba Jana Ryby, převážně lesem až do Věšína. Vykouřil jsem tři cigarety, jednu mentolku Petru potají po cestě, další spolu se zlatým Malboro-máčkem za budovou restaurace, kde večer všichni seděli a popíjeli víno (a s Terezou (a Jindrou) jsme si pouštěli písničky v jukeboxu), zdálo se, že s Magdou by se mluvilo mnohem líp za její opilosti – dnes večer bych to mohl nějak zkusit, už mnohokrát jsem tu s ní přišel do styku, možná by bylo možné si s ní pohovořit. „Brája“ několikrát mluvil o Petře ale Ondřej Šmída vždy mlčel a dělal, jako by se nic neřeklo – a pak bude „Petrušové“ vykládat, jak jsem špatný – ovšemže jsem lepší a neobyčejnější než on.
On je infantilní idiot. Není schopen citů a vášní. Myslí na sex a nepřizná to, nesnáší se být krásný, nesnaží se zlepšit se. Co mi může takový člověk dát? Není jediné dávání možné ode mě k němu? A co dá Petře? Nic. A Petra mně taky nic – chci si ji jen vzít. Jenže to nedovedu, přes přání. Ale nestydím se za to své přání.

„V mozku mi uzrává zrno samoty“.