O Čase V.

Pokud existuje nekonečný počet paralelních dimenzí, je nějaká, která obsahuje i milé a ochotné řidiče autobusů?

- Jedna z otázek na přijímacích zkouškách do Cechu Časoplavců


Narrenturm je jedno z těch míst, o kterém se i ti nejdrsnější spisovatelé bojí psát. Dost dobře to ani nejde, písmenka sama z názvu utíkají, skáčou z okrajů papíru v sebevražedném úmyslu, schovávají se pod nadpis a panely nástrojů a nic nepomáhá veškeré přemlouvání, prosby, výhružky, ani úplatky. Naštěstí mám litery vypůjčeny z obzvláště tvrdé školy, nesnadnou cestou jsem ukradl několik rozsudků smrti, pár stránek z Lisabonské smlouvy a dokonce i jeden originál text Evy a Vaška (!!!), takže si těchto pár stránek obzvláště važte. A nyní k věci.
Časopis Mladý pekelníček před lety publikoval obsáhlý článek s názvem 100 míst, která byste rozhodně navštívit nechtěli,v němž se Narrenturm probojoval až do první desítky ( úplně první místo získala jedna nejmenovaná nádražní restaurace ). Doslova tam napsali, že peklo má sice jen sedm kruhů, ale Narrenturm je nejžhavějším kandidátem na osmý. Navzdory tomu neprobíhal průmerný den ve Věži bláznů, jak byl také někdy Narrenturm nazýván, nijak dramaticky. Ráno vystřídal nočního hlídače Charlieho denní hlídač Jákob, obvykle si dal partičku šachů s panem Valaraukarssonem, ohnivým démonem, který si zde odpykával těžký trest za přehnané žhářství ( ve skutečnosti šlo o nehodu, vypadly mu sirky z kapsy, zrovna ve chvíli, kdy přelétaval nad Londýnem. Kolovala také oblíbená historka o jeho kanadském žertíku, jak kdysi zapálil v poušti jakési křoví a židé se z toho dodnes nevzpamatovali ), udělal obvyklou obhlídku cel, uvařil si kafe, dal si oběd a pak zevloval až do večera, kdy předal Charliemu klíče a odešel domů. Tak to šlo den co den, občas tedy přivedli někoho nového, ale vzhledem k výši trestů zatím nikdo propuštěn nebyl, takže s tím si hlídači hlavu lámat nemuseli. A také odtamtud nikdo neuprchl. Ovšem...jak to tak bývá, až do dnešního dne. Všichni detektivové si nad tím lámali hlavu, ale nikdo si rady nevěděl. Útěk z Věže bláznů do té doby totiž byl považován za naprosto vyloučený, takže samosebou ani nikdo nevěděl, jak něco takového vyšetřovat. Vězení nemělo žádné zámky, mříže ani okovy, to jediné, co vězně udržovalo uvnitř, bylo jejich vlastní šílenství. Dosud nikdo se nedokázal nikdo z nich k hlavní bráně ani přiblížit. Přesto všechno, bytost známá jako Požírač snů byla najednou pryč, jako by se do země propadla. Charlie utrousil něco o tom, že mu to pěkně zkurví zatím tak hezký posudek.



Bůh rozčileně cosi hledal v jakémsi plánku a rozčileně vykřikoval: „Teleport stojí mnohem víc many! Pamatuju si to, bylo to někde na straně sto něco...“, načeh mu Bohyně vzala papíry z ruky a prohlásila: „Možná ano, ale my nehrajeme Čtyři skřeti a Tučňák temnoty. Máš špatný návod, ty chytráku.“


Nad Akropolí vládlo příjemné počasí. V Řecku nejspíš ani jiné počasí neznají. Všude vlály praporky ve zlatorudých, nebo bílých a fialových barvách, prostě tradiční barvy Cechu Časoplavců a Svazu snologů, doplněné o symboly postelí, přesýpacích hodin, polštářů, pavučin a jiných a jiných. Úředníci krále Kekropa neměli stání, pobíhali po městečku jako nastřelení a vyřizovali všechno možné, od parkovacích místa pro loďokočáry, krocení splašené Trojhlavé lvokočky, po utišování Poseidona, kterému nějaký dobrák prozradil, že zápas s Athénou prohraje.
Seňor R. se probral s těžkou bolestí hlavy a ústní dutinou, proměněnou v Údolí smrti. Z toho můžeme vyvodit jediný závěr: kocovina s námi cestuje časem i prostorem kamkoliv. Nalézal se v jakési místnosti, kde kromě bílých zdí, jednoho okna, dveří a rohože, na které spal, nebylo jinak vůbec nic ( je to zvláštní, ale na tomž místě se čas od času probouzí každý opilec ). Zkusil se trochu nadzvednout a ve stejném okamžiku vstoupil do místnosti jeho průvodce. Seňor R. jej v první chvíli nejprve vůbec nepoznal, na čemž by nebylo nic divného ani v normálním případě, dotyčný totiž už nepřípomínal Irského námořníka ani omylem, vypadal teď spíš jako elf co proběhl kosmetickým salonem, přičemž si napatlal na vlasy co nejvíc barev, vzal si úplně černé kontaktní čočky, které vyptvářely dojem permanentní sjetosti. Na nohou měl červené kozačky s těmi nejvyššími podpatky, jaké si jen dovedete představit, fialové latexové kalhoty a zlatý plášť. Seňor R., spatřiv ten zjev, pouze zamumlal: „Přísámbohu, že už nikdy nebudu pít“, praštil sebou zpátky na rohož a zavřel oči.


Konference konečně započala. Na plácku pod Akropolí se sešli ti nejvýznamnější snolozi, časoplavci, snodoktoři, snodocenti, časoletci, snarchitekti a časopáni ze všech koutů světů. Seděli kolem obřího šišatého stolu a jen někteří byli lidé. Kromě nich tu také byla skupinka purpurových kentaurů, pár měničů, jinobytosti a nelidé, různé variace gnómů, trpaslíků a bůhví čeho ještě, víly, dryády, dryáci, půlandělé a další a další. Na vyvýšených židlích ( s bočními schůdky ) seděli vedle sebe Viktor Vždyckybyl, předseda Cechu Časoplavců a Maximus Přizdispáč, předseda Svazu snologů. Když byla skoro všechna místa okolo stolu obsazena, vykřikli ti dva unisono (aby se nehádali, kdo bude první ): „Nechť je dvanáctá konference zahájena!“ Potom si vzal Viktor Vždyckybyl slovo a prohlásil: „Přátelé, kolegové, spoluzdáči a spolučasisté, srdečně vás vítám v Akropoli. Ještě než začne program, musíme mimořádně vyřešit jednu nepříjemnost. Jistě jste už každý něco zaslechl. Nuže, je třeba předestřít vám celý náš společný problém ve vší své...ehm...nahotě. Tedy, věc se má tak. Z domu Vypravěče někdo ukradl příběh o knize Šanorumcon a postaral se o to, aby se co nejvíce rozšířil mezi lidi. Co tím sleduje, je jasné. Hledá Klíče. Ještě nevíme, kdo za tím stojí, ale je jisté, že kdyby se mu podařilo všechny Klíče shromáždit a získat tajemství Šanorumconu pro sebe, byl by velký problém. A to pro nás všechny.“
„Nežapomeň ňa ťoho Požírače,“ zašišlal Maximus Přizdispáč, který jakoby se probral z letargie.
„No ovšem, pane kolego, právě jsem to měl na jazyku,“ uklidnil jej Vždyckybyl. „Z Narrenturmu uprchl Požírač snů, bytost pocházející z Tethys a odpykávající si těžký zločin přehnaného snoobžerství. Jak všichni víme, je to poprvé, co někdo uprchl z Věže šílenství a zatím netušíme, jak je to možné. Nevíme ani, jestli má tato událost nějakou souvislost s odcizením příběhu o Šanorumconu.“
„A víme vůbec něco?“ To zakřičel z opačného konce stolu lord Hodinář, proslulý kapitán výroby časometů.
„Zatím máme málo informací, abychom mohli vyvozovat jakékoliv závěry, tak se uklidněte, pane kolego,“ pronesl klidným hlasem Xaparpáč Iljus, vůdce skupinky purpurových kentaurů na konferenci.
„Můžeme podezřívat mnoho osob z nějakého spiknutí proti nám, ale dokud nebudeme mít v rukou nějaké důkazy, jinak se můžeme tak akorát dohadovat. Nebo máte snad nějaké důkazy či obvinění?“
„Já bych něco měl, když dovolíte,“ ozval se pevným hlasem někdo kdo teprve přicházel ke stolu. A nebyl to nikdo jiný, než Abraman.
Dorazil sice na Konferenci s lehkým zpožděním, ale zato si s sebou vedl seňora R. a Vincenta, oba dva ještě lehce zmatené z toho, kde to jsou a co se po nich vlastně chce. „Tohoto mladého muže se kdosi pokusil vlákat do pasti,“ ukázal na Vincenta. „A tomuhle džentlmenovi zase někdo podstrčil do sbírky podvodný sen. Oba jsou, jak už asi tušíte, Klíči, takže je jasné, co tím onen neznámý sledoval.“
„A vy máte bezpochyby nějakou hypotézu, kdo oním zločincem mohl být, nemýlím-li se,“ podotkl lord Hodinář.
„Je jen jediný člověk, u kterého bych si dokázal představit, proč chce uchvátit Šanorumcon.“
„Se vší úctou, Abramane, ten, koho máte nejspíš na mysli, je s nejvyšší pravděpodobností na místě, odkud se nelze vrátit do tohoto světa. Ale to vy samozřejmě víte,“ konstatoval Vždyckybyl.
„Se vší úctou, pane Vždyckybyle, Čazloděj není jen tak někdo. Poznám jeho styl, neboť málokoho znám tak dobře, jako jeho. Pokud to není on, tak si nedokážu představit, kdo tedy. Doporučuji v každém případě pokládat prozatím Čazloděje za hlavního viníka nynějších událostí a pokud možno se poradit, jak proti němu dále postupovat.“

*

Jelikož ani Seňor R., ani Vincent nebyli členy Cechu Časoplavců nebo Svazu snologů, nebylo jim tedy dovoleno zúčastnit se pokračování porady, a tak je Abraman zatím poslal do domu, kde byli ubytováni. Seňor si šel hned lehnout, neboť kocovina zatím příliš nepolevila. Vincent si sedl do křesla na verandu, pojídal olivy z hliněné misky a hlavou mu táhly nejrůznější myšlenky. Zrovna ve chvíli, kdy mu hlavou táhla 379769721. myšlenka, která měla trochu problém s podvozkem a zasekla se na křižovatce, se ve Vincentově zorném poli objevila jakási žena. Byla to nějaká Asiatka, ale jelikož Vincent nerozlišil Japonku od Vietnamky, více se toho o původu ženy nedozvěděl. Oblečena byla v něčem, co vypadalo jako spousta pomačkaného alobalu na drátěné konstrukci, co nejspíše uprchlo z galerie moderního umění. Neznámá šla jistým krokem přímo k němu. „Asi jsi trochu zmatený, viď?“ oslovila ho, když přišla až k němu, aniž by se představila. „Abraman mne za tebou poslal, abych ti trochu osvětlila pozadí věcí. Promiň, jmenuju se Ama. Jsem nájemná časojezdkyně, kdyby tě to zajímalo.“
„Co to znamená?“ podivil se Vincent.
„To znamená, že jezdím za časem, který někomu utekl. Stopuju ztracený čas, pronásleduju ho, jezdím po vláknech až tam, kde se schovává poslední vteřina.“
„Zajímavý koníček. Nebo povolání. A jestli se ještě na něco můžu zeptat, zajímalo by mne, co je ta divná věc, co vypadá jako hodinky, co ji všichni nosíte na ruce.“
„To je časomet, základ pro cestování časem. Bez něho je to totiž takřka nemožné, časomet ti ukazuje, jak se struktura času mění, jak se vytvářejí a zanikají časová vlákna, která pak můžeš sledovat a nechat sama sebe proudit skrze okamžiky. Už ti asi došlo, že čas není lineární, spíše připomíná kruh, spirálu, nebo ještě přesněji pavučinu. Některé okamžiky jsou spojeny napříč časem vzájemnou kauzalitou, je to skutečně jako obrovská, velmi složitá síť.“
„Ve skutečnosti se všechno děje najednou, v jednom nekonečně trvajícím věčném okamžiku, to jen tvé vnímání ti říká, že se pohybuješ po nějakém nalinkovaném úseku,“ řekl nějaký hlas zpoza rohu. Oba dva se otočili a spatřili průvodce Seňora R., onoho měniče. Teď právě vypadal jako středověký mnich zkřížený s tyrolským lyžařem.
„Aby toho na něj nebylo moc najednou, Sukubene,“ zasmála se Ama. „Nemůžeš do něj nacpat tolik informací naráz.“
„Zatím je to v pohodě,“ odvětil na to Vincent. „Ale jak to všechno souvisí se sny?“
„Na to se raději zeptej nějakého snologa. Jediné, co ti můžeme říct my, je, že sny nejsou tím, čím se zdají být. Ale to je stejně dost klišé, radši se na to zeptej někoho jiného.“
„Tak dobře, co ta kniha? Proč se jí říká Mapa času? Kdo byl ten Ulrik Mnohotvarý? A Čazloděj?“
„Ty máš teda otázek, to ti pěkně děkuju,“ ušklíbla se Ama. „Tak fajn. Ulrik byl legendární a největší hrdina Trojsvětí. No a jelikož kromě tří světů prakticky už nic obydleného neexistuje, tak největší hrdina vůbec a všude. Tak tomuhle člověku se prý podařilo něco, co ještě nikomu předtím ani potom ne. Jak už víš, čas se podobá pavučině. Ta pavučina se neustále mění. Čím víc jsi blíž okraji, tím rychlejší ty změny jsou a tím víc jich je.“
„Ale jak je možné, že se pořád mění, když jste říkali, že se vše děje v jediném okamžiku?“
„To je pravda. Ten okamžik je jediný ale zároveň taky věčný. To je dost těžké na pochopení. Vesmír má zvláštní smysl pro humor Ale nech mě to doříct, kde jsem to...Jo, takže jedině ve středu časové pavučiny se nedějí ŽÁDNÉ změny. Je to jediné stabilní místo v tomto časoprostoru, kde vše spočívá ve věčné stabilitě. Je to střed spirály, oko tornáda. Problém je v tom, jak se tam dostat, když tam nevedou žádné vlákna? Ve středu časopavučiny je totiž prázdné místo. A právě Ulrik Mnohotvarý tu cestu našel a přesně ji popsal v knize Šanorumcon. Jenomže ten popis zakódoval tak důkladně, že je nemožné jej rozluštit. Podle legendy existuje pouze deset bytostí, z nichž každá je schopna rozluštit jednu z deseti kapitol Šanorumconu. A jednou z nich jsi podle všeho i ty, hochu.“
„Já? Ale proč zrovna já? A kdo je ten Čazloděj?“
„Na otázky bude času dost“, ozval se za nimi Abraman. Porada zřejmě skončila. „Teď se navečeříme a půjdeme na ten večerní program. Držím palce Poseidonovi, i když vím, že nevyhraje. Ale člověk nikdy neví.“



*

„A Poseidon to projel na plný čáře, dámy a pánové! No to je zklamání aspoň pro polovinu publika, velké zklamání. Poseidon byl v tomto zápase absolutním favoritem, tato jeho nepochopitelná chyba bude mít velký vliv na další chod civilizace. A už tu máme manažera poraženého borce, co na to říkáte? Jak se něco takového mohlo stát?“

*



V noci trápily Vincenta nepříjemné sny. Zdálo se mu, že Athény napadly jakési hadovité bytosti z černého hedvábí, zapalující svým dechem budovy okolo a něco usilovně hledající. S trhnutím procitl a pochopil, že to nebyl tak docela jen sen. Otevřeným oknem spatřil šlehající plameny. Bylo slyšet volající hlasy, křik, rány a dupot běžících nohou. Rychle se posadil na posteli a oblékl se, aby zjistil, co se to proboha venku děje. Vtom se ozvalo prudké zabušení na dveře a dovnitř vpadl Sukuben. „To je fajn, že už se oblékáš, jedeme totiž na výlet,“ zavolal na něj. V hlase měl předstírané veselí, ovšem tvář mu zračila jasné obavy. Nejspíš se stalo něco hrozného. Vincent se rychle obul a popadl batoh s těmi pár věmi, které s sebou měl. Následoval Sukubena před dům, kde už čekala Ama se Seňorem R. Oba jejich průvodci neřekli ani slovo a odvedli je pryč, někam do tmy.